Zlaté časy kata Weiße v Praze. Popravčích se štítili i esesáci

Jednoho dne usekl Alois Weiß v Praze hlavu 29 lidem, to byl jeho rekord. Jednou  se sice plánovalo, že připraví o život 51 odsouzených, ale nakonec se tak nestalo. Weiß patřil k deseti katům, kteří za války popravovali pro Hitlera odsouzené na smrt. O práci kata byl slušný zájem.

Když se Alois Weiß (1906-1969) ohlížel na sklonku života zpět (zemřel ve skromných poměrech v bavorském Straubingu), hleděl na 25 měsíců působení v Praze během druhé světové války jako na absolutní vrchol své jinak spíše bědné kariéry. Žil s manželkou na vysoké noze na Starém Městě v bytě po Židech v Dlouhé ulici číslo 14.

Weiß si v protektorátu Böhmen und Mähren dle dochovaných dokladů vydělal celkem 46 995 říšských marek, což byla na tu dobu značná suma. Konkrétně představovala asi trojnásobek průměrného platu lékaře v nemocnici a bylo to přibližně devětkrát více, než by si za tutéž dobu vydělal kvalifikovaný dělník v továrně.

Na Weißovo konto teklo tím více peněz, čím více krve proteklo pod jeho rukama. Jen na Pankráci popravil jako kat téměř 1100 mužů a žen. Pražskou gilotinu (vyrobenou u Berlína) si pochvaloval, nikdy ho nezklamala, byť největší ódy pěl na padající sekeru s šikmým ostřím v Mnichově, kde se začal učit své hrůzné řemeslo. Jeho učitelem byl skutečný mistr, Johann Reichhart, jenž popravoval ve Svobodném státě Bavorsko už od roku 1924. Pocházel z rodiny, jejíž katovská tradice sahala až do 18. století.

Jak se Weiß k mistrovi popravčímu ve věznici Stadelheim jako jeho pomocník dostal? A co to bylo za člověka? 

Chci popravovat (pod)lidi

Tyto a další otázky si klade německý novinář, politolog a historik Klaus Hillenbrand v právě vydané knize Berufswunsch Henker (Přání stát se katem). Na mašinérii vraždění, již posvětily soudy třetí říše, hledí z nezvyklého úhlu. Snaží se analyzovat dopisy, jež v letech 1933 (po uchopení moci Adolfem Hitlerem) až 1945 posílali úřadům a vysoce postaveným nacistům muži, kteří se chtěli stát katem.

Zdůrazněme, že šlo o jejich vlastní iniciativu. Nejenže se na kata nedělaly "konkurzy", ale ani se nezveřejňovalo, že se takové místo uvolnilo.

Manýrům z výmarské republiky (1919 až 1933), kdy bulvár občas líčil hrůzné historky z ručního stínání hlav sekerou a kdy veřejnost znala jména tří v zemi působících katů, učinil fýrer a jeho přisluhovači rychle přítrž. Kati byli vázáni mlčenlivostí a totéž platilo pro vše, co souviselo s jejich dílem.

Nacisté zrušili i pravidlo, že popravě musí být přítomen tucet svědků. Byť o této práci často téměř nic nevěděli, zajímaly se o ni stovky mužů.

Hillenbrand našel v archivech téměř 500 dopisů (bylo jich asi ještě více), jejichž pisatelé ve věku 15 až 66 let si chtěli vydělávat na chleba jako kat. A zkouší vytvořit jejich typologii.

 "Chtěl bych zastávat tento úřad z lásky k věci," píše například rolník Arnold K. Další, Adolf E., uvádí dvě hlavní pohnutky: nenávist k podlidem a ekonomickou nouzi.

Jean B. zdůrazňuje, že zatímco on na jatkách porcuje nevinná zvířata, škůdci státu a národa si smrt zaslouží.

Mým jediným přáním vždy bylo popravovat, adresuje přímo Hitlerovi žádost o práci krejčí Albert K.     

Katovna jako vánoční dárek

Psaní přetištěná autorem v knize nabízejí temný vhled do společnosti, jež postupně hrubne a ukrutní. Podle obsahu a argumentace zařazuje žádosti do některé ze sedmi podkapitol s celkem výstižnými názvy: Zchudlí, Přesvědčení, Brutální, Nenápadní, Pomatení, Uvyklí smrti a Zkušení. Mnoho žádostí o místo kata odráží ekonomickou bídu pisatelů.

Viditelně se ocitli v situaci, kdy nevěděli, jak dál, a byli ochotni vzít jakoukoli práci. I tu, jež byla na společenském žebříčku nejníže. Podobně zavrhovaní a nečistí byli rasové.

Nezaměstnaný otec čtyř dětí Heinrich S. apeluje v dopise na slitovnost úřadů, prý je na pokraji zoufalství. Velmi častá je ideologická argumentace pisatelů a zdůrazňování působení v NSDAP, SS či SA. Podlidé a nepřátelé nacionálního socialismu musejí být bezpodmínečně zabíjeni, lze se dočíst. Horst H. doufá, že zákony budou přísnější a popravy častější.

Část rádoby katů neskrývá své brutální a sadistické sklony. Podle Ernsta B. by exekuce měly být hrůznější a popravovaní by měli vidět, jak stínají hlavy jiným odsouzeným.

Čím se vlastně živili týpci, kteří chtěli jménem vůdce a říše zabíjet lidi? Jde o pestrou paletu zaměstnání, v níž je asi polovina řemeslníků. Čtvrtina má co dočinění s porážením zvířat a zpracováním masa. Katem chtějí být holiči, zámečníci, vojáci, ošetřovatelé nemocných i učitel hudby. Jen tři desítky žadatelů pracují ve veřejných službách a jako dělníci. Pouze hrstku tvoří akademici.

Nechybějí kuriozity. Elektrikář E. L. navrhuje zavést v říši elektrické křeslo, Leopold L. si chce popravováním financovat studium medicíny a Rudi S. vybízí Hermanna Göringa, zástupce Hitlera, aby mu nadělil katovnu pod stromeček. Vánoce se blíží. Nakonec však uspělo jen několik žadatelů. Říšské úřady měly o profilu kata vlastní představu. O ztroskotance, sadisty či zapálené nacisty nestály. Popravčím měl být muž nenápadných vlastností. Optimální byl řemeslník. 

Nuzák, mukl a poté kat

O sekání hlav a věšení se písemně zajímal i Alois Weiß. Dochovaly se dvě jeho žádosti z let 1942 a 1943. Patří do škatulky "Zkušení", nějaký čas se totiž činil jako pomocník kata v Mnichově.

Hillenbrand mu ve své knize věnuje celých 45 stran a díky jeho pečlivému pátrání v mnoha archivech si český čtenář, vládne-li německy, může poopravit chyby a smyšlenky, jež se o pražském katovi za časů třetí říše někdy objevují v českých médiích. 

Autor knihy v rozhovoru s TÝDNEM upozorňuje, že chyby o Weißovi jsou i ve Wikipedii. Jde třeba o chybný rok jeho úmrtí. Další omyly, jež někteří jiní autoři přebírají, jdou na konto jednoho českého publicistického zdroje.

Alois Weiß přišel na svět jako bastard do chudičkých poměrů v Rumě v srbské Vojvodině. Němcům, kteří se tam od 17. století usídlovali, se říká dunajští Švábové.

Malý Alois se už záhy přestěhoval s matkou do Bavorska, kde bydleli nejméně na 32 místech. Třeli bídu s nouzí a často neměli na nájem. Už se nelze dopátrat, jak dlouho žil hoch u matky, prarodičů nebo, zřejmě, v nějakém domově. Autor publikace Přání stát se katem při setkání s TÝDNEM dále podotýká, že vyjma doby popravování v protektorátu nezůstalo po Weißovi mnoho stop.

Po skončení první světové války (1918) se v revolučním kvasu postavil ještě jako teenager na stranu reakcionářů a mimo jiné sloužil jako ochranka (Saalschutz) na shromážděních nacistické NSDAP a její bojové odnože SA (Sturmabteilung). To často obnášelo vymlacování politických protivníků.

Zúčastnil se "pivního puče", krvavě potlačeného pokusu Hitlera o převrat 8. listopadu 1923 v Mnichově, za což později dostal od partaje Řád krve (Blutorden) a titul "starého bojovníka". Toho se ale nenajedl.

Zatímco jiní partajníci dělali kariéru, on se protloukal jako nuzák. V Neubibergu se zřejmě poprvé setkal s katem Reichhartem, jenž však odmítl jeho prosby dělat mu pomocníka. Roku 1938 se oženil. Další rok poslal, nejspíše v afektu, ministerstvu vnitra dopis, v němž spílal jistým sviním v říši, že se bez skrupulí obohacují, zatímco jiní musejí přežít z hladové mzdy.

S dopisem vrátil i Řád krve. Weiß byl tehdy na dně a jako "starý bojovník" prosil úřady o oddlužení, neboť měl na krku nucenou dražbu. Takové urážky si ale NSDAP nemohla nechat líbit. Weiße zatkli, vyslýchali, vyhodili ze strany a skončil na pět měsíců ve vazbě.

Věznění se paradoxně ukázalo začátkem jeho pozdější kariéry kata. Sekal dobrotu, propustili ho (možná se zavázal špiclovat) a zaměstnali jako pomocného dozorce ve věznici Stadelheim. Byť prosil, do NSDAP už ho zpět nevzali.

Prý si ho jako pomocníka vybral sám Reichhart. Konečně. Weißovi začaly u gilotiny zlaté časy.

Množství odsouzenců k smrti se rychle zvyšovalo a mnichovský kat popravoval se čtyřčlenným týmem i na řadě jiných míst v říši.

Vlakem to sotva stíhali, začali tedy jezdit autem. I tak měli takové fofry, že požádali, aby se mohli po silnici řítit rychleji než povolených 100 kilometrů v hodině. Měli žně. Roku 1942 popravili 764 lidí a Weiß si přišel nejméně na 20 tisíc marek. Chtěl však být sám mistrem popravčím.

Se zvyšováním počtu katů se usmálo štěstí i na něj. Druhou žádost o povýšení poslal ve správný čas. Nabídli mu místo v Praze. 

Opravdu zlatá stověžatá

Do hlavního města protektorátu dorazil z Berlína 2. února 1943. Zprvu bydel v hotelu Palace. Než usekl 5. dubna na Pankráci první hlavu, vybral si pomocníky, mezi nimi svého švagra. Domů mu zavedli telefon, takže stačilo než čekat, až zazvoní, že ho potřebují. Nasedl na tramvaj a za chvíli byl na svém pracovišti.

Většina těch, které zbavil života, byli stateční Češi a Češky, kteří se nějak vzepřeli či zprotivili nacistickému režimu.

Už první rok popravil 305 lidí na Pankráci a 53 ve Vídni. Jednotlivé exekuce byly řídké, odsouzené zabíjel hromadně. Jednou sťal sedm hlav za deset minut. Díky příplatkům, odměnám a náhradám se peníze jen řinuly.

Za první popravu v daný den v místě svého bydliště dostával k pevnému ročnímu platu (asi tři tisíce marek) vždy 40 marek odměnu a pak 30 marek za každou další. Mimo bydliště kasíroval více. 

Weiß zavraždil v Praze posledních pět lidí ještě 26. dubna 1945, těsně před koncem války. Neznámý počet lidí byl za jeho působení popraven oběšením. Při snaze utéct ho sice chytili, ale podařilo se mu skrýt identitu. V říjnu dorazil domů do Německa.

Svou práci kata sice nemohl zamlčet, ale mnohé okolnosti s ní spojené ano. Jako mnozí jiní se přizpůsobil nové situaci, pomohla mu i vlažná denacifikace. Lhal, vydával se za oběť. Vyvázl s půlroční internací a pokutou 200 marek.

Dokonce opět usiloval o práci kata v Mnichově. Vypadalo to nadějně, ale nakonec tamní veřejný žalobce řekl ne.

Bylo to už však jedno, v květnu 1949 ústava Spolkové republiky Německo trest smrti zrušila. Roku 1952 zažaloval Weiß stát, aby ho opět přijali do státní služby. Neuspěl. Žil s manželkou a švagrem ve skromných poměrech ve Straubingu. Jakžtakž se protloukal.

Po závratné, leč krátké kariéře kata byl opět tím, co kdysi - chudákem.

Slovo gilotina nepoužívat

Weiß a jeho kolegové popravili za vlády fýrera v německé říši a na jí anektovaných územích více přes 12 tisíc lidí. Šlo o ty, jež poslaly na smrt regulérní (lidové, zvláštní) soudy, ne vojenské. Byl to však jen zlomek těch, kdo byli za nacismu popraveni, zavražděni. Bez jakéhokoli účasti justice.

Na frontě, v koncentrácích a na dobytých územích se střílely a krutým způsobem věšely desítky, stovky tisíc lidí. Odhaduje se, že jen na šibenicích zemřely čtyři tisíce žen.

V Německu samém fungoval i perverzní systém dvojího dna. Když existoval zájem někoho zlikvidovat a neudělal to soud, převzalo špinavou práci gestapo.

Hlavně od roku 1939 se počet rozsudků smrti rychle zvyšovat, a tak režim musel nabírat další katy. Z původních tří jich ke konci války bylo deset.

Poslední nastoupil do služby ve Vídni v listopadu 1944, jen tři měsíce před pádem režimu.

K tomu je nutné připočíst 40 jejich pomocníků. Počet míst, kde se stínalo, dosáhl nakonec dvaadvaceti. Současně rostl počet deliktů, za něž hrozil trest smrti. Už roku 1940 jich bylo 40. Matku čtyř dětí popravili jen za to, že ukradla teplou šálu ze zimní pomoci pro vojáky.

V roce 1935 se rozhořel spor, zda nadále popravovat sekerou na špalku, což někteří obhajovali i jako blízké kulturnímu germánskému cítění. Německu to ale v cizině dělalo špatnou image. Spor nakonec rozhodl sám Hitler a 28. prosince 1937 vyšlo nařízení o zavedení gilotiny v celé říši. Povolena byla i šibenice.

Úřady nicméně doporučovaly, aby se namísto gilotiny, což zavánělo Francií, používalo německé slovo "Fallbeil", padající sekera. Později se kvůli utajení přešlo na výraz "F-Gerät", tedy přístroj F.