Evropská unie po několik let úspěšně odrážela střely nebo jim uhýbala, teď však dostala přímý zásah, když Británie v referendu rozhodla, že si přeje opustit prosperující kontinentální spolek. Co je ještě horší, náboj nelze rychle vyjmout a umožnit rychlé uzdravení. Tato rána bude několik let hnisat, dlouhá vyjednávání výstupních podmínek budou EU dále vyčerpávat a připravovat ji o sílu, potřebnou k úspěšné rekonvalescenci.
Unie tak bude ještě zranitelnější vůči jiným útokům, píše komentátor agentury Reuters Paul Taylor.
Brexit je nejviditelnějším projevem širšího úpadku ideálu evropské integrace, i když Británie vždy byla tím nejméně nadšeným členem. Evropská unie, kterou bývalý britský člen Evropské komise Chris Patten jednou označil za "krásný experiment, spočívající v tahanicích o rybí kvóty", vyšla z módy stejně jako dvouřadé sako.
Představitelé se většinou vyhýbají tomu, vyjadřovat se o Evropě jinak než v zavedených frázích. Až americký prezident Barak Obama připomenul Evropanům, jak dalekou cestu ušla EU od dob trosek druhé světové války a co všechno může ztratit. "(EU je) jedním z největších politických a ekonomických úspěchů moderní historie. Spojená Evropa, kdysi pouhý sen několika lidí, zůstává nadějí pro mnohé a nutností pro nás všechny," prohlásil Obama při své dubnové návštěvě v německém Hannoveru.
Otevřený prostor jako samozřejmost
Evropané však berou mír, otevřený obchodní prostor a hranice jako samozřejmost a naopak si stěžují na byrokracii, imigraci, ztrátu národní identity a na politiky, kteří necítí potřebu vysvětlovat svým občanům podstatu a záměr svých činů.
Mezi projevy odporu vůči sdílení společné suverenity patří mimo jiné i rostoucí popularita populistických euroskeptických politických stran ve většině zemí EU. Rovněž sem patří neschopnost zakládajících zemí Německa a Francie dohodnout se na způsobech, jak posílit jednotnou měnu používanou 19 státy, centrální bod evropského projektu.
Britský problém je jen jednou z několika krizí, které ohrožují přežití a úspěch Evropské unie. "Zlé jazyky by mohly tvrdit, že EU vypadá jako přerostlá říše se slabým středem, stárnoucím obyvatelstvem a napůl spící ekonomikou, která na děravých hranicích vytváří vnitřní rozklad a spoustu problémů," tvrdí Lukas Tsukalis, přednášející evropské integrace na univerzitě v Aténách. Ve své nové knize Na obranu Evropy uvádí, že je EU obětí svého vlastního úspěchu.
Bolestivá dluhová krize
Eurozóna od roku 2010 překonává bolestivou dluhovou krizi a nedokáže vytvořit plně udržitelnou peněžní unii. Většina ekonomické literatury tvrdí, že je k tomu potřeba společný rozpočet a určitý společný nástroj k udržení bezpečného dluhu. Německo je proti obojímu. Řecko se loni odchodu z EU těsně vyhnulo, ale hlavní problém Atén se zadlužením zůstává nevyřešený. Ekonomiky zemí eurozóny jsou stále velmi rozdílné a jih EU sužuje nezaměstnanost a chudoba.
Populisté, kteří využívají nepřátelského postoje vůči globalizaci a imigraci, by mohli EU uštědřit další ránu v opakovaných podzimních prezidentských volbách v Rakousku a v maďarském referendu ohledně přistěhovaleckých kvót. Stejné síly by mohly sesadit italskou vládu v ústavním referendu na podzim a nizozemskou v parlamentních volbách na začátku příštího roku.
Příliv uprchlíků
EU prozatím sice zastavila příliv uprchlíků a přistěhovalců, avšak ty příchozí se jí nepovedlo rovnoměrně rozmístit. Nepříjemná je i závislost na Turecku jakožto evropském vrátném, protože jeho prezident Recep Tayyip Erdogan po nepovedeném pokusu o převrat 15. července ostře útočí na své oponenty, média, soudnictví i běžné občany. Islamistické útoky ve Francii, Belgii a Německu završující přistěhovaleckou vlnu oslabují víru občanů v bezpečí. "Jak dlouho dokáže strach udržet Evropany pohromadě?" ptá se Tsukalis.
Je možné, že se Evropa dostává na hranici toho, co britský diplomat Robert Cooper nazývá "postmoderním státem". V pojednání z roku 2002 popsal Evropu jako nejrozvinutější politický útvar, který nezdůrazňuje suverenitu a oddělování vnitřních a zahraničních záležitostí. "Evropská unie (...) je systém umožňující vzájemné zasahování do vnitřních záležitostí až po pivo a párky," uvedl. Tento model zůstává vzorem pro mnoho státníků a magnátů po celém světě. Skupiny zemí v Asii, Africe a Jižní Americe se pokoušejí napodobovat způsob integrace ve stylu EU, přestože Asiaté ještě pořád zůstávají věrní národní suverenitě. Na domácí půdě však postmoderní Evropa čelí problémům obrovských rozměrů.
Výsledky referenda
Hlavní bezděčnou reakcí na výsledky britského referenda bylo volání po omezení Evropské komise - neoblíbeného "čestného zprostředkovatele" uvnitř unijního systému, odstavení Evropského parlamentu a zvýšení pravomocí státních vlád a zákonodárců. Francie, Itálie a Belgie, toužící po návratu menší a lépe zvládnutelné Evropy, by rády viděly hlubší integraci eurozóny nebo podobně smýšlejících skupin zemí. Naopak premiéři zemí visegrádské čtyřky - Polska, Maďarska, České republiky a Slovenska - varovali na mimořádném summitu, že "jedním z nejhorších závěrů, které mohou členské státy vyvodit z brexitu, je rozdělit EU do menších spolků".
V této situaci sice existují i světlá místa, může se však jednat jen o krátký, nevýznamný záblesk. Průzkum v šesti největších zemích unie provedený těsně po britském referendu 23. července ukázal, že veřejná podpora EU je nejvyšší za posledních několik let. "Když si lidé uvědomí skutečné důsledky odchodu z EU, evropský projekt získává novou podporu," říká François Kraus z francouzského Institutu veřejného mínění, který výzkum prováděl.
To je možná pravda, avšak nemusí to znamenat, že evropské vlády nebo jejich voliči nutně chtějí udržovat byť jen nynější úroveň integrace, nemluvě o hlubší měnové unii. Tento průzkum tak může spíše odrážet uvědomění si evropského "ztraceného ráje". Jako zpívá Joni Mitchellová: "Copak to vždy není tak, že nevíš, co máš, dokud o to nepřijdeš?"
