Arménská vláda rozhodla, že letos v březnu už neposune ručičky o hodinu dopředu. V létě tak bude blíže k Evropě a po celý rok bude mít stejný čas s Moskvou, píše server Rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda.
Arménie je o čtyři hodiny napřed před greenwichským časem a tři hodiny před západem a středem evropského kontinentu. Když ale Paříž či Praha budou mít letní čas, Jerevan bude vzdálen jen dvě hodiny.
Může to usnadnit komunikaci s arménskými diasporami v Evropě, jež jsou početné zejména v Rusku, Francii, na Ukrajině či Polsku. V Česku se arménská komunita odhaduje na zhruba dvanáct tisíc lidí, ať už s krátkodobým či trvalým pobytem, s českým občanstvím nebo ilegálních přistěhovalců.
V historii Sovětského svazu a jeho nástupnických států se s časem a časovými pásmy hýbalo docela četně. Už v roce 1930 se komisařským dekretem ručičky v celém svazu posunuly nastálo o hodinu vpřed, na přelomu 80. a 90. let se čas načas vracel, ale od roku 1992 se zase na většině území posunul vpřed. Vloni Rusko zrušilo zimní čas a v říjnu už s ručičkami nehýbalo, aby občany ušetřilo změn. Moskva je tak trvale čtyři hodiny před greenwichským (univerzálním) časem. Arménie předtím byla o hodinu napřed v zimě i v létě, od října je však Moskva nastejno a Arménie už jí tentokrát letním časem "neuteče".
"Průměrný člověk je vzhůru 16 hodin denně - osm hodin před prostředkem dne a osm po. Když střed dne připadá na dvanáct hodin, lidé by museli vstávat ve čtyři ráno a chodit spát v osm večer," komentoval tehdy zrušení zimního času Andrej Panin z fakulty geografie Moskevské státní univerzity. "Víc výhod přináší hodina světla večer než hodina světla ráno." Proto je pro dnešní, zejména městskou společnost výhodnější, aby byly hodinky o ony dvě hodiny napřed proti slunečním (standardnímu) času. Za světla se dá lépe pracovat i trávit volný čas a přes den se také více jezdí autem, z hlediska bezpečnosti je lepší jezdit za světla, vyjádřil se na webu Ruské geografické společnosti.
Podobně, byť spíše posměšně, se o dlouho spících Francouzích vyjadřoval už vynálezce a diplomat Benjamin Franklin, když pobýval v Paříži jako americký velvyslanec. V satirickém článku navrhoval daně na okenice a omezené příděly svíček, aby se neplýtvalo denním světlem.
Ideu letního času pak navrhl novozélandský entomolog George Vernon Hudson roku 1895, nezávislé na něm podobně naléhal anglický stavitel William Willet. Letní čas se realitou stal až za první světové války ve Švédsku, Německu a jeho spojencích, záhy následovala i Británie, aby se ušetřilo zejména uhlí při válečné výrobě. Někde se ručičky po válce posouvat přestaly, jinde se experimentovalo i s většími posuny. Podobná situace nastala zase za druhé světové války, po níž se hodinový letní čas pomalu začal stávat víceméně standardem. Československo jej znovu zavedlo roku 1979.
