V Rusku není zvykem věnovat pozornost Světovému dni duševního zdraví, který připadá na dnešek, avšak v počtu duševních poruch, sebevražd a lidí strádajících alkoholismem či závislostí na drogách jsme "nejlepší" na světě, upozornil ruský list Vedomosti.
V Rusku každý rok končí život sebevraždou na 60 tisíc lidí, tedy dvakrát více, než kolik jich zemře při automobilových nehodách. Státní vědecké centrum sociální a soudní psychiatrie sečetlo, že za posledních 20 let sešlo ze světa vlastní rukou na 800 tisíc Rusů, což odpovídá populaci velkého města, které se vylidnilo...
V počtu sebevražd na počet obyvatel je Rusko na druhém místě na světě. V evropských zemích v průměru dochází ke 14 sebevraždám na 100 tisíc obyvatel, v Rusku je to 23 a půl, přičemž Světová zdravotnická organizace (WHO) považuje ze kritickou mez číslo 20.
Netřeba si namýšlet, že ze světa dobrovolně odcházejí přecitlivělí mladíci kvůli nešťastné lásce. Podle statistik se sebevrahy nejčastěji stávají zralí a práceschopní muži ve věku mezi 40 až 45 lety.
V psychiatrických léčebnách se v současnosti léčí okolo 1,5 milionu lidí. Půl milionu Rusů trpí schizofrenií, čtyři pětiny z nich pronásledují těžké halucinace a blouznění, takže jsou v invalidním důchodu.
Každým rokem do psychiatrických poraden přichází více než 7,4 milionu Rusů, ale to je jen špička ledovce. Přicházejí totiž jen lidé s pocitem krajního zoufalství, případně se tam neocitnou ze své vůle (číslo zahrnuje i alkoholiky a narkomany).
Drogy pravidelně bere pět milionů Rusů (podle odhadu vycházejícího z metodiky WHO; oficiálně prý jen půl milionu). A alkoholismus se v Rusku často ani nepovažuje za duševní poruchu, stejně jako závislost na kouření či poruchy přijmu potravy.
Depresi lze vcelku považovat za epidemii: zatímco v Evropské unii ji alespoň jednou zažilo 27 procent dospělé populace, v Rusku tento ukazatel přesahuje 50 procent.
To vůbec není k smíchu. WHO varuje, že duševní poruchy mohou podlomit moderní lidstvo stejně jako dříve mor. K roku 2020 se deprese dostane na první místo mezi příčinami smrti a předstihne infekční choroby a nemoci oběhové soustavy.
Depresí trpí miliony obyčejných, psychicky zdravých lidí. Ale nebezpečí tkví v tom, že z deprese vede krátká cesta k sebevraždě, k úniku do závislostí či k mnohem závažnějším psychickým onemocněním.
Životní podmínky v Rusku napomáhají rozvoji duševních poruch. Ve společnosti je velmi nízká míra důvěry (a naopak převeliká míra neklidu), soupeření o omezené blaho je drsné jako málokde.
Lidé jsou nuceni být přehnaně agresivní a ještě kvůli nepromyšlené ekonomické politice žijí natlačeni ve velkých městech.
Nejstrašnější na tom je, že většina Rusů, kteří potřebují psychologickou pomoc, ji na rozdíl od obyvatel vyspělých zemí nedostává. Často je ovlivňuje předpojatost. Zajít za psychologem či psychoterapeutem, nemluvě o specializovaných psychiatrických klinikách, dokážou jen někteří. V sovětských dobách totiž býval "blázinec" alternativou vězení. Diktát "úspěšnosti" brání lidem hovořit o osobních problémech i s blízkými lidmi.
Kultura péče o duševní zdraví dočista chybí: "Proč jít k terapeutovi, raději se napijem vodky." I mezi vzdělanými lidmi přetrvává mýtus, že psycholog je něco jako hypnotizér, který může člověku ublížit.
Je to paradox, ale o profesionální pomoc v Rusku žádá ta nejzdravější a nejkulturnější část společnosti - anebo, jako druhá krajnost, lidé trpící vážnými psychickými poruchami. Ta část Rusů, která by opravdu potřebovala psychologickou pomoc nebo alespoň základní psychologickou gramotnost, je od ní naprosto odříznuta.
