Dmitrij Medveděv míří do Prahy otevřít výstavu exponátů z éry Romanovců a lobbovat za přiklepnutí dostavby Temelína rusko-českému konsorciu. Na Pražském hradě bude jistě vřele přijat.
Kremlu se falšování výsledků právě skončených parlamentních voleb úplně nevydařilo, a tak je teď v ruských vládnoucích kruzích poměrně dusno. Prezident Medveděv proto nejspíš uvítal příležitost zajet si na necelých čtyřiadvacet hodin do "nevzdáleného" zahraničí, kde se čím dál víc jeho krajanů cítí jako doma.
Přestože státostrana Jednotné Rusko bude mít i nadále v Dumě absolutní většinu, od minulých voleb si citelně pohoršila, což je vnímáno jako políček uštědřený premiérovi Vladimíru Putinovi před jeho očekávaným návratem do prezidentské funkce.
Volební "nevýhra" však padá i na hlavu prezidenta Medveděva, který zaštiťoval předvolební kampaň Jednotného Ruska z titulu avizovaného nástupce Vladimíra Putina ve funkci premiéra. Před pouhými několika týdny přitom tento junior vládnoucího tandemu vydal pokyn, aby protežovaná formace získala 65 procent hlasů. Volebně-administrativní rezervy se však vyčerpaly, aniž dosáhly alespoň padesátiprocentní hranice.
Zatímco mezinárodní pozorovatelé i leckteří západní státníci viní Kreml z falšování voleb, na Hradčanech čeká Medveděva otevřená náruč jeho českého protějšku. Prezident Václav Klaus si zakládá na tom, že nepodléhá módní vlně rusofobie, jíž údajně trpí různí samozvaní "humanrightisté". Na rozdíl od nich prý přistupuje k Rusku pragmaticky.
Jenže v Klausově podání je hranice mezi pragmatismem a devótností vůči velkému slovanskému dubisku povážlivě tenká. Coby přednímu euroskeptikovi se české hlavě státu zamlouvá kremelské pojetí nedělitelné státní suverenity. S Moskvou se tudíž bratříčkuje evropským elitám tak trochu natruc.
Kreml do svých záležitostí Brusel mluvit nenechá, na což má plné právo. Problém je v tom, že řada evropských zemí si vlastní suverenitu střežit odvykla, přičemž Moskva se do jejich věcí mluvit nezdráhá.
S čestnou výjimkou konfliktu v Gruzii dnes Rusko už neuplatňuje svůj vliv hrubou silou. Coby významný dodavatel ropy a plynu si vystačí s otáčením kohoutků. Zatímco výpadek ropovodu lze operativně nahradit pomocí tankerů a cisteren z nabídky světového trhu, odběratelé plynu jsou v čase krize prakticky odkázáni na blahovůli dodavatele, neboť neskladný plyn si odjinud jen tak nedovezou.
Slovy nejmenovaného ázerbájdžánského činitele: "Ropu máme na peníze, plyn na politiku." Přesně tímto heslem se řídí i Kreml a státem vlastněný monopolní exportér Gazprom. Pod Putinovým dohledem vsadilo Rusko na energetickou kartu coby nástroj obnovy svého velmocenského postavení.
Politicky korektní boj s větrnými mlýny proti změnám klimatu v tom Kremlu vychází vstříc. Například německý odklon od jaderné energie, která neprodukuje skleníkové plyny, je dárkem Rusům do klína.
Chce-li se Berlín držet vytyčené minimalizace zplodin, aniž by se zadřel motor celoevropského hospodářství, půjde Gazpromu na ruku, neboť plyn má mizivé emise a větrné elektrárny poptávku po energii samy neutáhnou.
V ČR se odklon od jaderné energetiky neplánuje, což Praze dává příležitost zachovat si vůči Gazpromu určitou míru autonomie (suverenity!). Vzhledem k české energetické závislosti na dovozu plynu z Ruska by proto bylo krajně neprozřetelné svěřovat Kremlu nadvláda nad dalším klíčovým odvětvím energetiky.
Medveděvova nabídka na dostavbu Temelína je ekonomicky určitě zajímavá a na českém ministerstvu průmyslu a obchodu má Moskva tradičně svoje zastánce. Z čistě pragmatického důvodu diverzifikace dodavatelů by ovšem měla být odmítnuta. Pražané si pak mohou užít výstavu exponátů z éry Romanovců, aniž si budou vyčítat, že jde o "pí-ár" akci neukojených velmocenských ambic falzifikátorů voleb. Není lepšího léku na rusofobii.
