Mír nebude, dokud Kyjev nezačne jednat s povstalci

Vojáci přímo na frontě se už mezi sebou dokáží domluvit, zatímco politici se dialogu zapřísáhle brání. Jenže jiné řešení než domluvit se přímo tu není - píší o ukrajinském konfliktu pro Týden.cz někdejší poslankyně Marina Čerenková a novinář Jevgenij Šibalov. Oba patří ke skupině Zodpovědní občané, její dobrovolníci už od začátku války na východě Ukrajiny poskytují humanitární pomoc v oblasti ovládané proruskými povstalci.

Zodpovědní občané začali s pomocí v protileteckých krytech na předměstích Doněcka, dnes rozšířili svoji činnost i do dalších míst. Spolupracují s mezinárodními organizacemi, udržují ale přísně neutrální status. Jako prakticky jediná dobrovolnická skupina se snaží prolomit bariéry a předávat své zkušenosti a podněty z povstaleckého území i v ukrajinské společnosti.

V lednu 2014 nám řekli: "Bude občanská válka." Smáli jsme se tomu. "Děláš si legraci? Jaká válka? Kdo tady bude bojovat? A s kým?" Chichotali jsme se bojechtivým kozákům a mládeži z dělnických čtvrtí, ušklíbali jsme se nad řečníky hřímajícími na demonstracích v Doněcku a nad transparenty s pravopisnými chybami, nad jejich hloupostí a nedisciplinovaností.

Když se ozvalo cinkání střepů z vymlácených oken a první výstřely, smát jsme se přestali. S plnou pozorností a respektem jsme začali poslouchat ty, kteří nás varovali už dříve. Ty, kteří předpovídali scénář dalších událostí s podivuhodnou přesností. Sice se občas mýlili v načasování, ale nikdy ne ve faktech.

Osud nás pak svedl s lidmi, kteří na Donbas - beze zbraní - přijeli po událostech v Irsku, Libyi, Iránu, Iráku, Tunisu, Jižního Súdánu, Filipín... S těmi, kdo měli za sebou desítky let zkušeností práce v mírových misích a s konflikty, které se jim buď podařilo vyřešit, nebo ani jejich úsilí nemělo žádný efekt.

Měli jsme současně smůlu i štěstí. To první, protože k nám přišla válka. Ale kvůli ní jsme se také mohli seznámit s vynikajícími lidmi z OSN a dalších organizací. Třeba člověk, který to všechno v lednu 2014 předpověděl, se účastnil vyjednávání o smíření v Tunisku a dostal za to Nobelovu cenu míru.

Pracovali jsme s nimi a učili se od nových přátel. Získávání zkušeností za pochodu. Půl roku napětí a strachu, abychom přežili a pomohli v tom i lidem okolo. Protože jsme o trochu silnější a schopni - to znamená povinni - vzít na sebe odpovědnost za ty nejzranitelnější. Hlavní, co nám vtloukli do hlavy, je, že cesta od války k míru začíná vzdáním se iluzí.

Granát ve sklenici medu

Před dvěma lety, na jaře 2014, se nám zdálo, že tady probíhá něco velkého. Při vší tragédii je ale potřeba se podívat pravdě do očí. Není to žádná velká válka dobra se zlem, ale lokální konflikt, kterých je na světě kolem 25. To je ta první iluze, které se musíme zbavit. Svět se nám nežene pomoci, není šokován bezprecedentní mírou agrese, ani si nemyslí, že by tady probíhalo něco opravdu významného. Jsou země, které jsou v podobné situaci už desítky let.

Druhá iluze je o návratu k tomu, co bylo dřív. Někdy před půldruhým rokem bylo naším největším přáním vrátit to všechno do stavu "jako dřív". Přáli jsme si to, považovali jsme všechno za těžkou, ale krátkou zkoušku, po které se vrátíme moudřejší a silnější. "Musíte to přijmout jako realitu," poradil nám jeden z nových přátel. Protože nic jako dřív nebude. Konflikt vždycky staví každého ze zúčastněných do jiné situace.

Třetí iluze je o našem správném vidění světa. Protože ve válce se staré zkušenosti často stávají bezcennými, žádná prognóza, postavená na znalosti místní situace, obvykle nevyjde. Staří známí jednají úplně jinak, než by se dalo čekat. Sama společnost se změnila. Konflikty mají svoji dynamiku a tu se nikomu obejít ještě nepodařilo.

Nejčastější cesta z konfliktních situací - to je podepsání memoranda mezi centrální mocí s představiteli sporných regionů. Taková dohoda zpravidla deleguje část pravomocí vlády na místní administrativy. Nakonec se taková záležitost potvrzuje ústavou té příslušné země. Masivní decentralizaci teď připravuje Ukrajina, i když prý s válkou na Donbase nemá nic společného.

"Blokáda je špatné řešení. Neznamená vůbec ukončení konfliktu. Naopak, pokud pokračuje blokáda, probíhá válka. Podívejte se na Izrael, který se oddělil od Palestiny stěnou. Pomohlo to vyřešit konflikt?" ptali se naši zahraniční partneři, když v lednu 2015 zavedly kyjevské úřady na hranicích donbaských republik režim propustek.

Po tomto opatření přišla vlna korupce. A konec je ještě dále, protože rozezlení místní obyvatelé, kteří přišli o svá práva, se naštvali na režim v Kyjevě. "Není možné se spoléhat na vojenskou sílu. Území zůstane tomu, koho podporuje civilní obyvatelstvo. To je přece základní princip," komentovali to tehdy mírotvorci se zkušenostmi. Nikdo je neposlouchal, dialog nikdo nechtěl. Naše nabídky se setkávaly s ironií: "Vy chcete, aby byl slyšet hlas Donbasu. Aha..."

A pak studny ve vesnici, do které přišli ukrajinští vojáci, byly otrávené. Nebo děda přinesl na ukrajinské kontrolní stanoviště sklenici medu. S granátem uvnitř.

Rozhovory v zákopech

Není možné ještě zostřovat situaci. Naopak, veřejné mínění je třeba připravovat k tomu, aby začaly přímé mírové rozhovory. Jenže takový přístup se dnes na Ukrajině považuje bezmála za pučistický, vláda v Kyjevě sednout za stůl přímo s povstalci stále ostře odmítá.
Přitom jako první začali s jednáními ti, které obě strany poslaly za sebe umírat. Čas od času se v médiích objevují zprávy o odvážném osvobození zajatců. A jen zainteresovaní vědí, že to nejsou akce ve stylu "osvobození vojína Ryana". Vojáci obou stran vedou dialog a jsou ve stálém kontaktu. Když se bojovalo na doněckém letišti, sanitky vozily do města všechny bez rozdílu. Ukrajinští důstojníci se pak vydávali přímo z rozbitého terminálu za svými lidmi do doněckých nemocnic.

Britská vláda desítky let slibovala svým občanům, že nikdy a za nic nezačne přímo jednat s Irskou republikánskou armádou. Ale nakonec se oficiální představitelé Spojeného království ocitli v situaci, kdy neměli jinou možnost. A politikům najednou došlo, že budou muset objasnit společnosti, proč hodlají začít s kroky, které se zapřísahávali nikdy neudělat. V mírové diplomatické praxi se to označuje položertovným termínem "Oh, shit!" - moment. Nás tento okamžik taky čeká. Nedá se tomu vyhnout.

Kde je konec?

Spoluautorka článku, Marina Čerenková, měla možnost mluvit s jedním z těch, kteří vedli rozhovory s IRA na straně britské vlády. Radikálové je chtěli narušit a tak vyvíjeli nátlak na jejich účastníky. Konkrétně u tohoto člověka to mělo velmi brutální formu - bojovníci zabili jeho rodinu.

On ale s nimi přesto zasedl k jednacími stolu: "Ty jsi s nimi mohl vůbec mluvit? Po tom, co se stalo s tvými blízkými?" On odpověděl: "Po celou tu dobu jsem myslel na jedno jediné - že se to nesmí opakovat dalším rodinám."

Za několik let se další spoluautor, Jevgenij Šibalov, zase potkal s člověkem, který seděl na druhé straně stolu. Raymond McCartney neměl důvod si přát mír. Ztratil bratrance zastřeleného britskými vojáky. Sedm let strávil s IRA a 25 let ve vězení. Držel hladovku proti tvrdému zacházení s neloajálními Iry. A stejně si sedl za stůl rozhovorů. "V Irsku nastala chvíle, kdy lidé pochopili, že za pokračování boje platí každá rodina daň v podobě vlastní bolesti," řekl McCartney.

Proto jsou rozhovory jedinou cestou k míru. Legimitizují budoucí řešení ve společnosti. Nabízejí možnost poznat protivníka. Dodnes totiž většina lidí na Ukrajině vůbec neví, co se na východě děje. Milion propustek, totální blokáda zboží, zákazy na dovoz léků. Stále se společnost hádá, o co vlastně jde. Jestli je to vnější agrese, nebo občanská válka. Ale hlavně - přímá mírová jednání ukrajinské vlády versus povstaleckých republik znamenají způsob ukončení konfliktu vlastní cestou. Dosud tu byl totiž minský, normanský nebo ženevský formát. Všechny dohody vznikaly za našimi hranicemi, protože jsme nedokázali nabídnout svoje vlastní řešení.

Například bosenští Srbové vyhrávali jednu bitvu za druhou, kontrolovali velkou část země. Ale udělali ty samé chyby, které činí představitelé svévolně vyhlášených republik na Donbase. Delegovali jiným právo mluvit za sebe a chovali se přezíravě vůči mezinárodnímu společenství. Radovan Karadžič proto teď má dost času přemýšlet o svých chybách v haagském vězení.

Zkusíme se podívat do blízké budoucnosti. Pokud se nestane nic zásadního, můžeme počítat se třemi variantami vývoje.

První: "tato muzika bude věčná". Přelomem je tu pět let a jestli se za tuto dobu konflikt urovnat nepodaří, může trvat celá desetiletí ve své "horké" fázi. Takových míst je na světě několik, třeba Palestina, Afghánistán, Kašmír nebo barmské povstalecké skupiny. Druhou možností je zmrazený konflikt. Ty se často objevují v postsovětském prostoru: Podněstří, Náhorní Karabach, Abcházie, Jižní Osetie. Bohužel žádná z těchto zemí není zrovna příkladem úspěchu. Třetí je možnost, že neuznané státy začínají potichu fungovat jako členové mezinárodního společenství. Jako Tchai-wan nebo Severní Kypr.

Každý konflikt má svou přirozenou dynamiku. Změnit ji ale může silná vůle dosáhnout míru. Pro všechny. Především je to ale v zájmu civilního obyvatelstva, které je v každé válce tím, kdo prohrává.

Marina Čerenková a Jevgenij Šibalov