Uralská dráha, kterou se chystají stavět české firmy za peníze českých bank, povede zřejmě polárními končinami, kde se už nachází "mrtvá trať" postavená na přelomu 40. a 50. let vězni sovětských gulagů. Domnívá se tak Štěpán Černoušek z Ústavu pro studium totalitních režimů.
"Pokud mám správné informace, tak chystaná železnice mezi městy Salechard a Nadym v délce zhruba 350 kilometrů povede právě po - či podél - takzvané mrtvé trati, kterou stavěli vězni gulagů v letech 1947 až 1953," řekl Černoušek v Moskvě po návratu ze soukromé expedice po zmiňované dráze.
Komunistický diktátor Josif Stalin, který stavbu nařídil kvůli zpřístupnění nerostného bohatství, v březnu 1953 zemřel a trať byla opuštěna, aniž se kdy dostala do provozu. V odlehlých končinách se tak podle Černouška zachovaly dodnes fascinující pozůstatky stavby i s desítkami více či spíše méně zachovalých vězeňských táborů, roztroušených v desetikilometrových rozestupech podél tratě.
"Je to i v Rusku naprosto ojedinělý památník pod širým nebem," poznamenal. "Málokde se dochovaly původní stalinské tábory, kde jsou ploty z ostnatého drátu, strážní věže, baráky, samotky, předměty každodenního života vězňů."
V oblasti se však našly zásoby plynu a nerostů - a z toho se zrodily plány na novou železnici. Češi by podle zpráv z minulého měsíce měli postavit asi 350 kilometrů tratě pod vedením brněnské firmy OHL ŽS. Na největší česko-ruský projekt posledních let by české banky měly do konce roku poskytnout úvěr ve výši kolem jedné a půl miliardy eur (asi 36,6 miliardy korun); smlouvy by se měly podepisovat zřejmě na podzim.
Stavba železnice o celkové délce 711 kilometrů má začít do konce letošního roku. Celkové náklady se odhadují na 150 miliard rublů (skoro 92 miliard Kč) a podílet se na nich má i federální a regionální rozpočet.
Sám Černoušek je zvědav, zda a nakolik stavitelé nové trati využijí i pozůstatky díla sovětských vězňů.
"Je to naprosto nepoužitelné pro provoz," připouští. "Podmínky jsou extrémní. V létě tu může být až 30 stupňů, močály a mračna komárů, v zimě, která trvá osm měsíců, může být až minus 50. Celé je to postaveno na věčně zmrzlé půdě, která je nestabilní. V létě taje a koleje se deformují. I když se železnice postaví, je třeba ji neustále opravovat a udržovat v provozuschopném stavu daleko větším úsilím než v běžných podmínkách."
Smutné statistiky
Celkově měla původní trať měřit na 1200 kilometrů a na stavbě se podle odhadů podílelo osmdesát až sto dvacet tisíc vězňů; na vzpomínaném opuštěném úseku asi čtyřicet tisíc. Sám Černoušek se v řadách stavitelů nedopátral žádného vězně z bývalého Československa. Ti počátkem 40. let stavěli trať do Vorkuty, než byli osvobozeni, aby mohli vstoupit do jednotky Ludvíka Svobody v Buzuluku.
Podmínky na vorkutské trase byly zřejmě mnohem vražednější než na poválečné "mrtvé trati"; oficiálně se tam úmrtnost vězňů pohybovala jen v řádu desetin procenta. "Ale shodou okolností jsem byl v Petrohradě u pamětníka, který na stavbě pracoval jako felčar, a ten tvrdí, že to není možné, že oficiální čísla jsou příliš nízká. Viděl tolik úrazů, tolik lidí, kteří zemřeli, kostí podél trati, že mrtvých muselo být mnohem víc," řekl Černoušek. Připustil však, že o počtu mrtvých lze dosud jen spekulovat.
Sice se obává o osud dochovaných zbytků vězeňských táborů podél "mrtvé tratě", ale plány postavit ve stejných končinách novou železnici se mu zamlouvají: "Chápu to jako svým způsobem uctění památky vězňů, kteří trať stavěli."
