Nestoudné obohacování má na Ukrajině tradici. Ostatně jako v řadě postsovětských zemí. Demonstranti na Majdanu sice volali po něčem jiném, ale přechodná vláda v Kyjevě zatím otevřela oligarchům náruč, alespoň některým. Pro Ukrajinu jsou její boháči prokletím, ale současní vládci země je zatím potřebují. Mnozí považovali za majetnou i expremiérku Julii Tymošenkovou. Že by se šeredně mýlili?
Žena, které se přezdívá plynová princezna a jež by na Rusy na východě Ukrajiny nejraději hodila atomovku, je až k politování chudá. Vyplývá to z dokumentů, které museli předložit ti, kdo ve volbách plánovaných na 25. května usilují o úřad prezidenta Ukrajiny.
Jejich součástí je i prohlášení o příjmech a majetku. Pro mnohé bylo velkým překvapením, že Tymošenková (53), u níž se obecně předpokládalo, že si nahrabala nejméně stamiliony dolarů při překupnictví s ruským plynem a ropou a jež byla hluboce zakořeněna v korupčním systému své země, je podle údajů, které poskytla, téměř žebračkou.
Roku 2008 si nevydělala více než 600 tisíc korun a loni (byla ve vězení) to bylo jen kolem 60 tisíc korun. Někdejší předsedkyně vlády vlastní pouze byteček o rozloze 60 metrů čtverečních. Nemá prý žádná bankovní konta, žádné auto a žádné akcie. Suma sumárum, kromě zmíněného, tvrdí, nemá nijaký jiný majetek.
Nikde na úřadech nejsou doklady o tom, že by platila nájem. Přesto bydlí ve vile. Možné vysvětlení náhlého "zchudnutí" Tymošenkové přinesl britský list The Independent, podle kterého expremiérka ukryla své bohatství v Británii. Ale bůhví, jak to vlastně je, neboť noviny vlastní od roku 2010 ruský oligarcha a miliardář Alexandr Lebeděv.
Oligarchové koketují s novými mocipány
Když už je zmínka o Rusku, tamní miliardáři nemají zdaleka takový vliv na politiku jako jejich ukrajinští kolegové. Od chvíle, kdy se moci v Kremlu chopil Vladimír Putin, se poměrně rychle prosadila zásada, že boháči ruskou politiku přímo neovlivňují. Putin domácí oligarchy do značné míry zkrotil.
Ne tak na Ukrajině. Tam má (měla) řada oligarchů jako vedlejší džob poslancování, nebo jsou přinejmenším důležitým sponzorem nějaké partaje. Desítky poslanců v Kyjevě ještě i dnes hlasují tak, jak jejich financiér píská.
Pokud některý oligarcha není přímo aktivní v politice, má své důvěrníky ve vládě a na stěžejních úřadech. Jejich důležitou zbraní je vlastnictví četných médií, díky nimž ovlivňují jak politiku, tak veřejné mínění.
Nynější krize na Ukrajině dostala oligarchy do složité situace. Zprvu se dokonce spekulovalo, že jejich dny jsou pomalu sečteny. To zatím platí jen pro jednu skupinu, a to část těch, kdo byli úzce spojeni se svrženým prezidentem Viktorem Janukovyčem.
Zemi musel opustit třeba širší veřejnosti dlouho málo známý Sergej Kurčenko, který byl považován za prezidentův "měšec". Osmadvacetiletý podnikatel z Charkova dosáhl velkého bohatství i díky šéfování podniku VETEK, který obchoduje se zkapalněným plynem.
Jeho mediální skupina, k níž patřil i ukrajinský Forbes, je na prodej. V žádném ukrajinském hospodářském odvětví se nekrade tak jako v energetice. Ukrajinu musel opustit také Janukovyčův prvorozený syn Olexandr, jehož jmění se loni odhadovalo na 13 miliard korun.
S převratem na Ukrajině se většina oligarchů drží politicky spíše v pozadí. Hlavní důvod? Bojí se o svá impéria. I proto, že přechodná vláda slíbila, že bude bojovat proti korupci a rozbíjet monopoly. Pokud se miliardáři k aktuálnímu dění vyjádřili, tak hlavně jako garanti územní celistvosti státu, proti separatistickým tendencím. Ostatně nové hranice, třeba jen jazykové, by znamenaly riziko pro jejich kšefty.
Prozíraví oligarchové začali sympatizovat s opozicí už během protirežimních demonstrací. Do letošního února změnila tábor trojice těch, kteří patří k nejbohatším Ukrajincům: Rinat Achmetov (44), Viktor Pinčuk (53) a Petro Porošenko (48).
Multimiliardář do prezidentského úřadu?
Tatar Achmetov je mezi Ukrajinci největší boháč, před dvěma lety Forbes odhadoval jeho majetek na 270 miliard korun. Je ve své vlasti jediný, kdo se může měřit s oligarchy ruskými. K jeho holdingu SCM (System Capital Management) patří ocelárny, uhelné doly, televize či fotbalový klub Šachtar Doněck.
Je největším zaměstnavatelem v zemi, pracuje pro něj 300 tisíc lidí, a také největším producentem oceli v postsovětském prostoru. V oblasti Donbasu je něco jako nekorunovaný král.
Oligarcha, jenž vytáhl "vesnického kriminálníka" Janukovyče do vysoké politiky a dlouho s ním tvořil tandem, se veřejně nikdy nevyjádřil k událostem na Majdanu, ve svých prohlášeních jen zdůrazňoval neutralitu své podnikatelské skupiny a vyzýval k dialogu a nenásilí.
Číslem dvě na žebříčku ukrajinského Forbesu je Pinčuk, jenž také patřil k těm, kdo platili Janukovyče. K miliardám mu pomohly potrubí pro plynovod, továrny těžkého průmyslu, banka a cukrovary. Jeho impériu dodal lesk i sňatek s dcerou Viktora Kučmy, druhého prezidenta Ukrajiny. Mecenáš umění se včas odvrátil od Janukovyče a prohlásil, že solidarizuje s demonstranty v Kyjevě. A začal Majdan sponzorovat.
Další boháč, čokoládový král Porošenko, je na dobré cestě stát se ukrajinským prezidentem, v průzkumech zatím s přehledem vede. Jeho jmění se odhaduje na více než miliardu eur. Zbohatl na továrnách vyrábějících sladkosti, které sloučil do gigantu Roshen (Rošen). Vedle toho vlastní automobilku, loděnici a televizní stanici Kanal 5.
Během své politické kariéry dokázal Porošenko dobře spolupracovat jak s proruským, tak prozápadním táborem. Začal koncem devadesátých let v řadách sociální demokracie, byl také u začátků Strany regionů, která podporovala Janukovyče. Roku 2001 začal pomáhat Viktoru Juščenkovi, který uchopil moc o tři roky později během takzvané oranžové revoluce.
Tehdy vstoupil do vysoké politiky, byl krátce i ministrem zahraničí. V roce 2012 už opět pracoval pro proruskou vládu Mykoly Azarova. Pak se Porošenkova korouhvička opět otočila. Když Janukovyč odmítl podepsat asociační dohodu s EU, postavil se na stranu Majdanu.
Majdanští, už tak rozhádaní, ho v jeho snahách o získání prezidentského úřadu nejspíše podpoří, byť se skřípěním zubů. Nikdo vhodnější se zatím nerýsuje.
Užiteční, vlivní boháči
Ke známým ukrajinským oligarchům patří i Serhij Tihipko, který nadělal jmění v bankovnictví a zemědělství, Ihor Kolomyjskij, jenž vlastní velkou banku Privat a nepřehlednou síť více než stovky podniků, nebo Dmytro Firtaš, jemuž k bohatství pomohly plyn, chemie, banky a média.
V březnu Firtaše propustili z vězení ve Vídni, kam se dostal kvůli zatykači vydanému v USA. Tam ho už roky vyšetřují kvůli korupci. Ukrajinec se dostal na svobodu na kauci 125 milionů eur (3,4 miliardy Kč), což je nejvíce v historii Rakouska. Vládci v Kyjevě a domácí oligarchové si postupně začínají rozumět, vědí, že si můžou být vzájemně užiteční. Pro premiéra Arsenije Jaceňuka jsou cenní také proto, že mají v zemi stále velký vliv.
Kolomyjskij se tak stal guvernérem Dněpropetrovské oblasti, tradičně proruského regionu. Vláda v Kyjevě v jeho osobě řeší svůj velký problém, na východě a jihu země se jí nedostává skutečných politických osobnosti, které mají autoritu, jsou obeznámeny s místními problémy a dokážou se tam prosadit.
S Kolomyjským se snaží Kyjev i čelit obviněním z nacionalismu a antisemitismu. Oligarcha, sám žid, je velkorysým podporovatelem dněpropetrovské židovské obce.
V sousedním Doněcku jmenoval ukrajinský prezident guvernérem Serhije Tarutu, oceláře, který vlastní i loděnice v Gdaňsku. Taruta však není samostatnou figurou. Je zástupcem už zmiňovaného Rinata Achmetova, skutečného krále Donbasu.
Bude zajímavé sledovat, jaký bude další osud ukrajinských oligarchů, jak dopadne tamní mocenský poker. Je možné, že jejich moc ještě vzroste. Hlavně tehdy, pokud dojde k federalizaci země.
Z guvernérů by stala provinční knížata s výrazně většími pravomocemi, než mají dosud. Dny oligarchů tak ještě zdaleka nejsou sečteny.
