Volby v Rusku mají dva hlavní poražené: prezidenta Dmitrije Medveděva a premiéra Vladimira Putina. Už předvolební boj byl prodchnut obavami jejich Jednotného Ruska z opozice. Voliči dali oběma nejvyšším představitelům hlasitý políček, který byl slyšet daleko za hranicemi širé Rusi.
Se ztrátou dosavadní dvoutřetinové většiny ve Státní dumě se Jednotné Rusko bolestně smířilo už před hlasováním. Nikoli ale s tím, že přijde o zhruba 16 procent mandátů a že nezíská ani polovinu hlasů. Největší nepříjemné překvapení připravila duu ruských vládců provincie.
Že Jednotné Rusko dostane za vyučenou v Moskvě či Petrohradu, se očekávalo. Obě rychle se rozvíjející a bohatnoucí města jsou baštami odpůrců Kremlu. Mnohem pozoruhodnější ale je, že Putinova partaj neuspěla tentokrát ani v některých dalekých provinciích, například u Novosibirsku nebo Archangelsku. Právě kolem Archangelsku daleko na severu nepodpořila Jednotné Rusko ani třetina voličů. A to už o něčem svědčí.
Navíc mnozí Rusové označili čerstvé parlamentní volby za nejšpinavější od rozpadu Sovětského svazu.
Že je nálada v Rusku tak špatná, má co do činění se stále větším odcizením mezi lidem a mocí, mezi těmi dole a nahoře, s rozsáhlou korupcí, která už není problémem, ale, žel, pevnou součástí systému. Voliči vědí, že nomenklatura už je nemůže tak snadno tahat za nos - a nechtějí se nechat klamat.
Jednota strany a lidu, jak ji rádo prezentuje Jednotné Rusko, už neexistuje. Ti u kormidla moci odrazují arogancí a stále větším odcizováním se od lidu i své země. Třebaže tvrdí opak.
Chování voličů ukazuje, že průměrný Rus už začíná mít nabobství nekompetentních samozvaných představitelů a státních rentiérů plné zuby.
Deset let Kreml svůj národ utlumuje nejrůznějšími ideologickými sedativy, zbavuje svéprávnosti, politicky sterilizuje a vyhání z něj pocit vlastní hodnoty. S cílem, mimo jiné, společnost atomizovat a oslabit její vzájemnou solidaritu. To se ale, zdá se, nedaří.
Bylo by ale velmi předčasné se nad výsledky voleb a "výpraskem" Jednotného Ruska radovat. Průlom na cestě k demokratizaci společnosti ještě není v dohledu. Partaje, které se radují v dumě ziskem mandátů na úkor "státostrany", nereprezentují nijakou demokracii. Ale jen hnědo-rudé či levicově-populistické spektrum. Největší přírůstek hlasů zaznamenali komunisté.
S takovými stranami se žádná rychlejší modernizace a přestavba státu a společnosti očekávat nedá. To nemají v agendě, a navíc na to nejsou ano dostatečně kompetentní.
Kvůli nedostatku alternativ jim sice nemalá část voličů dala svůj hlas, ale spíše formou protestu. Nepředstavují společenskou sílu, která by mohla zemi převést na jinou kolej.
Skutečně demokratická opozice zůstává stále mimo parlament, a nejen kvůli drakonické sedmiprocentní hranici, kterou je třeba při vstupu do dumy překonat.
Jediná demokratická strana Jabloko - jiným partajím upřely úřady dokonce i registraci - nezískala ani čtyřprocentní podporu. A také masa nespokojených je začasto zaměřena nacionalisticky, tradicionalisticky nebo klerikálně. Jejich protest vyjadřuje spíše negativní solidaritu než snahu podpořit demokratické vize pro svou zemi.
Přes to všechno se do politiky vrací trochu života. Režim je v krizi a všenárodní vůdce Putin dostal nepřehlédnutelnou ťafku. Ať výsledky voleb interpretuje jakkoli kreativně. Je otázka, jak zareaguje. Bude se třeba hledat obětní beránek? Může se jím stát v jistém smyslu slabší Medveděv?
Bude mít Putin chuť na revanš? Utáhne ještě více šrouby, nebo naopak "prozře" a vydá se trochu jiným směrem?
Vzhledem k mnoha specifikům Ruska a jeho politiky (rozumem Rusko nepochopíš, říká se) jsou to ale otázky, na které hlavně zahraniční komentátoři hledají jen těžko odpovědi. Je to často za jejich horizontem...
