Zemřel čelný představitel demokratizačních reforem v Sovětském svazu a bývalý gruzínský prezident Eduard Ševardnadze. Oznámila to ruská rozhlasová stanice Echo Moskvy a o něco později to potvrdila i Ševardnadzeho tajemnice Marina Davitašviliová, podle níž exprezident skonal dnes.
Ševardnadzemu, který prý zemřel po dlouhé nemoci, bylo 86 let. Do mezinárodního povědomí se zapsal jako blízký spolupracovník Michaila Gorbačova, který ve funkci generálního tajemníka sovětských komunistů a později coby první prezident Sovětského svazu prosazoval demokratizační reformy v zemi.
Ševardnadzeho jméno je mimo jiné spojováno s pádem berlínské zdi, sjednocením Německa a s ukončením takzvané studené války. Byl jedním z těch, kdo nesli a spouštěli do hrobu rakev SSSR.
Šéfem sovětské diplomacie se Ševardnandze stal 2. července roku 1985. Tehdy byl v otázkách diplomacie zcela nezkušený, ale rychle se zorientoval a stal se na tomto poli osobností, která zásadně ovlivňovala zahraniční politiku Sovětského svazu. Jeho role v Moskvě skončila, když v prosinci 1991 nový prezident Boris Jelcin nechal ministerstvo zahraničí SSSR převzít ruským zahraničním rezortem.
Ševardnadzeho politická kariéra po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 neslavně skončila v postsovětské Gruzii. Stal se sice prezidentem této zakavkazské republiky, ale jeho popularita začala postupně klesat kvůli chudobě v zemi, separatismu a bující korupci. Byly na něj spáchány dva pokusy o atentát.
V roce 2003 ho smetla takzvaná revoluce růží vyvolaná údajným zfalšováním parlamentních voleb. Stáhl se do ústraní.
Život plný protikladů |
|
Byl klasickým produktem sovětského komunistického systému, ale hrál klíčovou roli při jeho demontáži. Později si reputaci získal i jako demokrat a bojovník proti korupci a starým pořádkům, zároveň však kvůli údajným korupčním a podvodným praktikám byla jeho vláda smetena pokojnou revolucí. Světový ohlas Ševardnadze získal, když jako sovětský ministr zahraničí zahájil společně s Michailem Gorbačovem historické změny v diplomacii SSSR. Jejich politika nechtěně vedla k rozpadu sovětského impéria. V roce 1992 se vrátil do nezávislé Gruzie a stal se hlavou této zakavkazské země. Jeho popularita však začala postupně klesat kvůli chudobě, separatismu a bující korupci; v roce 2003 ho takzvaná revoluce růží donutila kvůli údajnému zfalšování parlamentních voleb odstoupit. Nová vláda prezidenta Michaila Saakašviliho, vůdčí postavy revoluce, mu poté přislíbila politickou imunitu. Německo, kde byl Ševardnadze považován za váženou osobnost díky roli, kterou sehrál při sjednocení Německa v roce 1990, mu dokonce nabídlo azyl. Ševardnadze ovšem Němcům poděkoval a oznámil, že svou vlast stále miluje a nikdy ji neopustí. V tichu a zapomnění se potom jako důchodce věnoval psaní svých pamětí. V únoru 1990 Ševardnadze jako sovětský šéf diplomacie podepsal se svým československým protějškem Jiřím Dienstbierem dohodu o odchodu sovětských vojsk z Československa. Jako prezident Gruzie poté dvakrát navštívil Česko. Eduard Amvrosijevič Ševardnadze se narodil 25. ledna 1928 v Mamati na západě Gruzie. Pocházel z učitelské rodiny; otec byl odsouzen jako nepřítel lidu. Jeden z jeho bratrů zahynul ve druhé světové válce. V osmnácti letech začal pracovat v komsomolských orgánech a v roce 1951 absolvoval školu komunistické strany a dálkově studoval i historii. Sedm let byl gruzínským ministrem vnitra a v roce 1972 se stal prvním tajemníkem tbiliského městského výboru komunistické strany a krátce nato i šéfem gruzínských komunistů. V té době byl například vězněn Zviad Gamsachurdia, kterého Ševardnadze vystřídal v roce 1992 v čele Gruzie. V roce 1985 Ševardnadze na přání Gorbačova nahradil Andreje Gromyka ve funkci ministra zahraničí SSSR. Bělovlasý kultivovaný muž tehdy zapůsobil na svět po předchozích zkušenostech jako zjevení a společně s šéfem sovětských komunistů Gorbačovem odstartoval dějinné změny v diplomacii Sovětského svazu. Gorbačov v roce 1988 odmítl Brežněvovu doktrínu o omezené svrchovanosti socialistických zemí, což bylo krokem k zániku socialistického bloku, a Moskva také přestala podporovat různé režimy či povstalecká hnutí ve světě. V únoru 1989 byl ukončen odsun sovětských jednotek z Afghánistánu. Ševardnadze stál mimo jiné při podpisu smlouvy mezi SSSR a USA o likvidaci raket středního a kratšího doletu a účastnil se jednání "2+4" o sjednocení Německa. V prosinci 1990 mu bylo nabídnuto místo viceprezidenta SSSR, ale on odstoupil z vlády a varoval před nebezpečím konzervativců. V srpnu 1991 na jeho slova došlo a konzervativci se pokusili o puč. V červenci 1991 Ševardnadze vystoupil z Komunistické strany Sovětského svazu, jejímž členem byl už ve svých 20 letech, a v březnu 1992 se vrátil do Gruzie, aby se postavil do čela Státní rady, nově ustaveného zákonodárného a výkonného orgánu po svržení prezidenta Gamsachurdii. Tím se stal hlavou státu. Od roku 1992 byl současně ministrem vnitra, pak obrany a v roce 1995 byl poprvé zvolen prezidentem. O pět let později byl s převahou zvolen podruhé. Po parlamentních volbách v listopadu 2003 opozice v čele se Saakašvilim zorganizovala protesty proti údajnému zfalšování voleb. Volební komise nejdříve označila za vítěze voleb Ševardnadzeho blok, ale o pár dní později část stoupenců opozice, kteří demonstrovali v Tbilisi v počtu až 100 tisíc lidí, vtrhla do budovy parlamentu. Ševardnadze poté podal demisi. "Měl jsem dvě možnosti - buď krveprolití, nebo odstoupení. Zvolil jsem to druhé," řekl později Ševardnadze, který byl kritikem vlády Saakašviliho. Svého nástupce, jenž ve funkci skončil loni v listopadu, vinil z rozpoutání rusko-gruzínské války o Jižní Osetii v roce 2008. Rusko však kritizoval za následnou anexi Jižní Osetie a Abcházie. Ševardnadze přežil několik pokusů o atentát a svět si často lámal hlavu, zda je reformovaným komunistou, pouhým pragmatikem, či obratným diktátorem. Západ mu občas vyčítal mírně autoritářské postupy a tvrdost k opozici, ale za jeho vlády se zlepšila bezpečnostní situace v zemi. Nedokázal však zabránit občanské válce se stoupenci Gamsachurdii a země utrpěla v důsledku válek v Abcházii a Jižní Osetii. V Abcházii osobně řídil obranu abchazské metropole Suchumi a stáhl se až po jejím pádu. Válku, která si v letech 1992-1993 vyžádala na 10 tisíc životů, považoval za jednu z největších proher svého života. Ševardnadze napsal několik knih. S manželkou Nanuli, která zemřela v roce 2004, měl dceru Mananu a syna Paatu a byl několikanásobným dědečkem. |
