Téma TÝDNE
Byla jednou jedna smrt aneb Jak mluvit s dětmi o úmrtí

Smrt je součástí života. Všichni jednou umřeme. Jenže jak tuto tvrdou realitu vysvětlit dětem? Psychologové radí říci jim pravdu. Pravdu, která zabolí i uleví.

Tvoje maminka bude brzo stará a umře. Uvidíš. Počkej si. - Nene, nejdřív umře děda, ten je starší. Poslouchám debatu dvou téměř pětiletých dětí, po chvíli přibíhá syn, slzy na krajíčku. "Mami, ty umřeš? A tatínek taky? A já?"

Téma smrti se dotýká nás všech. Většina dětí se se smrtí setká ve velmi raném věku. Ať už jde o smrt psa, kočky, či blízkého člověka. A v hlavičce malého chytrolína to začne šrotovat. Proč musela babička zemřít? Vrátí se? Jaké to je v nebi? Proč mi tak strašně chybí?

"Otázky dětí jsou okny do jejich duše a zrcadlem jejich myšlenek a pocitů," píše terapeutka Linda Goldmanová ve své knize Jak s dětmi mluvit o smrti. Když budeme brát otázky dětí vážně, dáme jim pocit jistoty a bezpečí. Chtějí naši upřímnost. Trpělivost. I v tématu nejtěžším.

Na smrt se díváme denně na obrazovkách. Mrtvé do našich obýváků chrlí akční filmy i zpravodajství. Když se ale smrt týká našich blízkých, jsme skoupí na slovo. A co teprve před dětmi. Nevíme, jak s nimi o smrti mluvit, a tak radši mlčíme. Máme tendenci je podceňovat. Vždyť jsou ještě malé, nerozumějí tomu, přece je nebudeme děsit. Vzít je s sebou na pohřeb? Ani nápad. "Děti ale tohle všechno zvládnou. Je pro ně naopak těžké, pokud se cítí vyčleněné, odříznuté nebo mají pocit, že jim okolí lže," uvádí se v knize.

Babička je po smrti? A co to je vlastně smrt? "Smrt znamená, když tělo přestane pracovat. Lidé umírají, když jsou velmi staří, velmi nemocní, nebo když jsou tolik zraněni, že lékaři už s jejich tělem nedokážou nic udělat," udává příklad vysvětlení Goldmanová. Ke komunikaci je třeba jasný a jednoduchý jazyk.

Klidně s dětmi na mrtvou osobu vzpomínejte, prohlížejte si společné snímky. Když cítíte, že si chce dítě o mrtvém povídat, nebraňte se tomu. Tak jako Vojtěch Rynda, kulturní redaktor TÝDNE. "V létě mi zemřela neteř Zorka, byl jí rok a půl, udusila se jídlem. Moje dcera Anička, tehdy pětiletá, ji měla moc ráda. S její smrtí se naštěstí srovnala velmi dobře. Vysvětlili jsme jí, že ze Zorky je teď andělíček v nebíčku, že ji nic nebolí, že se na Aničku z nebíčka dívá a že se jednou zase sejdou," říká Rynda.

Jeho manželka je Slovenka, malá Zorka byla také. A "zore" jsou slovensky červánky. Ranné a večerné zore. "Takže když Anička vidí červánky, mává na ně, a zdraví tak Zorku. Anička si na Zorku sama od sebe vzpomene docela často. Někdy i poznamená, že se jí po ní stýská. Ale bere to prostě tak, že Zorka je teď jinde. A že se nerozloučily navždycky."

Chci, abys umřel

Každé dítě vnímá smrt jinak. Záleží na věku, ale i na předchozí zkušenosti, vlivu náboženství nebo komunikaci v rodině. Děti do dvou let ještě nemají představu o smrti, vědí jen, co je to strach z odloučení a samoty.

Ve věku tří až pěti let si děti uvědomují, že smrt je něco smutného a hrozného. Zatím však nechápou, že je nezvratná, že náš čas je omezen. Mají smrt spojenou hlavně s věkem. Kdo je starý, zemře. Malé dítě, které má vztek, může občas zvolat "Chci, abys umřel" nebo "Zabiju tě". Pochopitelně to nemyslí doopravdy.

Děti předškolního věku už si konečnost a nevyhnutelnost smrti uvědomují. Mohou mít v hlavě zmatek a pociťovat strach z úmrtí svých blízkých. Dosud bezpečný svět se najednou otřásá. Ten, kdo je tu pro mě vždycky, tu jednou nebude?!

Přibližně od třinácti let chápou smrt podobně racionálně jako dospělí. I tehdy však potřebují cítit, že tu pro ně jste, že mají možnost se u vás vypovídat nebo si poplakat. Mohou trpět nespavostí, bolestí břicha, úzkostí. Věta "Nebreč, jsi přece chlap" se opravdu nehodí.

Jak děti porostou, budou se chtít k tématu smrti milovaného člověka vracet. Dozvědět se více podrobností. Jak se stala ta nehoda? Kdo řídil auto? Je teď řidič ve vězení? Co udělali s maminčiným tělem? Není jí zima? Proč se mi pořád stýská?

Děti uklidní, když mohou mít po zemřelém nějaký předmět nebo jeho snímek. Mohou spát v maminčině tričku nebo se houpat v dědově křesle. Znamená to pro ně ujištění, že neztratili s milovanou osobou kontakt. Hledají místo, kde se mohou se zemřelým setkat. Ať už je to hřbitov, nebo tatínkova dílna. Některé děti nosí na hřbitov "ukázat" blízkému něco pro ně důležitého. Nakreslený obrázek, korálky na ruce, medaili z fotbalového turnaje.

Jak tvrdil dětský psycholog Zdeněk Matějček, není dobré vychovávat děti v citovém skleníku, kde by na ně vítr nezafoukal. Naopak. Je vhodné připravovat je včas a jemně také na skutečnosti nepříjemné a tvrdé. Nemůžeme je uchránit před životními tragédiemi.

* Na jakých pohádkách lze vysvětlit smrt?

* Máme před dětmi skrývat svůj smutek?

* Co dělat, když se dítě cítí vinné za smrt milovaného člověka?

* Je správné říkat, že mrtví jsou v nebi?

* A máme brát děti s sebou na pohřeb? 

ODPOVĚDI NA TYTO OTÁZKY A ROZHOVOR S DĚTSKÝM TERAPEUTEM MARTINEM GALBAVÝM NAJDETE V NEJNOVĚJŠÍM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ JE PRÁVĚ V PRODEJI.