Lidí s Parkinsonovou nemocí přibývá. A tento trend bude podle lékařů pokračovat s tím, jak stárne populace. Upozorňuje na to Světový den boje proti Parkinsonově nemoci. Jak chorobu včas poznat a jak proti ní bojovat, radí v rozhovoru pro on-line deník TÝDEN.CZ neurolog Petr Dušek z Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.
Většina lidí se domnívá, že Parkinsonova nemoc je choroba starců. Do ordinací lékařů však chodí i třicetiletí pacienti, které trápí zpomalené pohyby, ztuhlost, křeče a bolesti svalů či třas. "Dnes už víme, že nemoc je způsobena nedostatkem dopaminu v mozku, což je neuropřenašeč, s jehož pomocí spolu komunikují nervy," vysvětluje neurolog Petr Dušek. Zdaleka to není pouze postižení pouze pohybového aparátu. Až 50 procent nemocných trápí deprese, úzkosti a poruchy paměti.
Většina lidí si říká, že dokud nemá třas, nemá ani parkinsona. Přitom třasem trpí jen polovina pacientů. Čeho si tedy všímat, aby člověk přišel k lékaři včas?
Odborník samozřejmě na první pohled pozná pacienta s Parkinsonovou nemocí, i když on to ještě netuší. Ale je to tím, že jich denně vidíme třeba deset. Třas je symptom, který je vidět nejmarkantněji. Méně nápadná známka je třeba to, že člověk drží ruku u těla při chůzi a nemá takový rozkmit, má strnulý výraz v obličeji a mimické svaly se pohybují mnohem méně, může být lehce předkloněný, může šourat nohu při chůzi. Co je zajímavé - a nevíme úplně, proč se to děje -, je fakt, že Parkinsonova nemoc postihuje nejdříve polovinu těla, i když je to onemocnění, které postihuje celý mozek. Proto může být někdy zaměněna za cévní mozkovou příhodu.
| O nemoci obecně: |
|
Parkinsonova nemoc byla poprvé popsána roku 1817, ale i v dnešní době se stále řadí mezi nevyléčitelné nemoci. Je způsobena nedostatkem dopaminu v mozku, což způsobuje problémy při přenášejí vzruchů neurologickou soustavou. Pacienty proto trápí křeče, svalová ztuhlost, zpomalení pohybů, zhoršený zrak a paměť, časté jsou také deprese a úzkosti. Mají nižší práh bolesti, takže jakoukoliv bolest prožívají mnohem hůř než zdraví lidé. Lékařům se pomocí léků daří jednotlivé projevy mírnit. "Je několik léčebných postupů, které používáme. Některým pacientům dodáváme látku zvanou levodopa, některým pomůže hluboká mozková stimulace, velký důraz klademe na pohyb a rehabilitaci," vyjmenovává přednosta Neurologické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze Evžen Růžička. Pacientům pomáhá také pacientské sdružení Parkinson. Více informací ZDE. |
Jaký je přístup veřejnosti k lidem s touto chorobou?
Jsem v praxi deset let a připadá mi, že je to pořád stejné. Pokud je u pacientů diagnostikována Parkinsonova nemoc, tak se to ze začátku snaží skrývat. Drží si ruku, která se třese, tají diagnózu před rodinou. Zdá se mi, že v tomto postup nenastal. Společnost není dostatečně tolerantní k lidem se zdravotním postižením. Je to třeba vidět na známých osobnostech. Pakliže onemocní Parkinsonovou nemocí slavný člověk v Americe, tak se svou slávu snaží prodat, aby získal peníze na vývoj a výzkum nových léků, na péči o pacienty. Víme o slavných nemocných jako Michael J. Fox, Muhamad Alí, Ronald Reagan. Oni se nebojí jít do televize s postižením. U nás jsou samozřejmě taky známé tváře s nemocí, ale tají to.
Dřív se myslelo, že Parkinsonova nemoc je spojena pouze se stárnutím. Prokázalo se však, že vliv mají také toxiny z prostředí a genetika. Kdo by si tedy měl dávat větší pozor?
Genetika je zatím hodně experimentální. Zatím jen probíhá genetické testování na podkladě vědeckých grantů, není to běžně dostupné v rámci platby od pojišťovny. Riziko genetického přenosu mají ti pacienti, kteří onemocní v časném věku, to znamená do 40 let. U klasického věku pro Parkinsonovu nemoc, to je 50 a více let, nejsou mutace v genech více než u jednoho až dvou procent pacientů. Čím dřív ale nemoc začne - máme i dvacetileté pacienty -, tím je větší šance, že je tam genetická porucha.
Většinu pacientů však stále tvoří lidé v pokročilém věku. Jak se vám daří je motivovat k léčbě, aby jen nemávli rukou a skutečně se léčili?
Rozhodnutí je jen na pacientech. Někdo se rozhodne, že léčbu nechce, protože mu to postižení příliš nevadí. Může mít třas v klidovém stadiu, třesou se mu ruce, když se dívá na televizi, ale jakmile s tou rukou potřebuje něco udělat, tak se třást přestane. Pak jsou pacienti, kteří se bojí léků, mají těžké postižení a léky by jim mohly výrazně pomoci. Tehdy je přemlouváme a zkoušíme jim léky nasadit, aby se sami rozhodli, zda chtějí pokračovat.
Není to ale jen záležitost léků. Mnoho studií naznačuje, že zásadní vliv má rehabilitace a pravidelný pohyb.
Každý pohyb se počítá. Bývalý předseda společnosti Parkinson říkal, že parkinsonik se nesmí nikdy zastavit. To je vidět po operacích, kdy pacienti musejí ležet, aby se zahojila rána, poté mají velký problém dostat se zpátky do života, musejí se v podstatě učit znovu chodit. I to je jeden z faktorů, proč se snažíme pacienty hned zařadit do rehabilitace, proč je nutíme k pohybu. I rehabilitační pohyb, který trvá dva tři týdny, může jejich stav zlepšit až na půl roku. Proto bojujeme stejně jako za dostupnost léku za dostupnost těchto komplementárních postupů, z nichž je rehabilitace na prvním místě.
