Odbourat bariéry v komunikaci mezi lidmi s postižením a většinovou společností je sen Kateřiny Stejskalové. Kvůli svému zrakovému postižení se často setkává s předsudky a odtažitostí, která je podle ní zbytečná. Změnit by to chtěla nejen svým působením na Univerzitě Palackého v Olomouci, ale také pomocí projektu chodicilide.cz.
Jaké největší překážky vnímáte při komunikaci postižených s většinovou společností?
Většina lidí se bojí, aby něco neřekla špatně, aby neudělala nějaké faux-pas, trapas. Nechtějí se před člověkem s postižením ztrapnit, nechtějí ho zranit svými slovy. Například se cítí špatně, když se mě zeptají, kdy se zase uvidíme. Je to naprosto neopodstatněný strach. Chápu ale, že mají respekt k něčemu, co neznají. Zjednodušují si tuto situaci pomocí předsudků a stereotypů.
Lidé často nevědí, jak začít komunikovat, případně jak a zda člověku s postižením pomoci. Co byste poradila?
Primární je překonat strach a zeptat se na cokoliv - zda můžete pomoci, jak to udělat. Nejlepší je odmyslet si bílou hůl nebo vozík a začít kontakt jako s kýmkoliv jiným. Univerzální rada však zní, aby lidé jednali tak, jak chtějí, aby jednali ostatní s nimi. Například nemluvte s člověkem na vozíčku svrchu, přisedněte si k němu, snižte se na jeho výškovou úroveň. Nevidomého člověka stačí verbálně oslovit, případně se ho lehce dotknout na paži, aby měl jistotu, že komunikujete s ním.
| Projekt chodicilide.cz: |
|
Zdroj: www.chodicilide.cz |
Čím vás oslovil současný projekt chodicilide.cz?
Byla jsem nadšená myšlenkou, na které je postavený. Není to prvoplánová snaha o vzdělávání, netváříme se, že chceme všem říct, jak se mají správně chovat. Snažíme se o nevtíravou formu v kombinaci s nadsázkou. Navíc když můžu zužitkovat své zrakové postižení, ráda lidem ukážu, že nemusí mít strach a obavy.
Kampaň chodicilide.cz není prvním projektem, který se snaží změnit přístup lidé k ostatním. Máte pocit, že se přístup veřejnosti vyvíjí?
Lidé se zdravotním postižením jsou stále více integrováni do společnosti, typické je to pro děti ve školách. U laické veřejnosti doufám, že to není tak tabuizované téma, jako to bylo za minulého režimu. Ale nejsem v tomto směru úplná optimistka. Změna postoje společnosti je běh na dlouhou trať. Proto si kampaň vybrala za cílovou skupinu mladé lidi, u kterých je potřeba změnit jejich postoj dříve, než se změní na stereotyp.
Lidé jsou často překvapení, že jejich vrstevníci s postižením žijí aktivně, sportují, radují se ze života. Jak často se s tímto přístupem setkáváte?
Člověk s postižením hodnotí často kvalitu svého života mnohem lépe, než předpokládá většinová společnost. Je to určitý fenomén, nemusí to tak být u všech. Hraje zde zase roli předsudek. Pro hodně lidí je člověk s postižením chudák, který jen čeká na pomoc od okolí a je pasivní. Přispívá k tomu mediální obraz - slyšíte jen, že někomu něco ukradli, prosbu o příspěvek na pomůcky. Je to redukované na samotné postižení a limity, které z toho vyplývají. Ale už se nemluví o tom, že sice potřebuje vozík, ale pracuje v této organizaci, dělá poradenství, mluví výborně několika jazyky. Lidé vás potom vnímají ze zorného úhlu postižení - nastoupím do tramvaje a vím, že si cestující říkají, že nevidím, ale klidně si vezmu podpatky. Je to sice výrazný znak, ale není to naše vlastnost. Někde jsem limitována, někde mám zase schopnosti nadprůměrné.
Jaký je cíl, kterého byste s kampaní chodicilide.cz chtěla dosáhnout, abyste si řekla, že to mělo smysl?
Chtěla bych, aby se lidi nebáli jít do kontaktu, aby se odboural ten prvotní strach a rozpaky. Aby bylo přirozené zastavit člověka na ulici a zeptat se na to, co vás zajímá. Aby se rozbourala hranice a žili jsme společně, nejen vedle sebe jako doposud.
