Psychosomatická medicína je na vzestupu. Obrací se k ní stále více pacientů, kteří si všímají, že jejich zdravotní stav jde ruku v ruce s tím, co právě prožívají. Jednou z českých špiček oboru je Jarmila Klímová. Drobná, ale rázná žena, na jejíž pohovce hledají pomoc lidé s nejrůznějšími diagnózami.
Jak se liší přístup lékaře-psychosomatika od přístupu klasické medicíny?
Méně mluvím, více naslouchám, nic nepřikazuji, nabízím možnosti. Opustila jsem pozici expertního lékařského boha, který ví líp než pacient sám, co ho trápí. Mou ambicí je léčit dvě nejzákeřnější nemoci, nevědomost a strach. Snažím se, aby lidé porozuměli tomu, co se jim děje a proč se jim to děje. Na základě životního příběhu klienta společně rozklíčujeme příčinu nemoci. Její pochopení je nezbytným předpokladem pro uzdravení. Vysvětlení uklidňuje. Jen ten, kdo se z vyděšené nevědomosti přetransformuje do klidného porozumění, může začít účinně odstraňovat příčiny svých potíží.
Klient vám na tedy začátku terapie musí vyprávět celý svůj dosavadní život?
Někdy ani to nestačí. Často příčiny nemoci přesahují hranici jeho života, pak otevíráme i životní příběhy předchozích generací. Dvou tří. Teprve tam máme šanci dohledat prapříčiny toho, co se ty dvě tři generace hromadilo, až se to v současném životě člověka, který sedí naproti mně, překlopilo do somatické nemoci.
Rodinná historie jako spouštěč nemoci?
Nejde jen o to, že například maminka i babička měly nešťastná manželství, a proto se v rodině začali znehodnocovat muži. Nebo se může jednat o generační linii despotických otců, jejichž synové pak vyrůstali v emoční chudobě a strachu. Musíme být pozorní i k širším kulturním a sociálním souvislostem. Dodnes v generačních liniích nacházím nedořešená traumata z druhé světové války, příběhy holocaustu, komunistických lágrů a vyvlastňování. Rodinné tragédie z roku 1968 nebo naopak z roku 1989.
Jakým způsobem se přenášejí na potomky?
V rodinách se předávají postoje a příběhy z minulosti, které si každý rod vědomě nebo nevědomě nese. Do každé následující generace jsou otištěny prostřednictvím biologické buněčné paměti. Mám na mysli interakci a informačně-chemické chování molekul na buněčných membránách a v organelách, jež jsou specifickým způsobem schopné uchovávat informace a další buněčnou generací je předávat dál.
Podobně jako genetická informace?
Pozor, nepleťme si to s genetikou, o tu se vůbec nejedná. Genetický přenos byl prokázán pouze u velmi malého procenta nemocí, u ostatních nebyl vlastní genetický přepis nikdy relevantně dohledán. Velmi dobře lze ale sledovat linii jejich předávání. Mezi nejtypičtější patří vysoký krevní tlak, infarkty myokardu, diabetes a krvácivé nemoci nejrůznějšího charakteru.
Ani rakovina není geneticky podmíněná? Co gen BRCA, kvůli kterému si Angelina Jolie nechala preventivně odstranit prsa a teď i vaječníky?
Vnímání onkologických chorob coby dědičných je dnes moderní, ale přesvědčivé vědecké studie, které by to jednoznačně potvrzovaly, nejsou k dispozici. Přitom právě u onkologických onemocnění nejčastěji nacházíme z generace na generaci předávané vzorce, které vyvolávají buněčné sebedestrukce. Bývají to neuvěřitelně sebezničující životy, opakovaně se objevuje sebeobětování a sebenenávist. To je předstupeň, na který následně nasedne onkologické onemocnění.
Proto tedy podle vás přibývá žen s rakovinou prsu?
Nejen proto. Karcinomy prsu se navíc daří docela dobře vyrábět.
Vyrábět?
Ženy umírají na následky léčby, kterou by často vůbec nepotřebovaly. A tak se stále navyšují čísla ve statistikách. Česká republika je v léčbě rakoviny prsu opožděná za kulturní medicínou západní Evropy zhruba o patnáct až dvacet let. Existuje mnoho aktuálních studií ze špičkových klinik v Kanadě, Spojených státech, Austrálii i západní Evropě, které hovoří o tom, že dosavadní metody diagnostiky se jeví nejen jako preventivně neúčinné, ale dokonce nebezpečné.
CELÝ ROZHOVOR SI PŘEČTĚTE V NOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU INSTINKT, KTERÉ VYŠLO VE ČTVRTEK 2. DUBNA 2015.
