Je složité žít s člověkem, který není schopen vydat sebemenší peníz, aniž by ho přitom zaléval ledový pot. Jak si vysvětlíme, že pro některé lidi je tak těžké sáhnout do peněženky? Kde se bere lakota a jak se chovat, jestliže žijeme s osobou, která vykazuje všechny známky lakomce? Odpovědi na tyto otázky se pokouší dát několik psychologů, které cituje francouzský list Le Figaro.
"Je třeba rozlišovat mezi těmi, jimž říkáme skrblíci, a dobrými hospodáři. Skrblíci jsou patologicky neschopní vydat peníze. Dobří hospodáři však mohou sklouznout k lakotě," uvádí psycholožka Marie-Claude Françoisová-Laugierová. "Lakomci mají chorobný strach, že nebudou mít peníze. Žijí s pocitem trvalé nejistoty a peníze jsou pro ně pojistkou proti nedostatku, ztrátám a opuštěnosti. Lakota vyjadřuje potřebu všechno kontrolovat," dodává.
Sandrinin manžel počítá každý halíř a denně si prohlíží svůj bankovní účet. Zároveň má konfliktní vztah s matkou. "Zdá se, že stále potřebuje její požehnání, ale přitom není schopen s ní dobře vycházet. Je mu čtyřicet let, ale když je u rodičů, je mu pět," říká Sandrine.
K Sandrine je spíše pozorný, ale není schopen brát život s lehkostí a bezstarostností. "Každý výdaj je důvodem k vyjednávání, dovolená probíhá špatně, protože má stále obavy o peníze, které pořád počítá. Je to vyčerpávající a deprimující," svěřuje se Sandrine.
"Osoby trpící lakotou se dokážou radovat jedině tehdy, když hromadí peníze," uvádí psychoanalytička Laura Gélinová. "Je pro ně často nemožné udělat druhému radost, protože by to znamenalo výdaje. Skrblictví nelze směšovat s nedostatkem ušlechtilosti. Často to je silnější než oni. Skrblíci jsou schopni věnovat druhému čas, poskytnout mu dar v jiné podobě. Přese všechno je možné s nimi žít," zdůrazňuje.
Když se však lakota projevuje i mimo peníze, v neschopnosti dávat, je to mnohem horší. "Jsou to často lidé, kteří zažili nedostatek, ať už hmotný, nebo citový. Posedlost penězi může vzniknout v důsledku traumatizujícího zážitku, ztráty zaměstnání, úmrtí. Může však pocházet i z dětství, z pocitu nejistoty, který se projevuje takovým vztahem k penězům," říká Marie-Claude Françoisová-Laugierová.
Na otázku, jak žít s lakomcem, odpověděla drtivá většina: "Utéct!" "Lakomce nemůže nic změnit, žila jsem s takovým typem sedm let a byla to hrůza. Koupit chleba? Na to reagoval: Přece víš, že nikdy nemám drobné!" uvádí Stéphanie. Lakota přesahuje čistě finanční rámec, je to nesnesitelný styl života pro toho, kdo chce žít jako ostatní.
Žijeme-li s lakomcem, je nezbytně nutné být finančně nezávislí. "Důležitá je finanční nezávislost. Pokud tomu tak není, stává se takový život rychle žalářem," podotýká Marie-Claude Françoisová-Laugierová. "Potřebovala jsem 150 eur (asi 4000 korun). Půjčil mi je a prvního následujícího měsíce očekával, že mu to vrátím. A to jsme žili společně! Tak jsme se rozloučili," svěřuje se Roxane.
Sylvie zase líčí, jak její bývalý manžel "zapomínal" na výročí. "Měli jsme sedmileté výročí svatby. Koupila jsem si prsten, který se mi líbil, a pak jsem mu řekla, aby mi ho zabalil a daroval. Nakonec mi po velkém vykrucování prsten zaplatil. Pak jsme se stejně rozvedli," říká.
U osob, které jsou lakotou patologicky postiženy, je třeba uvažovat o terapii. "Jde vlastně o obsedantně kompulzivní poruchu. Lakota se podle mého názoru blíží anorexii. Je to finanční anorexie, ale princip je podobný. Učit se každý den vydat trochu peněz, jednou týdně koupit nějaký dárek, to jsou cvičení, která mohou upravit poměr k penězům. "Budeme-li však léčit jen symptom, choroba se projeví v jiné podobě. Je nutné pochopit, proč postižený dospěl do stavu, kdy se dokáže těšit jen ze zdrženlivosti, jaké hluboké obavy se za tím skrývají," upozorňuje Laura Gélinová.
