Na vlastní kůži
Vnitřní hlasy, cizí pohledy... Schizofrenie na sedm minut

Pronásledují mě. Dávají mi tajná znamení. Hlasy našeptávají, co mám dělat. A ty zkoumavé i vševědoucí pohledy cizích lidí! Nemůžu se rozhodnout... nemůžu se rozhodnout. Mám důležitý úkol... I tak může vypadat obyčejná cesta na poštu pro zásilku. Pokud člověka doprovází schizofrenie.

Od pondělka 13. do pátku 17. září si kdokoliv může vyzkoušet, co asi zažívá člověk, který trpí schizofrenií, když má takzvanou ataku. Díky projektu Do vlastních rukou, interaktivní filmové projekci, která bude k dispozici denně od 10 do 18 hodin v aule psychiatrické kliniky na Vinohradech (Ke Karlovu 11).

"Vybrali jsme banální situaci, kterou zdravý člověk prožije rutině, nemá s  ní žádný problém. Jde si na poštu vyzvednou doporučený dopis. Pro schizofrenika je to náročný úkol, prožívá stres, strach, úzkost," říká režisérka sedmiminutového snímku Klára Jakubová.

Vnitřní svět schizofrenika

Poslední úpravy filmu, především zvuk - míru a četnost vnitřních hlasů - ještě na poslední chvíli prodiskutovala přímo s jednou pacientkou Bárou, která se dlouhodobě léčí. V současné době ataky nemá, ale prý si na své halucinace vzpomíná.

"Oni mají problém už jen vyjít z bytu. Ten dopis mu nese pošťačka, kdyby jí otevřel, na poštu nemusí, ale on to vnímá jako znamení, že jeho mise začíná. Neotevře jí, vezme ze schránky lístek a nakonec z bytu vyjde. Má pocit, že ho lidi sledujou, že dostává znamení, věci, které se na ulici dějí mimoděk, se ho bytostně dotýkají," popisuje dění ve schizofrenikově mysli režisérka. "Ten film je pokus. Samozřejmě nikdo nemá takové množství empatie, aby dokázal vstoupit do mysli jiného člověka, navíc do vnitřního světa schizofrenika," dodává.

Kdo tady řídí počasí?

Budka, ve které se film promítá, je "vyzdobena" prapodivnými rovnicemi, čmáranicemi a poznámkami. "To je přetisk z deníků pana Zdeňka Košky, který je ve chvílích, kdy má ataku, přesvědčený, že řídí počasí," říká Anna Marešová, která měla výtvarnou stránku projektu na starosti.

Nemůžu se ubránit lehkému úsměvu. "Pan Košek mívá i pocit, že když přijde nějaká přírodní katastrofa, bouře, povodeň, tak že on za to může. Bydlí v Ústí nad Labem, je přesvědčený, že místo, kde žije, je středobod všeho počasí, že se to odtud řídí."

Rozhovor o čistých duších

Podle psychiatra Jana Vevery, který je odborným patronem projektu občanského sdružení Opona, poměrně věrně vykresluje vnitřní svět schizofrenika například film Čistá duše. "Doporučuju medikům, aby se podívali, je to velice hezké ztvárnění halucinací a paranoii," říká Vevera v rozhovoru pro Týden.cz.

Film Čistá duše je o nositeli Nobelovy ceny a schizofrenikovi Johnu Nashovi. Tento týden si budou moct lidé také tak trochu vyzkoušet, jaké pocity může mít schizofrenik, na trenažeru v projektu Paralelní zkušenosti. Jak vás to napadlo?

Nechali jsme se inspirovat od jedné firmy, která po světe vozí kamion, do kterého vlezete a před vámi jede film o tom, že si jdete koupit chleba. Chtěl jsem něco podobného tady, hlavně pro výuku mediků, ale i pro lidi, jejichž blízcí trpí schizofrenií, aby si mohli lépe představit, co to znamená.

Nemůže jim to schizofrenii spustit?

Rodinní příslušníci v sobě mohou mít genetické dispozice, sourozenci a děti pacientů mají asi desetiprocentní riziko rozvoje onemocnění, oproti 1 až 2 procentům v běžné populaci. Je to opravdu intenzivní zážitek, takže ačkoliv to není tak jednoduché, aby schizofrenii spustil pětiminutový film, u předem vytipovaných lidí bude předcházet pohovor s psychiatrem.

Co je skutečným spouštěčem?

Třeba znásilnění. I jiný násilný čin. Slušný spouštěč jsou drogy, i taková marihuana - ne jeden joint, ale pravidelným hulením si schizofrenii můžete přivodit.

Pokud ji ale mám někde v genech, ne?

Ale nic takového nikdo neví! Schizofrenie může přijít, aniž jí někdo ve vaší rodině trpí. Genetika určitou roli hraje, ale zásadní ne, už jsem mluvil o těch deseti procentech. V 70. letech psychiatři přiznali, že o původu těchto nemocí nevědí mnoho. Rozdělujme proto  psychické poruchy podle projevů  a ne podle toho co je vyvolává. Alespoň jsme upřímní. Dříve se například deprese dělily na exogenní a endogenní, tedy ty se zjevnou příčinou a bez ní. Na to jsme rezignovali.

Takže jak to s tou depresí je?

O depresi mluvíme v případě, že člověk má nejmíň 14 dní bezdůvodně smutnou náladu plus několik dalších symptomů diagnostikujeme ji podle projevů. Podle odhadů jí trpí až dvacet procent populace. Nikdo není vyloučen z toho, že by to mohl dostat. V době druhé světové války Američani nechtěli lidi, kteří mají nějakou třeba jen nepatrnou pravděpodobnost, že by mohli mít v budoucnu psychické poruchy brát do armády - jenže pak se jim nepodařilo téměř nikoho zrekrutovat, tak to vzdali. U depresí vidím ale hlavně jiný problém: odhadem jen desetina (podle pesimističtějších odhadů setina) pacientů je nakonec léčena správně. Největší část z nich nepřijde k doktorovi kvůli stigmatizaci, což ve zkratce znamenám, že nejsou ochotni si připustit si, že by měly být blázni, a nejsou ochotni se svými problémy svěřovat nějakému Chocholouškovi.

A ti další?

Další přijdou, ale doktoři nediagnostikují depresi, ale třeba migrénu nebo žaludeční problémy. Ti další jsou sice správně diagnostikováni, ale nedostanou správné léky. Ti další dostanou dobrý lék, ale ve špatné dávce...

Během celého týdne bude v areálu kliniky výstava výtvarných děl nemocných pacientů a další program včetně přednášek, divadla a hudby. Akce je putovní, z Prahy se stěhuje do Bratislavy, pak do Vídně a Drážďan.