Před devíti lety se třicetiletý Graham vzbudil s přesvědčením, že jeho mozek zemřel. Podle časopisu New Scientist se zařadil se mezi hrstku pacientů, které trápí takzvaný Cotardův syndrom. Paradoxně tato vzácná choroba pomáhá lékařům vrhnout více světla na to, jak funguje náš mozek a vědomí vlastní existence.
"Měl jsem pocit, že můj mozek už neexistuje. Neustále jsem opakoval svému lékaři, že léky mi nepomohou, protože již nemám mozek. Usmažil jsem ho ve vaně," vzpomíná Graham v odborném časopise New Scientist.
Mladý muž trpěl dlouhodobě hlubokými depresemi, kvůli kterým se dokonce pokusil v koupelně spáchat sebevraždu. A právě někdy v této době se u něho objevil takzvaný Cotardův syndrom. Tato vzácná choroba se vyznačuje tím, že lidé trpí iracionálním pocitem, že jim chybí část těla, případně jsou již mrtví.
Přestože pacientům ze zdravotního hlediska nic nechybí, jsou ohroženi na životě. Část z nich odmítá jíst, jelikož je to podle nich zbytečné. Jiní si polévají končetiny kyselinou, protože se snaží zbavit těla, které již není funkční a "drží je ve světě živých osob".
Bez rodiny ani ránu
Podobně na tom byl i Graham. Život mu zachránili jeho bratři, kteří se o něj starali, nutili ho jíst, čistit si zuby a chodit na léčbu. "Byl to skutečně neobvyklý pacient. Jeho přesvědčení však odráželo jeho pocity - žádná emoce, žádný prožitek se ho nijak nedotkl, nic ho nebavilo. Pohyboval se mezi životem a smrtí," popisuje jeho ošetřující lékař Adam Zeman z University of Exeter.
Se svými kolegy mladému pacientovi udělal několik počítačových tomografií, pomocí kterých zjišťoval mozkovou aktivitu. K překvapení odborníků však Graham vykazoval velmi nízkou metabolickou činnost v oblasti předního mozku a lebečních laloků. Právě tyto oblasti jsou zřejmě zodpovědné za sebeuvědomění, za schopnost uvědomit si vlastní bytí a důsledky svých činů.
"Jeho nemoc přispěla částečně k tomu, že máme podrobnější a přesnější znalosti týkající se lidského vědomí a mozku," podotýká Zeman. Podle nich se totiž často tato nemoc vyvine z dlouhodobých depresí, ale neochromí logické uvažování jako celek. Člověk si tedy uvědomuje, že když nemá část těla, nemusí se o ní starat. Skutečnost, že je to pouze halucinace, již nevnímá.
Graham měl štěstí. S podporou rodiny přežil nejtěžší období své choroby a dnes je schopen postarat se sám o sebe. Musí ale užívat pravidelně prášky a účastnit se terapií na klinice. Sám tvrdí, že se mu vrátila chuť do života a navíc se již nebojí smrti. "Nejde udělat nic s tím, že nás to všechny čeká. Ale v tuto chvíli se cítím skvěle mezi živými," dodává mladý muž.
