Zavři oči, přicházím. Rande poslepu dorazilo do Česka

Rande naslepo? Zapomeňte na zastaralý způsob seznamování. Do Čech přichází rande poslepu. Doslova.

Vcházíme s kamarádkou do jedné z pražských vináren na Žižkově a chvějeme se nervozitou. U dveří nás vítají organizátorky Rande poslepu Gábina Koláčková a Jana Poláková a posílají nás po schodech do přízemí bez oken. Nesmějí nás přitom spatřit muži, kteří se podle našich informací scházejí v jiné místnosti. Dole se usazujeme ke stolům a nenápadně si prohlížíme dalších šest mladých (a pohledných) žen, které měly stejný nápad jako my, totiž zkusit seznamování v neproniknutelné tmě...

Ještě než se zhasne a osm mužů, o nichž nemáme vůbec žádné informace, se k nám přidá, dostáváme jasné instrukce. Stíháme si navíc objednat sklenici vína, abychom trochu odbouraly nervozitu z neznámého. Až nás obklopí černota, postará se o nás nevidomý pomocník Ondřej a o naše bezpečí bude dbát infračervená kamera umístěná v rohu místnosti. Na debatu s každým mužem, který se u našeho stolu vystřídá, budeme mít pět minut, než ho Ondra odvede k další ženě. Pět minut klábosení, z něhož můžeme usoudit, zda nám je před zrakem skrytý protějšek sympatický...

Vyzbrojená pravidly

Na krk dostáváme taštičku se třemi kapsami - vpředu je kapsa pošitá jemnou látkou, do níž jsme si uložily lístečky s naším jménem a kontaktem. Vzadu zase prostor označený hrubou látkou, do něhož jsme vložily pouze prázdné lístky. Když se nám náš společník po skončení rozhovoru bude líbit, předáme mu do ruky papírek s kontaktem, a když ne, jednoduše mu věnujeme ten prázdný. On samozřejmě v tu chvíli nepozná, který obdržel.

Stejně tak to funguje i z druhé strany. Až dostaneme lísteček, přichází řada na prostřední kapsu, do níž ho ukryjeme. Není to ale úplně jednoduché. Když se nám neznámý zamlouval, lístek si několikrát přehneme a vsuneme do kapsičky. Pokud si nejsme jisté, přeložíme ho pouze napůl. V tom nejhorším případě s ním nic neděláme a pouze ho umístíme do prostřední kapsy. Způsob označení si každá účastnice i účastník volí sami.

Inspirující tma

Ve chvíli, kdy jsme připraveny, zhasínají všechna světla a místnost se zcela ponoří do tmy. Nervozita stoupá v momentě, kdy se u dveří začnou seřazovat naši potenciální nápadníci, jak nám sluch napovídá. Dovnitř je začne přivádět Ondřej a opatrně je usazuje u jednotlivých stolů.

Najednou cítím, že již nejsem sama, židle vedle mě je poprvé obsazena "panem neznámým" číslo jedna. Rande poslepu začíná a mě čeká osm pětiminutových konverzací o všem možném. Začátky jsou téměř vždy identické, hned po usazení svému společníkovi podávám ruku, kterou potmě vždycky najdu. Asi intuice.

Příval dotazů

První otázky bývají podobné: Jak se jmenuješ? Co děláš? Jaké jsou tvé záliby? Časem, když opadne tréma, se přidávají další. Se zájmem zjišťuji, že pět minut utíká jak voda. Komunikace ve tmě je svým způsobem osvobozující - nemusíte řešit, jak vypadáte, a není nutné se přetvařovat v případě, že vám partner "nesedne". O to víc se ale soustředíte na svůj projev, což mnohdy vede k přílišné snaze zaujmout.

Někteří muži na mě působí neutrálně, ale i tak jim kontakt předám. Co kdybych pak litovala? A když se mi případně ozvou, nemusím odpovídat, uklidňuji se. Uvědomuji si, že podle hlasu skutečně nejde ani v nejmenším odhadnout, jak může dotyčný vypadat. Také mi možná vadilo, že nevidím, jakou reakci u něj moje slova vyvolávají. Řeč těla je zkrátka důležitá.

Proplouváme historkami o zaměstnání či studiu, hovoříme o svých koníčcích a cestování. Dochází i na filmy, domácí zvířectvo nebo hodnocení předchozích "konverzačních partnerů". Otázka "odkud jsi" neschází téměř nikdy. O humor také naštěstí není nouze. Jak jsme společně poznamenali při jedné konverzaci, "mohli jsme si dovolit sáhnout i po černém humoru".

Velké odhalení

Musím uznat, že někdy mě vyprávění o studiu techniky nebo praxi v IT trochu nudí. O tom to ale je - potkávat nové lidi a dozvídat se o jiné branži je i tak přínosem. Nakonec jsem si přiznala, že mi byli nejbližší dva mladí muži. To se nakonec potvrzuje i ve finále. Poté co místnost ztichne a všechny páry se vystřídají v debatě, pánové se za pomoci Ondřeje odebírají vedle. Na stolech se objevují svíčky, abychom si přivykly světlu. O pár minut později už se k nám přidávají naši předchozí společníci, ale tentokrát mají konkrétní podobu.

Postupem času se všichni družíme v rozhovoru a večer se příjemně rozvíjí. Někteří se hledají podle lístečků, jiní jim nevěnují pozornost (jako já). Přejíždím zrakem všechny přítomné. Je tohle ten mladík, který se mě tak nešťastně zeptal, co bych si vzala na pustý ostrov? ptám se. Tenhle možná bude z Letohradu, jestli si to správně pamatuju. A tamten je určitě Honza, který má rád veselohry.

Nakonec sice svůj potenciální protějšek nenacházím, ale odnáším si zajímavé zkušenosti a dva nové známé, s nimiž se propojím na sociálních sítích. Zajímavě pojatý speed dating skutečně maže předsudky a odvádí naši pozornost od vzhledu k věcem, které jsou velmi důležité.