Dojedem zajisté my českoslovenští tankisté...

V hlavě se mu dodnes „hádají“ Němci a Rusové. „Část střepin jsem chytil z ruského tanku, zbytek z německého panzerschrecku,“ vzpomíná válečný veterán Vladimír Palička. Jeho tank číslo 603 byl zasažen 25. března 1945 u polské vesnice Szeroka, pár kilometrů od hranic vlasti. Než ale jednotka hranice Československa přešla, musela válčit dalších dvacet dnů.

Na území dnešní České republiky vstoupila První československá samostatná tanková brigáda 15. dubna 1945 u slezských Sudic. Nedaleko silničního přechodu stojí podnes na betonovém podstavci tank T-34. Žulový nápis oznamuje, že v těchto místech českoslovenští dobrovolníci z armádního sboru Ludvíka Svobody poprvé přešli hranice. „Památník postavili blbě. Hranice jsme přešli tak o kilometr dál,“ zlobí se dvaaosmdesátiletý Mikuláš Končický a ukazuje k polím na obzoru. „O Sudice jsme ani neškrtli,“ přitakává Vladimír Palička.

„K hranici jsme přijeli kolem osmé ráno, sovětské velitelství tady mělo pozorovací balon. Pamatuji si, že náhle přiletěl německý messerschmitt a začal pálit po balonu,“ vypráví Končický. „Pozorovatel vyskočil, ale letec ho zasáhl. Jako dnes vidím, jak se svíjel zavěšený v padáku.“ Pak nad poli přeletěl svazek amerických bostonů se sovětskými posádkami. „A šli jsme do útoku,“ říká Končický. Podél hranice teče poklidný potůček. „Nějaký Polák mi před útokem prozradil, že za potokem už leží Československo,“ vybavuje si Palička. Hned za vodou proto zastavil svůj těžkotonážní stroj a rozhodl se políbit rodnou hroudu. „Ale bylo ošklivé počasí, všude bahno. Tak jsem si řekl, že přece nebudu líbat bláto.“ 

Sen o českém ráji
Třiaosmdesátiletý Vladimír Palička se narodil na Volyni, kam jeho předkové přišli v roce 1868 na pozvání ruského cara. „O Československu jsme měli trochu idealistické představy,“ přiznává Palička. „Učitelé nám republiku vykreslovali div ne jako ráj na zemi,“ vzpomíná. Když ale 15. dubna 1945 se svým tankem číslo 603 přešel hranici u Sudic, dostavilo se lehké zklamání. První dojem? „Rovina jako na Volyni.“ Zemědělské Slezsko mezi Opavou a Ostravou na Paličku neučinilo mimořádný dojem. Naštěstí situaci v první vesnici zachránila místní selka. „Ani nevím, jak se ta vesnice jmenovala.“ Jakmile vylezl z tanku a promluvil česky, nějaká žena si ho přivinula na hruď a zaradovala se: „Vždyť to jsou naši.“ Neměla úplně pravdu. Oblast, kudy českoslovenští tankisté vjeli do vlasti, se nazývá Hlučínsko a za války patřila k Hitlerovu Německu. Všichni zdejší muži museli do wehrmachtu. „Naši“ z Hlučínska tedy bojovali na opačné straně barikád. „Ale o takových věcech jsme neměli ani tušení. Byli jsme šťastni, že jsme doma.“

První sled v podobě československých tankistů byl vesničany přijat příznivě. Sovětská pěchota, která napochodovala o pár hodin později, vyvolala paniku. „Znásilňování, rabování, krádeže. Ale my jsme vůbec nevěděli, jak to chodí. Celou válku jsme měli přímo před sebou nepřítele. Na nic jiného než na boj nezbýval čas.“ Palička vstoupil do Svobodovy armády dobrovolně, když ta přecházela Volyní na své pouti z Buzuluku. „Češi z Volyně válku prožívali srdcem. Ke Svobodově armádě chtěl snad každý mladý kluk, staří sedláci alespoň sboru věnovali koně, dobytek i peníze.“

Wodzisławský pudink
Polské městečko Wodzisław Śląski leží deset kilometrů od hranic s Českou republikou. Boje o město trvaly tři dny, válčilo se o každý dům a čtyři pětiny Wodzisławi byly zničeny. Bitva skončila 26. března 1945, a protože Poláci si potrpí na slavnostní ceremoniály, den osvobození zůstal význačným místním svátkem. Za komunistů se slavilo společně se sovětskými veterány, nyní jsou v kursu vojáci generála Ludvíka Svobody. Sedm československých veteránů se zúčastnilo i letošních oslav. V sále restaurace Ostrawa jim zazpíval smíšený sbor, repertoár vojenských písní střídala patetická recitace vlasteneckých básní. „Krásný program, ale k jídlu, bohužel, jen samé ryby,“ podivuje se tankista Alois Sitta nad rautovým stolem, který pokrývají výhradně výrobky z baltských ryb.

Mikuláš Končický si zato vybavuje, co jedl ve Wodzisławi před dvaašedesáti lety. „Na náměstí zůstala mezi rozstřílenými domy skoro nepoškozená cukrárna. Našel jsem uvnitř hromadu pudinkových sáčků.“ Večer ve vojenském ležení pudink uvařil. „Vanilková vůně přilákala desítky ruských pěšáků. Musel jsem je vařechou mlátit přes prsty, jinak by se vrhli na kotle ještě před zhoustnutím pudinku,“ směje se veterán. Končický Rusům marně vysvětloval, že pudink musí před konzumací vychladnout. „Nakonec jsem je neudržel a vrhli se na hrnce. Sám jsem ani neochutnal.“

Pěchota na odstřel
Poprvé byl Vladimír Palička zraněn už v bojích o Duklu, podruhé po zahájení takzvané Ostravské operace, která vypukla 24. března 1945 a měla za cíl rychle dosáhnout Ostravy, v níž se v té době soustředila celá třetina německého zbrojařského průmyslu. Velitelé očekávali, že akce potrvá jen několik dnů. Z operace se ale stala krvavá řež, která skončila až 30. dubna. Boje si vyžádaly tisíc mrtvých Čechoslováků a jedenadvacet tisíc obětí z řad rudoarmějců. „Čechoslováci neměli skoro žádnou pěchotu. Na tanky nám nasazovali ruské samopalníky. Před bojem jsme se sotva stačili seznámit, a pak už jsme viděli jen jejich mrtvá těla,“ lituje Palička. Občas na tanku seděly i sovětské vojandy. „Jedna černovláska na našem tanku se mi moc líbila. Bohužel, akci nepřežila.“

Palička byl zraněn hned druhý den Ostravské operace (25. března 1945) v polské vsi Szeroká. Přežil a s tankovým sborem dojel až do Ostravy a 11. května do Prahy. „Ostrá bitva, palba ze všech stran. Najednou se otevřela vrata nějaké stodoly a v nich Němec s panzerschreckem, tu zbraň jsem viděl vůbec poprvé,“ vzpomíná Palička na střet z 25. března. Vojenské encyklopedie považují panzerschreck za lepší panzerfaust. Ruční protitanková zbraň na kumulativní rakety dokázala zničit jakýkoli tehdejší tank. „Němec vypálil a náš tank se otřásl. Rána zasáhla věž a roztrhala nám střelce. Půlka jeho těla mi zůstala v náručí, druhá se svezla na podlahu tanku,“ vypráví Palička. I on „koupil“ ránu. „Hlavou mi lítaly jiskřičky, vyskočil jsem z tanku a zdravoťák mi za chvíli ukazuje, jak je moje tankistická kukla prošpikovaná dírami po střepinách.“ Část střepin v hlavě pocházela z německé zbraně, část tvořila ocel sovětského tanku. „Od té doby se mi v hlavě pořád hádají Rusové s Němci.“

Válečná vodka
Palička a Končický klepou na pancíř tanku, který stojí na hranicích v Sudicích. „Kdepak, to je poválečná výroba. S takovým tankem jsme nebojovali,“ shodují se oba. Válečných „tétřicetčtyřek“ se totiž mnoho nezachovalo, vždyť českoslovenští vojáci zahajovali operaci s třiašedesáti stroji, do Ostravy jich dojelo pouhých sedm. „Dojedem zajisté my čtyři tankisté,“ vynořuje se podvědomě ústřední píseň z  polského televizního seriálu. Většina z československých tankistů nedojela.

„Tady seděl řidič,“ ukazuje Končický na čelo ocelového obrněnce. „Vedle pomocník řidiče a střelec,“ doplňuje ho Palička. „Nahoře ve věži střelec, který musel obsluhovat kulomet i kanon, a dole nabíječ,“ opět se role průvodce ujme Končický. Tank byl konstruován pro pětičlennou osádku, ale museli si vystačit ve čtyřech. „Bylo nás málo,“ zdůvodní Palička. Znamenalo to alespoň, že bylo v tanku více místa na spaní? „Jak se to vezme. Stejně jsme spali vsedě, schoulení do vojenského kabátu,“ líčí veteráni. „Tank neměl topení, trocho teplo bylo jedině vzadu u motoru. U stropu se navíc srážela voda, jak jsme dýchali. Nesnášel jsem, kdy mi ve spánku spadla za krk studená kapka,“ vybavuje si Palička. S naftou prý neměli problémy. „Denně jsme toho až tak moc neujeli, takže nafta vždycky vydržela. V noci přijeli Rusové a naházeli na cestu barely s naftou.“

Horší to bývalo s jídlem. „Zásobovači, kteří obcházeli tanky s kanystrem na zádech, se k nám při bojích nemohli přiblížit. Stejně ale nosili jen nějakou kaši,“ vzpomíná Palička na frontovou kuchyni. Jídlo si museli opatřit vlastními silami. „Nejčastěji jsme asi jedli kompoty, které jsme našli v opuštěných domech při postupu fronty,“ vysvětluje Mikuláš Končický. „Nejvíce jsme se těšili na denní příděl vodky. Fasovalo se sto gramů, a když se k nám kuchař několik dní nedostal, vybrali jsme si najednou dávku třeba za čtyři dny nazpět,“ vypráví Palička. Vodka bývala ředěná vodou. „Původně měla padesát procent, ale jak putovala všemi těmi instancemi, k nám se dostala jako zednická vodka. S bídou dvacítka.“             

Za tohle jsem bojoval?
Mikuláš Končický se narodil v roce 1925 v tehdy polské Volyni nedaleko okresního města Dubno, kam jeho předkové přišli za prací ve druhé polovině devatenáctého století. To však ještě Volyňská gubernie patřila k Rusku. Na Volyni zažil Končický v roce 1939 sovětskou a o dva roky později i německou okupaci, 15. března 1944 se stal velitelem jednoho z tanků. „Ta část Volyně, kde jsme žili, připadla po první světové válce Polsku. Na základě paktu Hitlera se Stalinem jsme ale v září roku 1939 zažili sovětskou okupaci se vším, co k ní patřilo. S hrozbou gulagů, s násilnou kolektivizací a věčným strachem,“ vypráví Končický.

Po napadení Ruska Hitlerem viděl strašné zlo, když se německá okupační správa spojila s ukrajinskými nacionalisty a likvidovala Židy. Jednou šel Dubnem, kde studoval gymnázium, a viděl, že mu z korby náklaďáků mávají spolužáci. „Také jsem zamával. Až později mi došlo, že jsem je viděl naposledy. Byli to židovští spolužáci a zrovna je vezli na hromadnou popravu k masovému hrobu za město.“ Když oblast znovu získali Rusové, už se vědělo o existenci Svobodovy armády a Volyňáci do ní masově a dobrovolně vstupovali. „Nechtěli už jsme v tom krutém kraji dále žít, snili jsme o Československu,“ říká Končický. Po válce v politicky rozhádané Praze, když se moc pomalu kumulovala do rukou komunistů, si ale mnohokrát řekl: „Za tohle jsem bojoval?“ Bylo to veliké zklamání.   

Ďábelské stroje
Končického mnohokrát minula smrt jen o pověstný vlásek. „Kamarád Kusý vyjel na kopec a vtom se celý tank proměnil v obrovskou ohnivou kouli. Nepřátelská střela zřejmě zasáhla zásoby munice a stroj byl v okamžiku na kusy,“ vrací se Končickému jeden z mnoha zážitků z Ostravské operace. Zasažen byl i jeho stroj. O věž škrtla německá střela a tank se otřásl jako koráb na moři. „Rychle jsme couvli, právě včas, protože sotva jsme zmizeli za kopec, jedna střela proletěla těsně nad tankem.“ Ještě stačil zahlédnout, jak jinému československému tanku po boku zvedla německá střela celý strop věže a vymrštila ho tak třicet metrů do vzduchu. „Wehrmacht používal zápalné protitankové střely, které způsobovaly prudký požár a vojáci v tancích uhořeli. Jako dnes si vybavuji, jak v těch tancích po zásahu strašlivě sténali.“

Končický umí válečné operace barvitě popisovat. „Bylo pod mrakem, na přelomu světla a tmy. Jeli jsme k vesnici Kouty na Opavsku v široké rojnici na plný plyn. Uvolněné pásy dřely o pancíře a rojnice tanků před sebe sypala snopy jisker. Byl to démonický pohled! Jako by se polem řítili pohádkoví draci. A zakopané pěšáky wehrmachtu ten pohled pořádně vylekal.“ Nejprve Končický v průzorech tanku viděl jen podivné postavy, které připomínaly černé anděly s roztaženými křídly. Až později si uvědomil, že to němečtí pěšáci odhazují vojenské pláště, aby mohli rychleji opustit zákopy. Jako tankista v první linii přicházel Končický do styku s civilisty jen výjimečně. „Bohužel, netušil jsem, co vše se na osvobozených územích odehrává. Něco mi došlo, až když se mi při průjezdu Světlovem u Krmelína, to už bylo po osvobození Ostravy, vrhla ze strachu jedna žena k nohám. Chtěla jen, ať necháme na pokoji její dcery.“

Dojeli pro manželky
Ostravská operace vyvrcholila osvobozením Ostravy večer 30. dubna. Tankisté Končický i Palička si ještě ten den stačili v Ostravě najít lásku na celý život. Končický zaparkoval tank před ostravským divadlem a dívka, který mu mávala z refýže, se za pár let stala jeho manželkou.

„Já měl jiný zážitek. V Ostravě-Vítkovicích začal z jednoho domu pálit německý ostřelovač,“ vypráví Palička. Vběhl do domu a pelášil na půdu, odkud voják střílel. Ještě než ho našel, nacista spáchal sebevraždu skokem do ulice. „Alespoň jsem nemusel vystřelit, těch mrtvých už za mnou během války bylo až moc,“ říká Palička a připomene několik válečných ataků, kterým vládla hromadná smrt. „Když jsme například stříleli na Dukle do Němců schovaných mezi stádo ovcí.“

Po zásahu ve vítkovickém činžáku Palička pomalu sestupoval po schodech. „Nějak jsem se spletl a došel až do sklepa, kde byli poschovávaní nájemníci domu. A mezi nimi i jedna krásná dívka. Stačil jsem jí jen zašeptat, že se pro ni vrátím,“ vypráví Palička. „Za dva roky jsme měli svatbu ve vítkovickém kostele. Jmenovala se Evička. Bohužel, už je po smrti.“


Autor: Ivan Motýl
Foto: archiv