Nakonec každému, zní odpověď na otázku v titulku. Ženatí (a samozřejmě vdané) žijí déle a spokojeněji, lépe vychovávají děti – a především jich mají více. Co vypadá jako formalita a bezvýznamné lpění na tradici, je ve skutečnosti nejlepší možná investice. Užitek přináší všem lidem, kteří platí daně. Když proto čteme, že svateb ubývá, dovídáme se, jak feminismus a socialismus okrádají naši peněženku.
Bude se hrát Wagnerův Lohengrin, nebo Mendelssohnův Svatební pochod? Na chodníku se tlačí auta ozdobená bílými stužkami; vystupují z nich lidé, jejichž držení těla prozrazuje, že se do obleku naposledy navlékli u maturity. Středem pozornosti je velmi bílá dáma a mimořádně černý pán, ale výjimečnost okamžiku je na obličeji znát každému z přítomných. Obzvlášť pádný důvod k serióznosti má postarší muž, jenž má za úkol starat se o to, aby ona bíle oděná dáma došla tam, kam má. Nejenže přijel provdat dceru, nýbrž mu po celé té slávě zůstane v kapse účet na šesticifernou částku. Svatba není legrace.
My přihlížející si můžeme mnout ruce, protože taková svatba se vyplatí i nám. Problém je v tom, že se to pozná až zadlouho, nejspíše ve chvíli, kdy už to tchán ani většina svatebčanů nebudou mít možnost ocenit. Ještě větší problém je, že to dost možná docela neocení ani ženich s nevěstou. Pokud jsou Češi, existuje slušná pravděpodobnost, že se do třinácti let sejdou na podobném úřadě znovu, tentokrát ovšem bez stužek a Mendelssohna, aby svůj slavnostní svazek zase potichu zrušili. Zhruba každé druhé manželství dopadá právě tak.
Svatba jako drahý špás
Není proto vůbec divu, že do manželského chomoutu strká hlavu stále méně lidí. V roce 1990 obřad absolvovalo 90 tisíc českých párů, loni to bylo o 38 tisíc méně. Má to i logiku: průměrná svatba „na klíč“ přijde na statisíce korun, o bizarních společenských úkonech s ní spojených ani nemluvě. Hmatatelných výhod, které vztah posvěcený sňatkem nabízí ve srovnání se vztahem neformálním, je minimum. (Ale existují: americký Journal of Epidemiology and Community
Health nedávno zveřejnil studii, podle níž má svobodný padesátník o dvacet procent větší pravděpodobnost, že zemře, než jeho ženatý vrstevník. Mladí lidé však mají pochopitelný sklon s vlastní smrtí kalkulovat co nejméně.) Když se zjistí, že manželství nefunguje tak ideálně, jako se o svatební noci – či spíše mnohokrát před ní – zdálo, je relativně obtížné a zhusta i nákladné je zrušit.
Je to zkrátka zbytečný závazek, starost navíc. Již samo slovo „závazek“ má dnes špatný zvuk: stačí si povšimnout, jak mobilní operátoři lákají zákazníky: „žádná smlouva, ani jeden podpis, volejte zadarmo“. „Mladí lidé mají k dlouhodobým závazkům nechuť,“ říká analytik Raiffeisenbank Aleš Michl. „Manželský svazek dnes nikoho ekonomicky nemotivuje.“ Takové volání zadarmo se ale umí pekelně prodražit (což koneckonců vědí operátoři nejlépe). Zde však platí účty i lidé, kteří netelefonují vůbec. Jak je to možné?
Nejistá investice
Pár popsaný v úvodu bude s největší pravděpodobností mít nejméně dvě děti. Zatímco v manželství se obvykle rodí dva až tři potomci, u nesezdaných párů je to jedno až dvě děti a svobodné matky (svobodných otců je statisticky bezvýznamný počet) mají nejčastěji dítě pouze jedno. Údaje pocházejí z USA, ilustrují však trend, který platí v celé západní civilizaci. Zatímco v 60. letech se například v Německu ročně nechalo oddat 650 tisíc párů, v roce 2003 se uskutečnilo jen 383 tisíc svateb. A s tím, jak klesá počet domácností zabydlených manželskými páry (56 procent ve srovnání se 79 procenty v roce 1965), klesá i počet dětí.
Také to je ekonomicky logické. V dobách, jež podle amerického politologa Francise Fukuyamy skončily s objevením antikoncepčních pilulek a následným ekonomickým osamostatněním žen, byly děti nejlepší (mnohdy jedinou dostupnou) důchodovou investicí. Čím více potomků pár měl, tím větší byla jistota, že o něj bude k stáru důstojně postaráno. Motivace fungovala po dvou liniích: člověk musel vychovávat děti tak, aby byly dostatečně schopné, aby jej později mohly uživit, a zároveň dostatečně slušné, aby jej živit chtěly.
To je pochopitelně dlouhodobý a náročný závazek, investice s nejistou návratností. Moderní sociální stát – v souladu s požadavky doby, jak je formuluje například uvedený reklamní slogan mobilního operátora – z člověka tento závazek a s ním spojenou nejistotu snímá. Zároveň tak ovšem eliminuje značnou část ekonomické motivace k tomu, na čem se v minulosti paradoxně shodovali západní konzervativci a komunisté – totiž že rodina je základ státu.
Průvodní jevy takového stavu jsou dostatečně známé: děti vyrůstající v neúplných rodinách se pravděpodobně stanou horšími studenty, nezaměstnanými, konzumenty drog, zločinci... a samozřejmě špatnými rodiči. Společný jmenovatel? Investice, kterou do nich nevložili rodiče, musejí tisíckrát splatit všichni ostatní na daních. Z těch se platí veškeré služby, jimiž stát zajišťuje alespoň jakési soužití, od sociálních dávek po vězeňskou správu. To vše je dražší hned dvakrát: jednak jsou peníze investovány méně účelně, než kdyby je vkládal člověk blízký, a jednak musejí uživit dotyčné instituce i celý přerozdělovací aparát. Socialismus tak (pokolikáté už?) funguje vysloveně antisociálně.
Kdo je v této souvislosti pohoršen ekonomickou argumentací o věcech, jež jsou podle jiného sloganu – tentokrát od výrobce platebních karet – „k nezaplacení“, nemá docela pravdu. „Instituce manželství je ponižována těmi, jimž nestojí za to, aby sepsali předmanželské ujednání,“ uvádí příklad na totéž téma americký ekonom Stephen Landsburg z univerzity v newyorském Rochesteru. „Buď si vytvoříte smlouvu vlastní, nebo přistoupíte na tu, kterou svými rozvodovými zákony stanoví stát.“ Jako obvykle je přitom lepší taková smlouva (či způsob vycházení s realitou, zní-li to přijatelněji), kterou si člověk stanoví sám, protože sám ponese její dopady. „Věci mají sklon fungovat lépe, když lidé nesou odpovědnost za to, co dělají. Čím méně nákladů mohou ‚rozpustit‘ mezi ostatní lidi, tím méně hloupostí napáchají.“ Rozumíme-li zde pod pojmem „náklady“ negativní dopady svého konání, například ledabylé výchovy potomstva, je jasné, kam Landsburg míří.
Není syn? Bude rozvod
Podle něho může právě ekonomické uvažování osvětlit mnoho společenských jevů, které jinak vypadají nepochopitelně. Landsburg tak například vysvětluje málo známou skutečnost, že se lidé častěji rozvádějí, pokud jim manželství nepřineslo syna: chlapec byl tradičně vnímán jako bohatší pramen budoucích příjmů. Jeho další teorie objasňuje, proč ženy častěji než muži podávají žádosti o rozvod, i když na tom ekonomicky tratí. Takzvané biologické hodiny, jež jim velí mít děti v relativně raném věku, je nutí spokojit se i s partnerem nedokonalým – doufají, že ho postupem času „předělají“. Muži, kteří tikání biologických hodin naslouchají ze zjevných důvodů méně pozorně, mohou vybírat déle, a jsou proto s volbou spokojenější. Proto je muž ochoten za manželství platit – jeho čistý příjem by byl vyšší, kdyby žil svobodně – a žena si za manželství platit nechá. (Landsburg sám upozorňuje, že jeho teorie platí v hrubých statistických počtech a nelze z ní vyvozovat praktické důsledky pro každý pár, protože různých typů výjimek je mnoho; právě tak ale koneckonců funguje celá sociologie i makroekonomie.)
V tuto chvíli dostává celý spor vyloženě politický charakter. Na jedné straně stojí konzervativci, kteří, jak sami o sobě rádi tvrdí, „chrání rodinné hodnoty“, a proti nim liberálové, kteří kopou za „pokrok“. Klíčovým momentem je rovnost pohlaví. Žena má být s dětmi a nechat starost o peníze na manželovi, tvrdí ti první. Žena má mít možnost vzdělávat se, pracovat a rozvíjet vlastní profesní kariéru stejně jako muž, říkají druzí.
Ekonom, který zrovna nenosí dres jedné či druhé strany, vidí svět méně černobíle. „Není pochyb o tom, že největší přínos pokroku západní civilizace ve 20. století je osvobození ženy od plotny,“ píše například britský týdeník The Economist. „Země, v nichž je zvykem, že ženy chodí do škol a do práce, mají (nejen) ekonomicky jednoznačně navrch nad těmi, kde se tak neděje. V žádné jiné oblasti není rozdíl mezi západním a islámským světem tak zřejmý jako právě zde.“
Podle Economistu je klíčem ke zlepšení poměrů v rozvojových zemích právě ženská zaměstnanost. Ta je nepřímo úměrná porodnosti: například v Nigeru, jedné z nejchudších zemí světa, má žena průměrně sedm dětí a celkem pochopitelně nechodí do práce, i kdyby tu možnost – teoreticky – měla. Jak dokáže potomky uživit? Odpověď je jednoduchá: nedokáže. V průměru jedno dítě zemře při porodu a další do pěti let; i u těch silných se očekává, že budou žít jen něco málo přes třicet let. Kdyby takové ženy měly o polovinu méně dětí a mohly se místo plození dalších vzdělávat a pracovat, byla by v Nigeru životní úroveň jistě vyšší.
Dvoukariérová manželství
To je jedna věc. Západní svět však má přesně opačný problém než země, jako je Niger. V rámci všeobecné emancipace se ženy (zjednodušeně řečeno) natolik věnují kariéře, že na děti nezbývá čas. „Existuje výrazný fenomén takzvaných dvoukariérových manželství, v nichž jsou žena i muž profesionálně velmi úspěšní, o to méně času ale mají na udržování příjemného rodinného zázemí,“ říká psychoterapeut pražské manželské poradny Lucian Kantor. „Navíc jsou naučeni každý den vést svůj pracovní boj a tuto tendenci si přenášejí i domů. Takže tady máme skupinu lidí, kteří mají všechno, ale nemají vztah.“
Podrobnosti relace nedostatku vztahu a nízké porodnosti netřeba zdlouhavě popisovat. Při stoupající životní úrovni a stále delší průměrné délce života je pro zachování počtu obyvatel nutná porodnost zhruba 2,1 dítěte na jednu ženu. Země západní Evropy se pohybují těsně pod ní (viz Kolik máme dětí), Česko je s 1,16 dítěte ještě pod evropským průměrem. Důsledek je evidentní. Pokud se tak často skloňuje nevábný termín „důchodová reforma“, je to právě kvůli tomu, že lidí, kteří budou napříště moci vydělávat na generaci důchodců, bude při zachování současného trendu ubývat stále citelněji. Příklad z Německa říká, že v roce 1970 připadlo na jednoho důchodce pět pracujících lidí (nebo alespoň lidí v produktivním věku). Dnes už na jednoho důchodce pracují pouze dva lidé. Systém, nastavený v době, kdy seniorů bylo v poměru ke zbytku populace více než dvakrát méně ve srovnání s dneškem, evidentně nestačí. Smyčka má přitom tendenci se utahovat; čím více peněz odevzdám na daních, tím méně mi zbývá na investici do vlastních dětí.
Ekonomové si proto lámou hlavu s kvadraturou kruhu: jak zachovat právě takovou míru rovnoprávnosti pohlaví, která by nebyla ekonomicky sebezničující? Už samotná formulace je politicky mimořádně ožehavá: pro vlivnou feministickou lobby (která, jak bylo řečeno, odvedla v minulosti mnoho užitečné práce) je jiná než stoprocentní míra rovnoprávnosti nepřijatelná.
Na částečný úvazek
Existuje tedy vůbec nějaký způsob, jak politicky přijatelně motivovat lidi k zakládání rodin? Není jich mnoho. „Daleko důležitější než lákat lidi do uzavírání manželství je pro ekonomiku zvyšování porodnosti, tedy usnadnění pracovního života s dětmi. Důležité je umožnit více ženám s malými dětmi pracovat na částečné úvazky. V současnosti je to pouze 8,7 procenta českých žen, v Evropě je přitom obvyklá třetina,“ říká ekonom Michl. I takto jemně formulovaná pobídka však naráží. V Británii existuje Rada pro rovnoprávnost, která si přímo vytýká za cíl vymýtit praxi, podle níž mnoho žen s dětmi pracuje na částečný úvazek. Také další způsoby, jak získat více peněz, jsou politicky mimořádně riskantní. Dílčí krok může představovat pozdější odchod do penze; který politik se však o něco takového pokusí, říká si o problém. Za posledních pět let to v Česku například byl Vladimír Špidla, v Německu Gerhard Schröder, ve Francii Jean-Pierre Raffarin. Ani jeden z nich už premiérem není. Jiný způsob je otevřít zemi ekonomickým migrantům, lidem, kteří chtějí pracovat za méně peněz než starousedlíci. To je však pro téměř každou vládu tabu. I nominálně propodnikatelská vláda Mirka Topolánka zamíchala do svého balíčku mírňoučkých reforem opatření, která mají ztížit zaměstnavatelům, aby přijímali ilegální imigranty. Snaha lépe dodržovat zákony může být leckomu sympatická, ale ekonomicky smysl nedává.
Čím více svateb, tím lépe
Optimista na tomto místě namítne, že klíčem může být ekonomický růst. Když budeme vydělávat podstatně více než dosud, budeme si moci dovolit i platit relativně více na důchody. Taková míra hospodářského růstu však nepřichází zadarmo; jedním z jejích průvodních jevů (jak je vidět z příkladů rozvojových zemí, které jdou ekonomicky rychle dopředu) je například méně důsledná péče o životní prostředí. To v podmínkách Evropské unie nepřichází v úvahu, ať už se to komu líbí nebo ne.
I proto se zdá, že stále platí, že čím více svateb, tím lépe. Motivace k intenzivnějšímu rodinnému životu vypadá jako jediná možná cesta. Kudy však má vést? Náznakem je například státní podpora hypoték. Od doby, kdy se hypotéky na bydlení staly ekonomickým hitem (Raiffeisenbank loni zaznamenala v počtu hypoték neuvěřitelný nárůst 150 procent), se pokles počtu sňatků zastavil. Jinak žádná sláva. „Existují novomanželské půjčky, ty jsou ale v řádech pár set tisíc korun, což třeba bydlení neřeší. Jediným motivačním faktorem je sleva na dani z příjmu na partnera v domácnosti (24 800 korun ročně, pokud projde Topolánkova reforma, pozn. red.), které mohou oslovit nízkopříjmové vrstvy. Zrušení společného zdanění manželů, které bylo do této doby výhodné zejména pro páry s výrazně rozdílnými příjmy, bude po reformě vykompenzováno vyššími odpočty na děti; ve výsledku se příliš nezmění,“ říká Michl.
To zjevně nestačí; při současném nastavení však důchodový systém může vydržet pouze zhruba 15 let a naděje na rychlé zlepšení je mizivá. „Moje zásada je, že co je jednou získané, se už nevzdává,“ komentoval poslanec Miloš Melčák i Topolánkovu současnou reformu. Cynik řekne, že Melčákovi je sedmašedesát let a v jistém smyslu mu reforma může být „ukradená“; někdo se však poměrně brzy bude muset něčeho vzdát. Například toho kousku svobody, o nějž přijde ve chvíli, kdy vystoupí z ostužkovaného auta a trochu nepřirozeným hlasem řekne do ticha „ano“.
Foto: Tomáš Nosil
