Středa 13. června 1928, ve špalíru dětí u silnice v Předíně nedaleko Telče nadšeně mává i třináctiletý Vladimír Vetchý. Pozdrav patří „tatíčku Masarykovi“, který právě projíždí vsí.
„Já jsem jen mával, ale babička s dědou vytvořili živý alegorický obraz. Stáli v krojích na vyšňořeném voze s fůrou sena, v rukou hrábě a kosu,“ vzpomíná Vetchý.
V Předíně na sklonku dvacátých let doznívala výroba knoflíků z perleťových lastur dovážených z Tahiti, Indočíny a Madagaskaru. „Výrobci knoflíků přišli s originálním nápadem, jak přivítat pana prezidenta,“ vypráví Vladimír Vetchý, tehdy třináctiletý výrostek z rodiny místních knoflíkářů. S nadšením sledoval, jak v obci roste slavobrána dekorovaná škeblemi a mušlemi, kterou korunoval kolosální nápis vyvedený z perleťových knoflíků. „Na slavobráně stálo PRAVDA VÍTĚZÍ, všechno v perleti,“ pamatuje si Vetchý. Jedna z mořských mušlí posloužila dokonce jako dar pro prezidenta. I Vetchý v bývalé knoflíkářské dílně opatruje několik lastur jako vzpomínku na zašlou perleťářskou slávu obce. A vlastně i na Masaryka.
Do Předína přijel prezident ze sousedních Štěmech, obec ho nečekaně připravila o několik tisícovek. „V obci Štěmechy uhasili hasiči krátce před příjezdem prezidentova průvodu požár, který zničil tři domy. Pan prezident dal zastavit a jako první pomoc pohořelým věnoval 8000 Kč,“ popsaly událost tehdejší Lidové noviny. Předem plánovaná nebyla ani zastávka v Předíně, jenže perleťovou slavobránou lze těžko projet bez zastavení. A když už se konvoj z Hradu zadrhne, proč nepožádat „pana krále“ o příspěvek na výstavbu školy. Stalo se, a školáci se tak během několika let stěhovali do nového.
„Masaryka jsem 13. června vítal nadvakrát. Sice povinně, ale rád,“ chlubí se dvaadevadesátiletý Vladimír Vetchý. Do měšťanky docházel z Předína do sedm kilometrů vzdálené Želetavy a jako tamní žák musel oslavit „tatíčka“ i na želetavském náměstí. V Želetavě Masaryk přijal pozvání na statek agrárního politika Františka Staňka, s nímž se znal už z vídeňského říšského sněmu. Dnes už na želetavském náměstí Staňkův statek nestojí, komunisti místo něj postavili monstrózní objekt „služeb“, který historické jádro ponížil na vydrancovanou vesnici, o Masarykovi ani Staňkovi tady teď nikdo mnoho neví. Dotek s minulostí lze navázat jen v místní knihovně, kde na stěně visí zasklená fotografie s datem 13. 6. 1928. Poslanec Staněk na snímku právě vítá prezidenta Masaryka na domácím prahu.
Postmonarcha na výtečnou
České země si potrpí na slovutné uvítací obřady „hlav pomazaných“ a prezident Masaryk uměl hrál roli osvíceného postmonarchy na výtečnou. Živé alegorické obrazy, sokolské sestavy, vystoupení pěveckých sborů a slavobrány z mladých bříz bývaly pravidelnou součástí přivítacích litanií už za císaře Františka Josefa I., který stejně jako Masaryk velmi rád cestoval po vlastní říši. Zlí jazykové dokonce tvrdí, že Masaryk byl císařovým levobočkem (viz TÝDEN č. 36/07).
Archetyp prezidenta zformoval T. G. Masaryk v neskrývané návaznosti na typ autority, na kterou byl národ zvyklý – na majestát panovnického trůnu. Politolog Vratislav Doubek z Ústavu politologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze souhlasí. Taková uvítání podle něho patří k tradici, která přetrvává z dob monarchie. Masaryk způsoby Habsburků jen obohatil o republikánské prvky. Věděl, že na bonton z časů Rakousko-Uherska je nutno navázat, i když mu taková reprezentativní role nebyla vlastní. „Ale bral ji jako službu,“ míní Doubek.
Každá z obcí, které panovník navštívil, chtěla císaře pána překvapit co nejoriginálnějším uvítáním i dary. Totéž se dělo za Masaryka a v bleděmodrém za Havla i Klause. Hlavně Klaus vědomě navázal na roli prezidenta, jenž disponuje i panovnickým majestátem. V Telči se z prezidentské návštěvy T. G. Masaryka v červnu 1928 zachovala mnohostránková zpráva o činnosti přípravného výboru. Už s měsíčním předstihem před návštěvou se organizovala „úprava města, ulic a silnic“, přemítalo se o darech, pořadí písní pěveckého sboru a pilovala se sokolská pyramida z živých těl, která představovala Boj za pravdu.
Celý článek si přečtěte v aktuálním vydání časopisu Týden.
Foto: ČTK
