Nad Barcelonou krouží bombardéry povstaleckých jednotek vedených nacionalistickým generálem Frankem. Je 26. ledna 1939 a Španělská republika prožívá agonii. Z města prchají vyděšení obyvatelé. Adolf Vodička, československý interbrigadista bojující na straně republikánů, zvedne hlavu k nebi a křičí: „Co bombardujete, vy volové? Já mám dneska narozeniny!“ Je mu právě šestadvacet.
Dnes třiadevadesátiletý Vodička je jedním z pěti posledních žijících československých interbrigadistů. Rodák z Libočan na Žatecku se dostal do Španělska přes Rakousko, Švýcarsko a Francii na druhý pokus v roce 1937. „Poprvé mě v Chebu vysadil z vlaku policajt,“ vypráví. Ač ho v ČSR pro drobnou postavu zprostili vojenské služby, v bojích u Teruelu a Ebra obsluhoval kulomet Maxim. Během nich byl zraněn: vybuchl před ním granát. Obličej a tělo měl plné střepin. Jednu z nich má dodnes v čele.
28. ledna 1939 se dostal ze Španělska do Francie.
Poté se přihlásil do československé jednotky, která se formovala v Agde, a po porážce Francie odplul do Anglie. Tady ho ale k jeho zděšení z armády propustili. Přihlásil se tedy do sborů, které odklízely trosky po náletech.
Jako člen KSČ pracoval po únoru 1948 na ministerstvu vnitra. V roce 1951 však začal režim španělské interbrigadisty pronásledovat. Byli podezřelí: válku prožili na Západě, odsuzovali pakt Molotov-Ribbentrop. „Prostě přečuhovali,“ uvádí historik Vladimír Nálevka.
Řada interbrigadistů skončila ve vězení, někteří dokonce na popravišti. Vodička měl štěstí. Byl „pouze“ na hodinu vyhozen z práce a nastoupil k dopravní policii. Poté se dlouhou řadu let živil jako překladatel, v šedesátých letech pracoval dva roky v Československém kulturním středisku v Havaně. Po okupaci v roce 1968 vystoupil z KSČ. „Tvrdil jsem, že jsme se měli bránit jak proti Němcům, tak proti Rusům,“ říká Vodička. Pozornosti „soudruhů“ si užil ještě po roce 1989, když prohlásil, že mezi interbrigadisty nebyli pouze komunisté. Deník KSČM Haló noviny ho napadl, že problematice interbrigád nerozumí. „Jen u nás v oddíle byli dva členové agrární strany,“ říká Vodička. Jeden z padlých interbrigadistů, po němž se jmenovala dělostřelecká baterie, Jožo Májek, byl dokonce členem Hlinkovy ľudové strany. „Nás nezajímalo, v jaké je kdo partaji, ale jak se chová v boji,“ vzpomíná Vodička.
Autor: -vrak-
K TÉMATU:
