„Onemocněl jsem hned večír 1ho na ohromného nežida, který se mi udělal v rozkroku, ležel jsem úplně 8 dní,“ píše Bedřich Smetana v deníku roku 1871. Zápisky naznačují místo, jímž do skladatelova těla vstoupila „bledá spirocheta“, původce syfilidy. Bývala metlou lidstva, zastavil ji až penicilin a socialistické zákazy. Jenže syfilis je věčná, v Česku se dnes objevuje až tisíc případů ročně.
Čapí nebo kohoutí chůze je typická pro úbytě míchy, jimiž se mimo jiné mohlo projevovat třetí stadium syfilidy neboli příjice. Pacienti škubavě vykopávali nohy do stran, protože nervy ovládající svalstvo končetin pustošil mikrob Spirochaeta pallida neboli Treponema pallidum. Projevy nakažlivé pohlavní choroby brilantně zvěčnil Petr Čepek ve filmu Petrolejové lampy. „Syfilitický krok se učil u nás,“ vybavuje si lékař Roman Trýzna z dermatovenerologické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.
Míšní úbytě doprovázely úporné břišní bolesti. Pacient ochrnul na dolní polovinu těla a dožil na lůžku nebo v pojízdném křesle. Jindy příjice vyústila v progresivní paralýzu. Při ní degeneruje mozková kůra, což vede k úplnému rozkladu osobnosti. Paralytici umírali v klecích nebo ve vypolštářovaných celách ústavů pro duševně choré. Tak to chodilo až do světového rozšíření penicilinu po roce 1945.
Syfilitickým onemocněním míchy trpěli velmi pravděpodobně Josef Václav Sládek (1845–1912) a Antonín Sova (1864–1928). Dosud nepublikované informace k jejich případům prozradila TÝDNU profesorka Jaroslava Janáčková. Nyní je v důchodu, donedávna přednášela dějiny české literatury na Filozofické fakultě UK. Sládkův vozík patří mezi exponáty jeho muzea v rodném Zbiroze, také Sova měl svůj „žíněný hrob“, jak říkal židli na kolečkách. Vinou téže nemoci sešel ze světa malíř Josef Mánes (1820–1871). Ze světových velikánů stejně trpěli Heinrich Heine, Friedrich Nietzsche nebo Guy de Maupassant (viz Choroba slavných).
Smetana (1824–1884) zemřel v ústavu pro choromyslné na progresivní paralýzu. Sova dokonce popsal otřesné poslední chvíle skladatelova života. Báseň se jmenuje Smetanovo kvarteto Z mého života a uzavírají ji tyto verše: ...Ó mistře, nesmrtelné tvojí básni/ ten děsný konec šílené tvé hlavy,/ o mříže blázince jež utloukla se,/ to konce ukončení ještě schází,/ ó to tam schází, to tam schází, mistře,/ můj mistře, odpusť, ale to tam schází...
Příjice tady a teď
Trýzna praví, že klinika „sklízí úrodu“ po svátcích a po dovolené, vrcholem prý bývá září. Když se Češi během zahraničního pobytu sbližují s náhodnými partnery nebo když si slamění vdovci zvou domů šlapky z ulice, tehdy mají spirochety pré.
Také roste počet nemocných cizinek, které v Česku otěhotní nebo sem přijedou rodit. Úroveň zdravotní péče je tu slušná a porod levný. Při preventivním vyšetření se povinně provádí test na příjici. Když je pozitivní, ekonomika příslušného zdravotnického zařízení se pořádně prohne. Budoucí maminku nelze propustit nezaléčenou, jenže ta většinou pochází z Balkánu nebo ze zemí někdejšího Sovětského svazu, v Česku pracuje načerno a není pojištěna. Přehled o těchto ženách má cizinecké oddělení ve Fakultní nemocnici v Motole. Mluvčí motolské nemocnice Eva Jurinová uvádí, že dluhy cizinců za posledních deset let činí 70 milionů korun. „Za loňský rok je to sedm milionů a čtyři z nich dluží rodičky, které mají syfilidu.“
Pokračování článku si můžete přečíst v nové vydání časopisu Týden.
Foto: PROFIMEDIA.CZ
