Vodou téměř vyhlazeni - 10 let poté

Možná právě teď ležíte někde u vody a na opálené kůži vám usychají kapky. Užívejte si ty chvíle! Jsou totiž lidé, kteří si letní idylu naplno nevychutnají už nikdy. Při slově voda jim naskakuje husí kůže. Uprostřed horkých letních nocí dokonce někdy křičí ze sna. Deset let po záplavách, které před deseti lety ochromily východ republiky. Ty příběhy žijí dál.     

Ve stínu parčíku před obecním úřadem v Troubkách na Přerovsku stojí malý pomník. Je na něm devět  jmen a u nich červencová data devadesátého sedmého roku - sedmička na začátku seznamu, desítka na jeho konci. Co křížek, to tragický příběh, který na člověka dolehne tíhou betonového panelu: J.H. zabily dveřní zárubně, když je proti němu vystřelila síla nekontrolovatelného vodního živlu. Proklály mu hruď. Jiné drama z mramorové tabule ukončila voda ve sklepě jednoho z domů – zaplavila schody a dveře - stará vdova neměla možnost úniku. Osud nejmladší z troubských povodňových obětí, čtyřiadvacetiletého J.Z.,  je osudem hrdiny. Před stoupající vodou chtěl zachránit osmdesátiletou sousedku, na poslední chvíli vběhl do jejího domu a ženu vynesl. Když se ještě vracel pro alespoň pár jejích věcí, dům se začal hroutit. Statečného mladíka navždy zastavil pád mohutného trámu.

Speciál: Povodně - 10 let poté, 5 let poté 

„Některé věci už vám zůstanou na celý život. Hrozně špatně se o tom mluví,“ i po deseti letech ze sebe jen ztěžka souká velitel zdejších hasičů Vlastimil Zatloukal. Není divu. To, co se před deseti lety odehrálo v Troubkách, byla apokalypsa. Sto osmdesát domů srovnala kalná voda během okamžiku, tři sta padesát zničila tak, že je čekala už jen demolice. Brala životy, podemílala psychiku. České, moravské a slezské země něco takového nepamatovaly nejmíň jedno století.

„Voda vtrhla do Troubek naprosto zákeřně. Z míst, odkud jsme to vůbec nečekali,“ říká starosta Radek Brázda a vzpomíná, jak troubské říční hráze při povodni ještě kontrolovali „a byli v klidu, protože tam byla voda v pohodě.“ Jenže si našla cestu jinudy, zezadu, a s troubeckými domky, často bez základů nebo z vepřovic, si pohrála jako s krabičkami sirek.

„Ale už je to deset let. Na strach jsme si zvykli, povodeň byla mimořádná událost a lidé rychle zapomínají,“ konstatuje starosta. Za pravdu mu dává nával zájemců, kteří chtějí v obci kupovat stavební parcely. A také dvě stovky už postavených nových domků. Do naprosté většiny z nich se vstupuje po schodech. Nelze si nevšimnout ještě jednoho detailu. Standardní letopočet v Troubkách neplatí. Když s místními mluvíte, čas dělí jinak. Na ten „před vodou“ a „po vodě“. Rok 97 je pro ně totiž rokem nula.

Zachráněni násilím

Velitel hasičů Zatloukal vzpomíná, jak mnozí lidé nechtěli za žádnou cenu opustit své zaplavené domovy. „Nechtěli se podvolit vodě ani záchranářům. Drželi se zuby nehty čeho se dalo, až byli brunátní námahou. Často jsme je zachránili jen za použití hrubého násilí,“ mne si čelo Zatloukal. Jedním z takových byl i dnes dvaadevadesátiletý František Hybner. „Za nic na světě jsem nechtěl odejít, tak jsem se zašil do své trucovny,“ svěřil se při naší návštěvě před pár dny. Když ho na střeše prádelny po třech dnech bez jídla a pití objevili záchranáři, museli se pro něj spustit z vrtulníku, „odchytit“ ho a připoutaného na laně přepravit do bezpečí. „Byl jsem tehdy úplně poslední, kdo tu zůstal a koho zachránili,“ usmívá se dnes uličnicky František Hybner. I pro něj byla velká voda traumatem, umí s ním ale bojovat. Ne všichni to dokázali. První dva roky po povodni zaznamenali v Troubkách nebývale velkou úmrtnost. Především šedesátníků, většinou mužů. O tom, že za to mohla voda, nepochybuje v obci nikdo. „Když opadávala, ženské už seděly, štěbetaly a povzbuzovaly se, že nějak bylo a nějak bude, ale chlapi…? Byli úplně hotoví, nebyli schopní se s tím srovnat. Jen seděli a jejich protažené obličeje zíraly do prázdna,“ popisuje mrazivé momenty místostarostka Hanzlíková.

Jak voda tiskne

„Co tu chcete hodnotit? To je totálka!“ vynesl ortel likvidátor a Oldřich Hotař z Otrokovic věděl, že na tento návrat z dovolené nikdy nezapomene. Zatímco si užíval ve Francii, voda v jeho domě vynesla piano až ke stropu. Jen o malinko níž nakreslila rysku na zdech jeho tiskárny. Tři a půl metru vysoký vodní sloupec bohatě stačil na to, aby spolehlivě zničil stroje za miliony korun. Byla to skutečně „totálka“. Za čtyřicet milionů hmotných škod, mnohaletá práce vniveč. „Bylo mi krušno. Opravdu krušno, když jsem se díval okny dovnitř,“ přiznává Hotař. Aby ne, přišel o všechno. O domov i firmu. S ženou a dětmi se přestěhoval k rodičům do dvoupokojového bytu, kde jich v tu chvíli žilo osm. Pro mnohé by to možná znamenalo beznaděj, konec. Ne tak pro Oldřicha Hotaře. „Měl jsem dva společníky. Manželka jednoho z nich mi tenkrát skočila kolem krku s tím, že chlapi to chtějí položit,“ připomíná si zlomový okamžik, kdy ze sebe setřásl tísnivé pocity a uvědomil si, že na něm visí osudy kolegů i mnoha zaměstnanců, kteří mu denně telefonovali jedinou úpěnlivou otázku: Co bude, šéfe?

„Zavřít se do kostela a modlit se!? To nejde, je třeba se tomu postavit,“ zaťal zuby podnikatel Hotař a rozhodl se bojovat. Za tři měsíce už znovu tisknul. Bylo zajímavé sledovat, jak se tehdy zachovali konkurenti. Jeden panu Hotařovi na přechodné období zapůjčil tiskařský stroj. Díky tomu neztratil hlavní zákazníky. Zcela opačně se zachoval jiný „kolega“. „Psali našim zákazníkům, že už neexistujeme, že jsme mrtví, že už tisknout nebudeme, ať si zakázku zadají u nich,“ ušklíbá se Oldřich Hotař nad kontrasty lidských charakterů. 

Dnes už společníky nemá, tiskárna je rodinnou firmou. Dlužil sice miliony, daří se mu je však úspěšně mazat. Tiskárna jede naplno a své rodině postavil na jednom z nejvýše položených míst v Otrokovicích nový dům s pozemkem o rozloze čtyři tisíce metrů. Ve své vzpouře proti povodni šel dokonce tak daleko, že úplně odhlásil pojištění proti vodě. „Po povodních mi všechno chtěli pojistit jen za obrovské sumy. To se točily statisíce. Co to do nich budu cpát!?“ ptá se energický muž. Obavy z dalších možných povodní nemá. Plně důvěřuje opatřením, která v Otrokovicích od té doby udělali. „Příští rok splatím dluhy, konečně se nadýchnu a pojedu znovu. Začne druhý poločas,“ plánuje si lepší zítřky podnikatel.  Kromě jiného se prý během povodní naučil rozlišovat problémy zásadní od těch banálních. „Dnes už se jenom usmívám. Když je mi nedobře, pustím si video z povodní. Jakýkoliv současný průšvih je proti tomu sranda.“

Povodňový mejdan

Na zahrádku před hospodou U Pučalíků v Uherském Hradišti plesklo pár obrovských dešťových kapek. Na zahnání bouřkového dusna to však nestačilo, a tak vychlazené pivo přišlo víc než vhod. „Tady ta hospoda byla taková vstupní brána do Archy Noemovy,“ usmívá se nadsázce Vladimír Salčák ze zdejšího sídliště Východ. Sídliště, stejně jako hospoda U Pučalíků, stojí na kopci nad centrální částí města. Povodeň se sem nedostala. Vyvýšeninu zato „zabraly“ stovky nedobrovolných exulantů ze zcela zaplaveného centra. Někteří ochotní lidé v malých panelákových bytech uložili až deset vyhnanců. Ve stísněných podmínkách uprostřed dnů plných osobních tragédií a problémů by se dala očekávat eskalace nervozity, hněvu a závisti. „Opak je pravdou, lidi to obrovsky stmelilo. Vznikla neopakovatelná atmosféra. Všichni se vzájemně povzbuzovali a dlouho do noci tu zněly kytary a zpěv, “ vzpomíná Vladimír Salčák na atmosféru jako z dob „květinových dětí“. A přidává příběh o mamince, která dokonce odmítla svého syna a jeho nabídku ubytování. Na Východě se jí líbilo, a tak tam až do konce povodní zůstala, protože tady našla spoustu známých.

I vrchní od Pučalíků Roman Baron šibalským mrknutím potvrzuje, že lidé si čekání na chvíli, až voda opadne, zpříjemňovali, jak se dalo. „Žilo to tu, během pár dnů se vypilo několik avií piv.“ U Pučalíků není jedinou restaurací „na kopci“. Její majitel si ale početnou  povodňovou klientelu zajistil prostým, leč geniálním tahem. Ještě než byl kvůli povodni uzavřen přívod pitné vody (pak se dovážela v cisternách), nakoupil tisíce plastových kelímků. Hospodští, kteří nebyli tak prozíraví, neměli po odpojení vodovodu v čem umývat sklenice a své provozovny museli na rozkaz hygieniků zavřít. Jejich zákazníci se pak přesunuli k Pučalíkům, kde se točilo téměř nonstop.

„To se nám ta turistická sezona letos povedla, co?“ vytahuje principál jednoho z hradišťských divadel Karel Hoffmann tehdy oblíbenou hlášku. Ze zahrádky před hospodou zaznívala vždycky, když pramice ze zatopené oblasti přivážely kohokoliv s batůžkem na zádech. I černý humor dokázal z tohoto místa uprostřed vodou zaplavené krajiny učinit ostrov, na němž se vodě vzdorovalo s úsměvem. „Tam se neplakalo. Tam se chodilo pro naději a skutečně ji tam lidé dostali,“ uzavírá principál.

Zpřetrhaná tkanička

Rezavé železniční koleje a horská bystřina Desná jsou sestry, siamská dvojčata. Jako hnědá a stříbrná tkanička se společně proplétají jesenickým podhůřím - z hor až někam k Šumperku.

Vlak před mostem zahouká a za chvíli už staví v Loučné nad Desnou. Na fasádě malého nádraží pracuje parta mlčenlivých chlapů. K říčce je to z nástupiště jen dva skoky přes zelenou trávu. Vody je v korytě sotva po kolena, přes malý splávek se málem nedostane – pouze několik pramínků visí na jeho hraně. Ze dna pod splavem prosvítá kostra modrého bicyklu. Mozek se vzpírá uvěřit, že tato nevinná říčka určená k dobrodružným klukovským hrám byla před deseti lety živlem tak nezkrotným a divokým, že svou letitou souputnici bez špetky soucitu zpřetrhala na kusy. „Ve tři ráno nás vzbudil obrovský hukot. Voda strhla koleje i s vagonem, který vezl náklad do nedaleké fabriky. Chvíli normálně plul, ale pak se naštěstí ponořil,“ popisuje děsné okamžiky Aloisie Zdráhalová. Od řeky bydlí jen kousek, a tak si dodnes pamatuje obavy, se kterými pohyb vagonu pozorovali. Bylo jim jasné, že kdyby se v korytě Desné vzpříčil, byl by to konec. „Vytvořil by hráz, voda by nabyla na síle, vzalo by to most a vymlelo nás to všechny,“ i na taková proroctví si paní Aloisie vzpomíná. I tak, když voda opadla, své údolí nepoznávala. Chyběly mosty a rozmetané stometrové pásy kolejí se bez původních souvislostí válely po kraji. Voda zničila železnici tak, že ministerstvo dopravy tehdy vedené Martinem Římanem ji odmítlo znovu obnovit. Přepravu měly úplně nahradit autobusy. S tím se ale lidé zvyklí na svoji lokálku odmítli smířit. Zarytě trvali na svém, až prostřednictvím Svazku obcí údolí Desné dosáhli svého. Tři zastávky zrekonstruovali a postavili pět nových. Na obnovené trati tak vlak už několik let znovu vesele píská.

Podruhé se narodila

Nebylo jí tehdy ještě ani dvacet. Zpráva o povodni, která zaplavila její rodné město, ji zastihla na táboře někde na Šumavě. „Mamka roztřeseným hlasem volala, že berou babičku k sobě, “ popisuje Zuzana Hájková z Uherského Hradiště začátek svých povodňových lapálií. Neváhala ani vteřinu. Vlakem se k rodnému městu dostala co nejblíž to šlo a pak musela pěšky. A znovu po kolejích, protože jinudy to bez kontaktu s vodou nešlo. Těsně před Hradištěm se už Zuzana za svými blízkými musela brodit bahnitou vodou. „Kolem plavaly dětské hračky, výkaly, cáry novin. A všude to divné ticho,“ vzpomíná na katastrofické kulisy. To nejhorší  přišlo vzápětí. Zaplavená půda se jí propadla pod nohama a ona nečekaně začala klesat kamsi do studeného prázdna. „Obrovský úlek. Vůbec mi nedošlo, co se děje, nenapadlo mě, že tam chybí poklop od kanálu,“ vybavuje si po letech děsivé okamžiky. Nemít na zádech krosnu, která se zarazila o hranu kanálu, skončila v  hradišťském podzemí. „Z vody jsem vyšla tak po půl hodině, sedla si na schody a nevěděla, zda se mám smát nebo brečet. Podruhé jsem se narodila,“ říká po letech.

Vyčerpanou dívku nakonec přivezli domů hasiči. „V jejich autě to příšerně smrdělo, živořili v něm čtyři dny, a tak ten zápach nepřebila ani zapálená startka,“ usmívá se dnes nad jedním z happy endů, kterých ve dnech ničivých záplav nebylo moc. Až čas a s ním lidská vůle a síla přinesly další.

Miloš Kozumplík, Instinkt

Povodeň 1997 v datech:

5.7. Na severní Moravě a ve Slezsku začalo pršet.

6.7. Mohutné přívaly zaplavily silnice v severomoravských okresech. Jsou vyhlášeny stavy přímého ohrožení. První obce byly evakuovány.

7.7. Povodeň zavinila smrt prvních pěti lidí. Na podemleté trati na Novojičínsku vykolejil vlak Sobiesky, více než šedesát lidí bylo zraněno.

8.7. Na Jesenicku jsou zaplaveny desítky měst a obcí, na Bruntálsku jich je zaplavených až sedmdesát procent.

9.7. Povodňová vlna postoupila na Olomoucko a Kroměřížsko.

10.7. Povodeň postihla už třiadvacet okresů. Na dolním toku Moravy nastala krize.

11.7. V Otrokovicích a Uherském Hradišti bylo evakuováno 25 tisíc lidí.

13.-14.7. Voda zatopila Moravský Písek, část Veselí nad Moravou a Hodonín. Opět musely odejít tisíce lidí.

15.7. Záplavová vlna začala ztrácet na síle. Lidé se začínají vracet do svých domovů.

29.7. Na celém území republiky byl odvolán třetí povodňový stupeň.

Foto: ČTK