Posledních dvacet let života Františka Mrázka kopíruje dějiny České republiky. Za komunismu byl vekslák a současně invalidní důchodce - jako z filmu Bony a klid. Policie ho vedla jako konfidenta. Známostí a peněz z totality využil, aby se stal jedním z nejmocnějších mužů tuzemského byznysu. O hodně lidech věděl nepříjemně mnoho. Policie ho vyšetřovala v souvislosti s nájemnými vraždami i miliardovými podvody; ani jednou na něho nedosáhla.
Minulou středu večer začaly určitě vyzvánět telefony mnoha mocným lidem ve státě. Byl zavražděn František Mrázek. Málokdy se dá říci, že se smrtí jednoho člověka ulevilo spoustě jiných. Tohle však může být ten případ. Mrázek měl kontakty v podsvětí, politice i policii. A o mnoha lidech z těchto prostředí leccos nehezkého věděl: pamatoval si jejich hříchy, uměl využívat vášně pro peníze a znal jejich slabá místa. I proto může mít jeho vražda tisíc a jeden motiv.
Vekslák a donašeč
Ve filmu Bony a klid z roku 1987 je slavná scéna: Skupina veksláků vchází na proslulou pražskou diskotéku. Diskžokej přerušuje hudbu a do mikrofonu pronese uvítací větu: „Přivítejte nejbohatší invalidní důchodce v Evropě!“ Takový výrok seděl i na Mrázka. Devětadvacetiletý vyučený autolakýrník a invalidní důchodce z Českého Brodu byl už v té době ve veksláckém světě „pan Někdo“. Rok předtím vyfasoval za svou „obchodní činnost“ podmínku. Bylo to poprvé a naposledy, co se justici podařilo na něho vyzrát. „Podnikatelské sklony měl odjakživa. Už zamlada organizoval tady v Českém Brodě diskotéky. A na manuální práci nikdy nebyl,“ vzpomíná Mrázkův mladší bratr Jaroslav.
Mrázek kšeftoval s devizami i s širokým sortimentem nedostatkového zboží: automobily, elektronikou, hodinkami, starožitnostmi, uměním, kosmetikou i pornokazetami. Už tehdy vydělával miliony. V roce 2001 zavzpomínal na svoje začátky pro MF Dnes: „Spekuloval jsem se vším možným... Bylo to něco, co se dneska nazývá velkoobchodní činnost.“ Mrázek ovšem tehdy také spolupracoval s komunistickými bezpečnostními složkami. Těm donášel na své známé i obchodní partnery (například na Jiřího Shrbeného, s nímž pak měl společné firmy). Své služby policii sám nabídl; v registrech byl v osmdesátých letech veden pod číslem B-5246 jako informátor kolínské kriminálky. To mu zajistilo při „podnikání“ spoustu výhod: jako policejní spolupracovník nemohl být odposloucháván ani sledován, a pokud by ho snad chtěl někdo vyšetřovat, musel nejprve informovat jeho policejního „zaměstnavatele“.
Dodnes je předmětem dohadů a mýtů, kam až za komunismu Mrázkovy kontakty sahaly; možná měl známé až na místech nejvyšších. Přátelské vztahy s policií a mocnými totalitního režimu se mu v každém případě bohatě vyplatily i ve svobodném Československu. Mnozí jeho ochránci i obchodní partneři totiž povýšili, a byli tím pádem ještě užitečnější. Jedním z mužů, kteří hráli v Mrázkově životě důležitou roli už za komunismu a pak i za demokracie, byl například Boris Štefl. V osmdesátých letech vedl právě Štefl vyšetřování Mrázkovy trestné činnosti, která skutečně dosahovala velkoobchodního rozměru. Štefl tehdy případ ukončil se zdůvodněním, že „podezření jsou slabá a neprůkazná“.
Tentýž Štefl se stal v devadesátých letech za ministra Rumla šéfem Inspekce ministra vnitra (vyšetřuje trestnou činnost policistů). Společně s Mrázkem, dalším vekslákem Miroslavem Provodem a zlatým slavíkem Karlem Gottem působil i po svém odchodu ze státních služeb v nadaci Interpo. Ta měla pomáhat vdovám po policistech, kteří zemřeli ve službě. Nadací Interpo se v polovině devadesátých let začala zabývat policie kvůli podezření, že se přes ni praly špinavé peníze. To se však nikdy neprokázalo. Jedním z těch, kdo se na vyšetřování podíleli, byl jakýsi Vladimír Nešpůrek. Od policie však brzy odešel (byl obviněn vzhledem k podezření z vydírání bankéřů, stíhání bylo zastaveno v roce 2002 pro nedostatek důkazů) a založil soukromou firmu s dalšími bývalými kontroverzními policisty. Jejich služeb podle některých zdrojů využívali právě lidé kolem Mrázka, Miroslava Provoda, Radovana Krejčíře a dalších „podnikatelů“. V roce 2001 se Nešpůrkovo jméno opět dostalo do médií, když byl pro hrubou nekázeň vyloučen z českého armádního kontingentu v Afghánistánu, do nějž se dostal na základě zfalšovaného dotazníku. V roce 1991 koupil Mrázek v rámci malé privatizace ve veřejné aukci za 75 milionů českokrumlovský pivovar Eggenberg. Tvrdil, že peníze do projektu vložil tichý americký společník, pravděpodobnější však je, že on sám nákupem legalizoval „komunistické peníze“. V současnosti je předsedou představenstva akciové společnosti Pivovar Eggenberg již zmíněný Jiří Shrbený, dalším členem je Mrázkův syn a pravděpodobný nástupce Michal. V dozorčí radě seděl jednu dobu i Barak Alon, který připravil Komerční banku přibližně o osm miliard korun. S ním a jeho otcem se Mrázek dobře znal. S Alonovými a někdejším ministrem financí Ivem Svobodou dojednával deblokaci ruského dluhu.
Nákupem pivovaru začala Mrázkova cesta za pověstí seriózního byznysmena; měla však i temné momenty. Jeden z nich, miliardové nesplácené úvěry zejména u malých bank, patří mezi další justiční pomníčky. Hlavní roli hraje spletenec různě provázaných firem, které si na počátku devadesátých letech nabraly úvěry na nemovitosti, které vůbec neexistovaly nebo jejichž hodnota byla falešnými znaleckými posudky značně nadhodnocena. Většina společností pak byla přepsána na Ukrajince Jurije Postolnikova, který jednou provždy zmizel ze země. Peníze už banky nikdy neviděly.
Česká televize, jež na machinace poprvé upozornila, označila za hlavní organizátory Mrázka a Provoda. Oba tehdy ČT zažalovali a požadovali vyplacení odškodného ve výši dvou milionů korun. Spor však prohráli; soudkyně po seznámení s policejními materiály došla k názoru, že reportáž měla pravdu.
Do skutečně velkého byznysu vstoupil Mrázek v okamžiku, kdy skupina kolem něho ovládla v roce 2000 ústeckou Setuzu. Tady začíná Mrázkovo klíčové obchodní partnerství s Tomášem Pitrem, mladším o třináct let. Mrázek to v rozhovoru s reportéry Hospodářských novin v roce 2003 popsal jednoduše: „Seznámili jsme se přes Mirka Provoda. S Tomášem jsme spolu krátce, čtyři pět let. Tomáš tehdy měl balírny a pražírny na kávu. Setuzu vlastnil Jan Gottvald senior (dělal obchody i s Radovanem Krejčířem, pozn. red.), kterého znám přes dvacet let, ještě z dob, kdy měl Mototechnu a Drnovice kopaly okresní přebor. Jednoho dne přišel, že by Setuzu prodal a já to zprostředkoval. Tomáš Pitr si to od něj koupil.“ Ve skutečnosti to tak jednoduché nebylo. Okolnosti převzetí ústecké firmy se nikdy zcela nevysvětlily a dodnes se jimi zabývá policie; stejně jako se stále neví, kdo ve skutečnosti společnost vlastní.
Pitr zastupoval společnost navenek, Mrázek byl však pravděpodobně tím, kdo ve firmě zajišťoval nezbytné kontakty na politiky a další vlivné lidi z policie, justice a státní správy. K dokončení ovládnutí Setuzy jim pomohla tajná a pro stát nevýhodná smlouva, kterou s nimi uzavřel někdejší ministr zemědělství Jaroslav Palas. V roce 2003 se Mrázek pochlubil Hospodářským novinám tím, že si tyká minimálně s třiadvaceti aktivními politiky a často si s nimi volá. Jmenovitě však potvrdil pouze jméno vlivného severočeského poslance Josefa Hojdara. Ten dříve působil v dozorčí radě státní konsolidační agentury, u níž má Setuza mnohamiliardový dluh. Hojdar na dotaz TÝDNE o vztahu s Mrázkem až do uzávěrky nereagoval.
„Mrázek používal drsné metody, jak donutit lidi ke spolupráci. Nešlo jen o korupci třeba pomocí velmi drahých dárků, jako luxusní zbraně, ale i přes výhrůžky a shromažďování kompromitujících materiálů například pomocí milenek dohozených ženatým pánům,“ říká policista, který se dříve podílel na vyšetřování podnikatelových aktivit.
Zabijáci
Podnikateli šlo o život už několikrát, v roce 2002 přežil pokus o atentát. Když přijížděl ke své vile v Českém Brodě, kdosi na něho z dálky vystřelil a lehce ho zranil. Od té doby Mrázek jezdil zásadně v opancéřované Toyotě Land Cruiser, kterou si původně dal na zakázku vyrobit jakýsi východoevropský vládce. Místa schůzek nechával napřed prohlížet, bodyguardy však neměl.
Podle některých dohadů mohl stát za tehdejší střelbou na Mrázka nyní uprchlý podnikatel Radovan Krejčíř. Policejní vyšetřování to nikdy nepotvrdilo, tito dva muži však spolu údajně měli vážné spory. Některé zdroje říkají, že právě střelba z roku 2002 a Mrázkovy velmi dobré styky s policií mohou za to, že se začala zabývat Krejčířovými aktivitami. To jsou však pouhé spekulace. Stejně jako zprávy, že Mrázek nebyl příliš nadšen tím, jak si jeho obchodní partner Pitr v poslední době rozuměl s Krejčířem: měli společné podnikatelské plány, a to dokonce i se Setuzou. „Mrázek mi říkal, že dostal nějaké informace o tom, že by mohl být ohrožen na životě, ale prý udělal nějaká protiopatření. Říkal mi, že v útoku z roku 2002 měli prsty nějací Ostraváci, kteří v minulosti pracovali u policie, a zmiňoval i určitá jména,“ uvádí novinář České televize Dalibor Bártek, který s podnikatelem mluvil týden před dokonanou vraždou. Jaký může být její motiv a pachatelé? Společník Pitr se domnívá, že vražda souvisela spíše s nějakými Mrázkovými aktivitami z počátku devadesátých let než se současnými tahanicemi kolem Setuzy. „Nechci spekulovat, může to souviset, ale nemusí. Franta Mrázek už vlastně skončil se Setuzou před šesti lety. On nedělal ekonomiku, neuměl to, takže ani nejednal s PPF.“ Část Mrázkových příbuzných hovoří o politickém pozadí, další o vendetě dlouhodobě znepřátelené rodiny z podsvětí, jejíž jeden člen byl nedávno propuštěn z vězení. Kdosi z této rodiny prý půl hodiny po vraždě poslal SMS ve smyslu: Když se to nepovedlo dříve, dalo se čekat, že se to jednou povede.
Jedinou významnou rodinou z podsvětí, jejíž jméno se dříve veřejně objevilo v souvislosti s Mrázkem, je rodina Antonína Běly z Úval u Prahy. Běla byl v době totality významným „podnikatelem“ v oblasti prostituce a drog a s Mrázkem od dětství kamarádil. V roce 1996 byl zastřelen nájemnými vrahy; jedním z možných podezřelých byl jeho tehdy už nepřítel Mrázek. S Bělovým synem Jaroslavem, který byl v prosinci propuštěn z vězení, v nedávné minulosti chodila Mrázkova dcera Monika. Otec jí však podle příbuzných vybraného partnera zakázal.
Foto: Jan Schejbal, Karel Šanda
K TÉMATU:
