Čechům zbývá něco málo přes rok a půl do evropské premiéry - v roce 2009 povedou Radu EU. První zádrhely se už objevily. Přípravy na prestižní událost se teprve rozjíždějí, ale mohly už dávno běžet. Poznamenaly je politické zmatky. Nejde přitom o málo, až předsednictví EU pořádně prověří naše vyjednávače.
Patnáct úředníků z Odboru pro informování o evropských záležitostech se na konci loňského října hodně divilo. Necelé dva měsíce fungující kabinet Mirka Topolánka je totiž přesunul z úřadu vlády na ministerstvo pro místní rozvoj. Bez jakékoli diskuse, avíza či přípravy, v podstatě ze dne na den. Sekce, kterou vedla bývalá mluvčí českého zastoupení v Bruselu Petra Mašínová, přitom měla na starosti důležitou činnost: vybudování informačního systému o EU. Projekt sestával ze sítě eurocenter, zvláštních webových stránek, informační telefonní linky. Mladí úředníci dále připravovali koncepci prezentace českého předsednictví EU, spolupráci se zahraničními médii či školení tuzemských tiskových mluvčích. „Ten přesun byl opravdu náhlý,“ vybavuje si Mašínová, která poté odešla do soukromé sféry. Více se však o podivných „škatulatech“ bavit nechce.
Bezchybné to není
Strohé vysvětlení, kterého se tehdy novinářům dostalo, bylo, že přes ministerstvo pro místní rozvoj přece proudí do Česka peníze z evropských fondů. Současně se ale hovořilo o tom, že je třeba vybudovat koordinační tým, jenž bude dohlížet na přípravy českého předsednictví EU v roce 2009; spíše pod něj by měl odbor spadat. Na jeho zřízení ovšem nikdo nečekal a oddělení s mnohomilionovým rozpočtem putovalo pod Petra Gandaloviče. Tomu mimochodem náměstkoval (prvního náměstka mu dělá i nyní na zemědělství) bývalý zástupce Petry Mašínové, ambiciózní kariérní byrokrat Ivo Hlaváč. Do jeho gesce odbor přešel. Zmatky tím ale neskončily. Část zaměstnanců odboru odešla, následně vláda nezískala důvěru ve sněmovně, zavládla nejistota. Stále také nebylo jasné, kdo bude řídit evropskou politiku Čechů.
Zlom nastal s přelomem roku, kdy se dala dohromady koaliční vláda ODS, lidovců a Strany zelených; na místní rozvoj tehdy nastoupil šéf KDU-ČSL Jiří Čunek, který o evropskou agendu nejevil zdaleka takový zájem jako jeho předchůdce. K tomu vznikl post vicepremiéra pro evropské záležitosti Alexandra Vondry (ODS), takže rázem bylo všechno jinak. Uběhlo dalšího čtvrt roku a Odbor pro informování o evropských záležitostech se v dubnu stěhoval zpátky pod úřad vlády. Daňové poplatníky stála tahle nedomyšlená „šoupačka“ několik set tisíc korun.
Dnes už se oddělení, jež po přesunu opustila řada zaměstnanců, kteří tam přišli po jeho vzniku v roce 2005, stabilizovalo. Peripetie kolem jeho fungování ale navozují významnější otázku: jak se vůbec České republice daří přípravy na předsednictví EU, kterého se zhostí v první polovině roku 2009? Sice netřeba panikařit, bezchybné to ale rozhodně není.
Škatulata, hejbejte se!
Když se Odbor pro informování o evropských záležitostech vrátil v polovině dubna na úřad vlády, dostal jej na starost tiskový tajemník českého předsednictví Ondřej Karas. Do funkce nastoupil v téže době. Jeho úkolem je mimo jiné připravit komunikační strategii, kterou má své nadřízené, Vondrově náměstkyni Janě Hendrichové, dodat do konce června, a pak ji ještě projedná vládní Výbor pro EU. Kdyby odbor zůstal v říjnu na původním místě, koncepce mohla být už hotová – něco podobného vypracovávali lidé Petry Mašínové. Vzniklo tedy zbytečné zdržení.
Tajemník bez pravomocí
Jestliže přehazování jednoho odboru z úřadu na úřad vyvolává trpké pousmání, machinace kolem postu vládního tajemníka pro koordinaci českého předsednictví už připomínají doslova komedii. ODS za něj loni na podzim vybrala po velkém přemlouvání Zdeňka Hrubého, který se dříve osvědčil při organizaci zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze. Občanští demokraté se na něm shodli i s opoziční ČSSD. Jenže Hrubý ve funkci, do níž nastoupil po Novém roce, vydržel jen pár dní – rezignoval sám, když vyšlo najevo, že by neměl téměř žádné pravomoci. Ty připadly Alexandru Vondrovi, jemuž ODS potřebovala v nově zformované trojkoaliční vládě najít místo. Šéf sněmovního zahraničního výboru Jan Hamáček (ČSSD) to tehdy v časopise Respekt komentoval: „Hrubého odchod je komplikací, vnáší nejistotu do státní správy... To všechno jsou zdržení, k nimž nemuselo dojít.“ Jak dokládají oba případy, je zdržení největším problémem příprav Čechů na předsednictví v Radě EU. Na úřadu vlády jsou přesto neochvějně přesvědčeni, že všechno šlape, jak má. „Vzali jsme to vskutku velmi poctivě. Když to porovnáte s několika posledními předsednictvími, máme v přípravách náskok,“ tvrdí Jiří Šedivý, který v týmu Alexandra Vondry zodpovídá za obsahovou složku předsednictví. Má to ale háček: před Českem se připravovaly pouze země, které už v minulosti Evropské unii předsedaly, takže mohly vycházet z dřívějších zkušeností. Když se však poprvé chystalo na vedení EU Švédsko (vystřídá Česko v předsednictví v druhé polovině roku 2009), připravovala se tamní administrativa pět let. Slovinci, kteří budou příští rok šéfovat Unii jako první z nových zemí EU, začali s přípravami tři roky předem. Čechům mají podle českých politiků stačit roky dva. Prý je to tak u původních členských zemí běžné.
Americe vstříc
„Problém je, že když se u nás nějaká příprava rozeběhne, tak přijde politický zásah, který ji naruší. Vládní tajemník Hrubý je toho typickým příkladem,“ tvrdí zástupce ředitele Ústavu mezinárodních vztahů Petr Kratochvíl. Vada podle něho není v tom, že by v Česku nebyla snaha se připravovat pečlivě, ale že politické hašteření nakonec zastíní vše ostatní. Na obtíž prý je i to, že české politické strany nemají jednotný pohled na další vývoj EU. „V jiných zemích, třeba v Německu, se politici shodují v tom, jak s EU dále, a proto mohou ustavit čistě technické týmy, které nejsou ohroženy politickými změnami,“ dodává Kratochvíl.
O co vlastně v předsednictví jde? Primárně se jím rozumí předsedání Radě EU (viz Rady v Evropě), schůzím ministrů členských zemí, a současně také šéfování Evropské radě, tedy setkávání hlav států a premiérů. Předsednictví je možná nejnáročnějším úkolem, který z členství v EU vyplývá: daná země je po dobu šesti měsíců vedoucím celé sedmadvacítky. Její zástupci řídí schůze a porady, na jejím území proběhnou někdy i desítky setkání ministrů, v hlavním městě se nezřídka koná summit, na nějž přijedou nejvyšší představitelé EU. Především je to jedinečná příležitost prosadit do programu vyjednávání body, které by země za normálních okolností protlačila jen stěží: jako předsedající má hlavní slovo v sestavování harmonogramu a obsahu schůzek.
„Podstatné je, že při předsednictví nejde jen o jednání v EU, ale i o zastupování Unie navenek při schůzkách se Světovou obchodní organizací, OSN, NATO či se zeměmi, jako jsou USA či Rusko. Půjde o velmi citlivá jednání třeba mezi Mezinárodní agenturou pro atomovou energii a Íránem,“ vysvětluje význam instituce předsednictví politolog Kratochvíl. A o českém úspěchu či neúspěchu rozhodne především to, jak kvalitně se úředníci stihnou připravit.
Miliardy na Evropu
Jednou z institucí, která se na přípravě českých byrokratů podílí, je Institut státní správy (ISS). Pro zaměstnance ministerstev pořádá letos asi třicítku kursů – zčásti jde o jazykové semináře angličtiny a francouzštiny, zčásti o certifikované programy toho, jak správně vyjednávat, hovořit s novináři, vystupovat na veřejnosti, udělat dobrou prezentaci... Samozřejmě nechybějí ani lekce seznamující se základy fungování EU, jejími orgány a právním systémem. Institut také shromažďuje informace o všech státních zaměstnancích, kteří se do programu příprav předsednictví zapojují. „Dlouho to vypadalo, že čeští úředníci o doplnění vzdělání nemají zájem. Teď už to ale vypadá optimističtěji, protože požadavky na výuku konečně dodala ministerstva zemědělství a zahraničních věcí, která mají suverénně nejvíce pracovních skupin pro EU,“ vysvětluje Silvia Doušová, zástupkyně vedoucího ISS.
I tady se ale objevily zádrhely – institut potkalo něco podobného jako Odbor pro informování o evropských záležitostech. Původně byl také součástí Úřadu vlády ČR, avšak po nástupu Topolánkova kabinetu se loni v říjnu přestěhoval na ministerstvo vnitra. „Spadáme pod kancelář náměstkyně ministra vnitra,“ doplňuje Doušová. Paradoxní ale je, že značnou část činnosti ISS by oficiálně měl koordinovat Alexandr Vondra. Pomoci by mohla schůzka mezi Vondrovou náměstkyní Hendrichovou, která zodpovídá za technicko-administrativní průběh příprav předsednictví, a náměstkyní ministra vnitra Lenkou Ptáčkovou-
-Melicharovou, jež stojí nad ISS. Zatím se ji nepodařilo zprostředkovat; komunikace na pracovní úrovní ale údajně funguje. „Výhledově budeme po institutu chtít, aby nám předal informace o tom, jak se kteří zaměstnanci školí. Podle toho posoudíme, zda jsou finanční nároky ministerstev na vzdělávání jejich lidí adekvátní, a případně navrhneme úpravy,“ naznačuje nejbližší spolupráci Hendrichová.
Ostatně, rozpočet celého českého předsednictví Radě EU ještě není definitivní. Loni na podzim vláda předběžně schválila mimořádné výdaje ve výši 1,9 miliardy korun, další asi jednu a půl miliardy by měla dodat ministerstva ze svých rozpočtů; dohromady Česko utratí přes tři miliardy korun a bude muset zaměstnat ještě alespoň 350 úředníků. Tento odhad se v současnosti upřesňuje. Pro srovnání: Finové, kteří Radu EU vedli ve druhé polovině roku 2006, za celou akci utratili asi 75 milionů eur, tedy přes dvě miliardy korun. Rakušané hovoří údajně o 80 až 100 milionech eur.
Snaha by byla...
Jaká je tedy nyní pozice české byrokracie? Úřad Alexandra Vondry trápí především nedostatek lidí, jeho analytická sekce, vedená Jiřím Šedivým, hlásí zhruba poloviční podstav, klíčové materiály se mu navíc dostanou na stůl až v průběhu léta. Čeká se na analýzu obsahových priorit a akceschopnosti jednotlivých ministerstev, na rozbor toho, jak jsou která krajská města vybavena pro konání významných mezinárodních setkání, na komunikační a mediální strategii celého předsednictví. Na druhé straně už začala probíhat první jednání mezi Francouzi (mají předsednictví před námi) a Švédy (ti ho mají po nás) o společných tématech a společném postupu. Vláda navíc dává najevo, že je do předsednictví ochotna investovat. Jiří Šedivý dokonce hovoří o tom, že vzorem by měla být příkladná organizace Finska, které se jako obvykle soustředilo na transparentnost; to by v korupcí nasáklé české společnosti bylo záhodno. Otázkou tedy zůstává, zda se ono několikaměsíční zpoždění – způsobené jednak povolební nestabilitou a také organizačními zmatky – nakonec neukáže jako vyšší překážka, než jakou je české odhodlání schopné přeskočit.
Autor: Luboš Kreč
Foto: PROFIMEDIA.CZ
