Studentky nyní na vysokých školách studují všemožné obory, od filozofie, přírodních věd, medicíny až po práva či vojenské školy. Tato samozřejmost ženského vysokoškolského vzdělání však trvá teprve něco málo přes 120 let, vždyť první promovanou filozofkou se v Karolinu v roce 1901 stala Marie Zdeňka Baborová. O rok později tu složila Hippokratovu přísahu Anna Honzáková. Lékařka, která jako první vystudovala českou lékařskou fakultu, se narodila před 150 lety - 16. listopadu 1875 v Kopidlně na Jičínsku.
Pro Rakousko-Uhersko 19. století byl doktor v sukních nemyslitelný. O tom se přesvědčily první dvě české lékařky - Anna Bayerová a Bohuslava Kecková, které medicínu vystudovaly ve Švýcarsku v roce 1880. Diplom jim Rakousko-Uhersko neuznalo. Bayerová měla praxi v Bavorsku a krátce také v Bosně a Hercegovině. Ve funkci státní lékařky ji pak v Mostaru vystřídala v roce 1893 Kecková a zůstala tam 18 let až do své smrti.
Ani cesta Anny Honzákové, absolventky dívčího gymnázia Minerva, k vysněné medicíně nebyla jednoduchá. Narodila se v Kopidlně u Jičína v rodině lékaře a měla proto k medicíně vztah. Ze šesti sourozenců šel v otcových stopách i její starší bratr Bedřich. Když na Minervě Honzáková pomohla spolužačce postižené záchvatem epilepsie, byla pro ni volba budoucího povolání jasná.
Ještě v roce 1895, kdy si s kolegyněmi podala přihlášku, byl kromě tří profesorů postoj lékařské fakulty nesmlouvavý - ženy neměly v lavicích místo. Filozofická fakulta Karlo-Ferdinandovy univerzity už hospitantky přijímala, ale například na práva do konce Rakouska-Uherska ženy nesměly vůbec. Honzáková začala studium na vstřícnější pražské německé fakultě.
Česká fakulta přijala studentky až po třech letech, ale opět jen jako hospitantky, zkoušky skládat nemohly. V posluchárnách je navíc čekala nevůle profesorů i mediků. Tehdejší Spolek mediků dokonce štval proti ženskému studiu tvrzením, že "žena má přece lehčí mozek a méně krvinek". Svými výsledky však dívky brzo přesvědčily i zaryté odpůrce studia žen, včetně známého profesora Josefa Thomayera, který si pak Honzákové velmi považoval, i když o ní hovořil jako o "Honzákovi v sukních". To proto, že její bratr vystudoval také medicínu.
Každoročně Honzáková s kolegyněmi žádala ve Vídni o povolení řádného studia. Až po pěti letech se nařízením z roku 1900 staly konečně řádnými posluchačkami a mohly složit zkoušky za celou dobu studia. Zkoušky byly veřejné a tak všechna tři rigoróza složila Honzáková nejen s výborným prospěchem, ale také za velkého zájmu mediků. Slavnou promoci měla 17. března 1902.
Po třech letech marných žádostí o lékařské místo ve státních službách si Honzáková otevřela v Praze soukromou gynekologickou ordinaci, kde pak pracovala 35 let. Vybudovala si pověst vynikající odbornice a měla rozsáhlou klientelu. Jejími pacientkami byly například Eliška Krásnohorská či herečky Hana Kvapilová a Leopolda Dostalová. Chudé ženy léčila zdarma.
Honzáková byla aktivní v řadě pokrokových spolků, v Minervě, Výboru pro volební právo žen, byla zakládající členkou Ženské národní rady a Ženského klubu. Podporovala změny ve společnosti, které ženám umožňovaly větší uplatnění. Důsledně se věnovala zdravotní výchovné a osvětové práci, zejména v otázce potratů, proti jejichž legalizaci vystupovala. Založila také Fond na podporu chudým a nemocným ženám a získala si čestnou přezdívku Matka matek.
Honzáková sama zůstala svobodná a žila svou prací. Zemřela v Praze 13. října 1940 ve věku 64 let.
