Speciálním koncertem s názvem PECKA! oslaví slavná česká mezzosopranistka DAGMAR PECKOVÁ v pražské Státní opeře své 65. narozeniny a zároveň 45 let působení na světových jevištích. „Nebo 45. narozeniny a 65 let na jevišti? Ježkovy oči! Vždyť ono je to opačně,“ směje se slavná zpěvačka. Ale tomuto jejímu žertíku ohledně věku při osobním setkání bez problémů uvěříte: životní jiskry, energie a ženského „šmrncu“ má na rozdávání. Prostě 65 let a stále Pecka – energie, talent a nezkrotný humor.
Vzpomínáte si ještě na chvíli, kdy jste poprvé pocítila, že chcete stát na operním jevišti? Co to bylo za okamžik?
Poprvé mě to pravděpodobně napadlo v šesti letech, když jsem navštívila v pardubickém divadle představení Rusalky. I když definovat jsem to asi ještě nemohla. Ale líbilo se mi to.
Když se podíváte zpátky: byla malá Dagmar spíš odvážné dítě, nebo citlivá duše?
Připustila bych možnost odvážného dítěte s citlivou duší. Podle toho, co bylo zrovna potřeba.
Ve své knize se vracíte k dětství velmi otevřeně. Bylo pro vás těžké znovu vstupovat do některých bolestných vzpomínek?
Myslím si, že jako dítě berete dny, jak jdou po sobě. Nevím. Alespoň já jsem to jako krušné dětství příliš nebrala. Prostě se za lotroviny tenkrát rozdávaly v lepším případě facky, v tom horším pořádný nářez. Až s odstupem času si uvědomíte, že to, co se dělo, asi moc správné nebylo. Ale příchod okupačních armád Varšavské smlouvy dokázal stmelit i ty největší protivníky.
Jaké to bylo, odejít z Československa a začít nový život i kariéru v Drážďanech? Převládal strach, nebo vzrušení?
No, neměla jsem moc na výběr, pokud jsem chtěla jít dál a odpoutat se od začátků u operety. Ta už byla dobyta. Musela jsem odejít tam, kde si mého talentu vážili a dali mi šanci ho rozvinout. Samozřejmě to byla cesta do neznáma. Risk. Bez znalosti jazyka. Bez přátel. V Praze jsem byla obdivovaná Eliza Doolittle, v Drážďanech jsem nebyla nic. Večer co večer jsem plakala na sbaleném kufru, ale uvědomovala jsem si, že jinou možnost než zůstat a vydržet nemám.
Setkala jste se tehdy s předsudky vůči „holce z Východu“? A jak se s nimi člověk učí žít?
Východ byly také Drážďany. Ale je pravda, že opera měla vysoké mezinárodní renomé a hostovali tam i umělci ze Západu. Stejně tak v bývalém východním Berlíně, kde jsem působila o tři roky později. A když v roce 1989 padla berlínská zeď, byl nástup na Západ pro mě jednodušší. A hodnotilo se podle toho, co kdo umí. I když konkurence se zmnohonásobila.
Vzpomínáte na setkání s dirigenty Liborem Peškem a Peterem Schreierem? Kdo z nich vás zasáhl víc lidsky než profesně? A čím?
Libor Pešek byl duchem i vzhledem šlechtic. S ním jsem přišla do styku už jako malá holka, když jsem mu jako šéfovi nově založeného Pardubického komorního orchestru nosila v Chrudimi na koncerty kytky. V dospělosti jsem s ním pak procestovala Británii a zažila množství krásných koncertů i příběhů. Skvělý vypravěč, gurmán, muzikant i vtipálek. S Petrem Schreierem mě bohužel tak dobré vzpomínky nespojují. Coby kolega na jevišti byl milý, ale jako dirigent nesnesitelný. Ale už je to pryč.
Pamatujete si na pocit, když jste poprvé stála na jevišti velkých zahraničních síní? Co se vám honilo hlavou těsně před prvním tónem?
To asi zažívá každý umělec před výkonem – myslíte hlavně na to, aby koncert nebo představení dobře dopadly. Abyste vyhověl přání dirigenta, ale neuhnul z požadavků, které máte sám vůči sobě. A koneckonců jste jakýsi tlumočník nebo médium mezi myšlenkou autora a publikem. Je to zodpovědnost. Ať už v Carnegie, nebo v Horní Dolní.
Je nějaká role nebo spolupráce, která vám změnila život víc než ostatní?
Pan dirigent Bělohlávek mě vrátil na česká pódia. Bylo mi šestadvacet, když mě obsadil do Sommerovy Vokální symfonie s pražským symfonickým orchestrem FOK ve Smetanově síni. Byl to můj úplně první koncert se symfonickým tělesem a hned napoprvé velice náročný sólový part. Nesmíme zapomínat, že ještě dva roky předtím jsem byla ta, co podle šéfa Národního divadla zpívá šibřinky! Všichni si ťukali na čelo. A po koncertě přestali. Za pár měsíců jsem za Evu Randovou zaskočila opět u FOK Mahlerovu Druhou symfonii, opět pod taktovkou Bělohlávka, a už to jelo. Cesta k mahlerovské interpretce byla otevřená.
Co je na operní profesi nejkřehčí a co naopak nejkrásnější?
Nevíte dne ani hodiny, kdy selžete. Co ráno vypadá jako rýmička, se může do večera změnit v problém. A to, co pak interpret zažívá v tomto stavu na jevišti, je opravdu horor. A můžete si při tom natrvalo poškodit hlas – výrobní nástroj. Nebo může být za dirigentským pultem pitomec, který neví nic o hlasu, technice, dechu a má pocit, že všemu rozumí, všechno se mu sype po rukama, a kdo to odnese, jsou lidé v orchestru i na jevišti. A pak je tady ta druhá stránka: když se ty malé černé kuličky v notovém zápise promění v krásnou melodii plnou emocí. Pro tohle pak má smysl žít.
Píšete o předsudcích vůči operním pěvkyním. Cítila jste je i ve chvílích, kdy jste byla na vrcholu?
Já jsem ty předsudky podkopávala všude, kam jsem přijela. Pecka – neřízená střela. I proto jsme se s mým manželem vzali, i když operní pěvkyně nesnášel. Protože jsem mu dokázala, že předsudkům se dá vzdorovat.
Máte pocit, že dnes je v klasické hudbě víc prostoru i pro ženský názor – nejen pro ženský hlas?
Máme dirigentky, režisérky, v orchestrech hrají ženy, což ještě před padesáti lety bylo naprosto nemyslitelné. Ale jde o to, že večer musíte podat výkon. Dobrý výkon. A v tu chvíli je v podstatě jedno, jakého pohlaví jste.
Co vám dnes přináší větší radost: koncertní pódium, nahrávání, nebo ticho u psaní?
Všechno mělo, má a bude mít svůj čas. Myslím, že na divadle mám před sebou více či méně pět let. Ale co bude potom, si zatím nedokážu představit. Lépe řečeno, ani si to nechci představovat.
Vaše kniha nese název Tanec mezi vejci. Co pro vás ten obraz znamená? Je to pocit, který vás provázel celý život?
Tanec mezi vejci je stav, kdy opatrně našlapujete, abyste nikoho neurazil a nepoštval proti sobě. A to je přesný opak mě. A poslední věta knížky zní: A tanec mezi vejci mě nebaví.
Píšete velmi otevřeně, někdy až syrově. Je ta otevřenost pro vás přirozená, nebo jste k ní musela dozrát?
Vždycky jsem byla přímá. A ne vždy se to lidem líbilo. Ne nadarmo říkám, že kariéru v Německu jsem udělala proto, že jsem neuměla německy… Myšlenky do knihy jsem musela naformulovat. Slušně. Jsou krátké a úderné. Jako celý obsah. Nic není vymyšlené, vše se stalo přesně tak, jak popisuji. Nic si nevymýšlím. A pokud se v tom spousta lidí, většinou kolegů nebo nadřízených, pozná, tím lépe.
V knize se střídá humor s vážností. Je to váš způsob, jak si věci odžít – nebo jak je přežít?
Bez humoru bych přežívala opravdu těžko. Miluji ironii, sebeironii a i z nejvážnějších věcí jsem schopna si utahovat. A lituji ty, kteří to nedokážou.
Je kapitola, k níž se vracíte nejčastěji? Protože je v ní kus vás, který zůstává nejzranitelnější?
V každé kapitole je kus mě. Tomu se nevyhnu, když o sobě píši. Možná odchod rodičů, příchod dětí. Chování partnerů. Je toho víc.
Často mluvíte o svobodě. Co pro vás dnes znamená být opravdu svobodná?
Je mi pětašedesát. Je skvělé dospět do věku, kdy vám může být spoustu věcí víceméně ukradených. Nikdy jsem se netajila s ničím, a tím pádem mě těžko rozpláčou úvahy anonymů, zda jsem taková nebo maková. Navíc od mládí žiji ve svobodě pohybu napříč Evropskou unií, Amerikou… Člověk si tak nějak na tu otevřenost zvykle. Proto bych to ráda zachovala i nadále. Ty omezovací tendence posledních pár let jsou opravdu děsivé.
Když sledujete mladé zpěváky na začátku jejich cesty, co byste jim řekla jako někdo, kdo si tím vším už prošel?
Buďte poctiví a trpěliví. Pracujte. A doufejte. Štěstí přeje připraveným a odvážným. A zkratky se nevyplácejí.
Představte si, že už nemůžete zpívat… Kam by se vaše energie obrátila?
Opery jako takové jsem se dobrovolně vzdala už před deseti lety. Založila jsem v Chrudimi festival Zlatá Pecka, věnuji se poměrně úspěšně činohře, koncertním projektům, šansonům, psaní knih. Na to, abych otevřela několik dalších dveří, jsem musela ty jedny zavřít. Opět jsem – pokolikáté už – začala něco nového, ale myslím, že mě to baví, dávám do toho spoustu energie a vyplácí se to.
Co byste si přála, aby po vás jednou zůstalo – teď kromě nahrávek a rolí?
Aby vydržel zmíněný festival v mém rodném městě. Deset let ho budujeme. Není vůbec jednoduché udržet onu „vyšší kulturu“ a nezačít s jednoduchou a dobře prodejnou zábavou. Opět jdu hlavou proti zdi, proti proudu, proti všem (téměř). Bere mi to strašně energie a fakt kolikrát nevím, zda o to vůbec někdo, tedy město, stojí.
Když se ohlédnete za svou cestou, cítíte víc odvahy, nebo víc překonaného strachu?
Odvaha je snad od toho, aby se překonal strach. Nebo ne?
DAGMAR PECKOVÁ
- Narodila se 4. dubna 1961.
- Česká operní pěvkyně, mezzosopranistka. Zakladatelka, umělecká ředitelka a šéfdramaturgyně festivalu Zlatá Pecka, divadelní herečka, spisovatelka, masterclass lektorka.
- Rodačka z východočeských Medlešic absolvovala Pražskou konzervatoř a operní studium v Drážďanech. Vystřídala angažmá v drážďanské Semperově opeře a Státní opeře v Berlíně, představila se též v řadě dalších významných světových scén (Stuttgart, Ženeva, Mnichov, San Francisco, Paříž, Barcelona aj.) včetně londýnské Královské opery Covent Garden.
- V rámci své koncertní činnosti vystupovala na pódiích ve Vídni, Madridu, Londýně, Tokiu, Curychu, Montrealu, Moskvě a řadě dalších měst. Zpívala též v newyorské Carnegie Hall a na mezinárodních festivalech v Bregenzu, San Sebastiánu, Edinburgh International Festival, Salcburském festivalu, Pražském jaru nebo Schleswig-Holstein Music Festival, kde byla v roce 2004 rezidenční umělkyní.
- K uměleckým činnostem patří také činoherní aktivity – autorské divadelní představení Jana Jiráně Carmen Y Carmen nebo Mistrovská lekce Terrence McNallyho, v níž na scéně Městského divadla Mladá Boleslav ztvárnila Marii Callas. Za roli Callas byla nominována na Cenu Thálie za činohru. Mezi další tituly patří Milena Marka Epsteina (hlavní role Mileny Jesenské), v české premiéře amerického muzikálu Výstřely na Broadwayi Woodyho Allena excelovala v roli Helen Sinclair v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích.
- V roce 2000 obdržela Cenu Thálie v oboru opera za roli Carmen v inscenaci pražského Národního divadla za rok 1999. Stala se držitelkou krajského vyznamenání Ceny za zásluhy o Pardubický kraj.
- V roce 2024 byla oceněna medailí Za zásluhy I. stupně, za zásluhy o stát v oblasti umění.
- V Nakladatelství Kazda vydala v letech 2024 a 2025 dvě autorské knihy – Ty vole se neříká a Tanec mezi vejci. První z nich sama načetla do audioknihy.
O umění i životě…
„Kdybych byla jen diva, to by bylo horší, protože všechny divy jsou krávy.“
„Když dlouho mlčím, je to jasná známka toho, že dotyčný nestojí ani za řev.“
„Pokaždé když jdete na jeviště, ať operní, nebo koncertní, chce to hroznou dávku odvahy. Když je člověk mladý, je neskutečně drzý, což mu dodává důvod být na jevišti.“
„Zastávám názor, že bych si žádné tajemství neměla nechávat pro sebe.“
„Máme tu zatuchlý rybníček a nechceme si k nám pustit nikoho z ciziny.“
„Normálnost je vydlážděná cesta: Je to pohodlné po ní chodit, ale nerostou na ní žádné květy.“
„Prošla jsem si syndromem vyhoření. To je strašný pocit, kdy člověk začne tápat, ztrácet půdu pod nohama, znervózní, propadne trémě, na jevišti se začne plést a přestane si věřit.“ „Muž má být sloup, o který se žena může opřít, když potřebuje.“
Březnové číslo 4/2026 časopisu INTERVIEW si můžete zakoupit v elektronické verzi na digiport.cz
