Evropské pódium? Ano. Řidičák napoprvé? Ne!

Třináct sezon, stříbro z Itálie a sen o mistrovství světa. Přesto přišla chvíle, kdy si musel osmnáctiletý motokárový závodník Matyáš Puršl vyslechnout nekompromisní „ne“. A kde? Neuhodnete – v autoškole. Má přitom za sebou TM Kart Challenge R1 (motokárová třída v rámci italského šampionátu), kde v roce 2024 získal druhé místo v italské sérii Trofeo Italiano Easykart i v soutěži Trofeo Europeo Easykart, pravidelně se zúčastňuje závodů mistrovství České republiky či jiných mezinárodních pohárových závodů. Závodí mnoho let, přesto svou budoucnost možná vidí i jinde než jen na trati.

Jak jste se vlastně dostal k motokárám?

Na rozdíl od mnoha jiných jezdců to u mě začalo voucherem do půjčovny motokár. Dostal jsem ho s tátou od sestry jako dárek. Mně bylo pět let, takže když jsme si to šli zkusit, řídil táta. Vůbec se mi to nelíbilo, skoro jsem se pozvracel. Pak jsem si to vyzkoušel přes Pepu Kališe sám a tehdy mě to teprve začalo bavit.

Josef Kališ je spjatý s motokárovým sportem a patří mezi nejvýraznější závodníky předlistopadové éry. Nedivím se, že vás motokáry chytly.

Přesně tak. Od těch pěti let jsem začínal na nejmenší motokáře, která jezdila pomalu. Postupně jsem se prokousával skrze různé kategorie, přičemž jsme zvolili seriál Easykart jak v Čechách, tak v Itálii.

Pokud vím, i slavní závodníci formule 1 začínali na motokárách.

Je to tak. Skoro všichni jezdci formule 1 jako Max Verstappen, Lewis Hamilton, Charles Leclerc či Lando Norris získali své první závodní zkušenosti a tituly právě v motokárových šampionátech. Až pak přešli do formulových monopostů.

Musíte splňovat nějaký váhový limit, než vyrazíte na závodní trať?

V kategorii KZ2 musí pilot a motokára vážit dohromady alespoň 175 kilogramů. Nikdo nesmí být lehčí, to by pro něj znamenalo výhodu. Je to tak ve všech kategoriích, jen v každé platí jiné limity. 

Vám je osmnáct let. Závodníků je nespočet, v čem máte oproti nim výhodu a naopak nevýhodu?

Výhodu vidím v tom, že mě to hodně baví a něco pro to dělám. Mám vnitřní zodpovědnost, každý den se snažím sportovat, abych to fyzicky zvládal. Navíc se umím dobře soustředit a přemýšlet o jízdě, což každý nedokáže. A pak mám ještě výhodu, která je zároveň někdy i nevýhodou, a to, že jsem malý. Tím pádem mám nízko těžiště, což je sice dobré na suché trati, ale kdybych byl vyšší, tak na mokru se zase líp zapřu a měl bych lepší trakci. Vyšší závodník se totiž přirozeně zaklání od středové síly a víc zatíží vnější kolo. Pak motokára líp sedí na trati.

Máte někoho, ke komu v tomto sportu vzhlížíte?

V motokárách asi tolik ne, protože hodně motoristických legend dnes působí právě ve formulích. Třeba Fernando Alonso, dvojnásobný mistr světa ve formuli 1. Do čehokoliv si sedne, to mu jde. Ať jde o formule, vytrvalostní závody, nebo i o Dakar. To je pro mě pan pilot.

Jak to máte s motoristickou cestou vy? Chystáte se časem přesedlat na formule?

Asi ani ne, zkušenost by to byla určitě nádherná, ale „formulový“ svět mě neláká. Spíš to vidím na vytrvalostní závody, když už by mělo jít o auta.

Jaký je motokárový svět? Cítíte v něm partu, nebo spíše nevraživost mezi soupeři?

Hodně záleží kde. V Čechách na mistrovství republiky je soupeření hodně v osobní rovině. Mně to občas přijde až zbytečně vyhrocené, protože když potom jedeme třeba menší soutěž v Itálii, kde je hodně šikovných pilotů, tak je tam nálada mnohem příjemnější.

Co berete za svůj velký úspěch?

Že třídu KZ2 zvládám dobře. Jak fyzicky, tak i v tom, že dokážu hodně kol odjet v podobném čase. A na podzim jsem na větších závodech neztrácel na mistra světa víc než kolem vteřiny. Měl jsem z toho radost, když vezmu v potaz, že na trati v italském Lonatu má on odjeto o několik tisíc kol více a my jsme na trénink měli tři dny.

A jak vypadá váš tréninkový den?

Snažím se vzbudit tak, abych si stihl v klidu projít trať. Závodní tratě většinou nejsou extra dlouhé, je to taková fajn procházka, abych věděl, kde a co je, jestli se něco třeba nezměnilo, zda tam není nějaký nepořádek. Pak si dám lehkou snídani, obléknu se do kombinézy, přijdu do stanu, zkontroluji si káru, doladím ještě detaily s mechanikem, zahřejeme motor a pak už jdeme jezdit. Je většinou pět až šest tréninkových jízd po deseti až dvanácti minutách. Mezitím nastane krátká pauza na oběd a na chvilku si lehnu. Poslední trénink končí kolem šesté, pak přijde večeře a jdu brzy spát. Závodní víkend začínáme již ve středu a končíme finálem v neděli.

A kam chodíte trénovat, když se zrovna nekonají závody?

Já nerad chodím do půjčovny. Je to tam pomalejší kvůli jiné stopě. Takže spíš si dávám kondiční trénink – posilování, kardio, takže kolo, běh. A pak to doplním simulátorem, ­který mi nejvíc pomohl naučit se soustředění.

Musí být náročné skloubit všechno se školou a s běžným životem.

Je toho dost, ale škola mi pomáhá, mám částečně individuální plán. Navštěvuji Ekonomické lyceum v Roudnici nad Labem, je nás tam hodně sportovců, a když jsou závody, nepočítá se nám absence. Jinak bychom to nikdo z nás nemohli dělat.

Když odmyslím školu, sport – co vás ještě baví?

Rád vařím, protože pak vím, co jím. Jinak hodně cvičím, k čemuž mě přivedly motokáry. Taky chodím na brigádu na recepci do sportovního centra. Sbírám tenisky, tak si na ně musím taky vydělat.

Sběratel tenisek… Kolik jich doma máte?

Asi 20 párů. Baví mě všeobecně móda. Rád se hezky oblékám.

To mě vlastně nepřekvapuje. Sportovci většinou mají vkus. Vám bylo nedávno osmnáct. Co řidičák? Asi to šlo v autoškole hladce a spíš jste vyučoval pana učitele vy, nebo se pletu?

Dávat pozor na ostatní auta v provozu je něco zcela jiného. A hlavně, řídil jsem v manuálu, což bylo pro mě nové, ale proběhlo to v pohodě. Ale abych se přiznal, moje autoškola byla přece jen vtipná. Vyhodili mě totiž od prvních závěrečných zkoušek.

Propadl jste u testu?

Právě že u jízd. Prý jsem se málo díval do zrcátek. Já jsem zvyklý sledovat zrcátka periferně jen očima, ale komisař vyloženě chce pohyb hlavou doprava a doleva. Tak jsem to na­příště potrénoval a napodruhé už to bylo bezchybné.

Chodíte na střední školu. Jaké máte předměty?

Klasicky češtinu, matematiku, angličtinu, němčinu, ekonomii, právo, účetnictví, dějepis. Pak bych určitě chtěl jít na vysokou školu. Buď bych rád studoval něco v ekonomickém směru, anebo něco úplně jiného. Dřív jsem přemýšlel, že půjdu na techniku, ale s mojí matikou a fyzikou by to, myslím, asi úplně dobře nedopadlo.

Jaká je vaše vize budoucnosti v motokárách?

Když všechno půjde dobře a budu rychlý, na konci roku bych chtěl jet na mistrovství světa. Navíc se koná v Le Mans ve Francii, což je hned vedle velkého slavného okruhu, kde se jezdí nejznámější závody. Chci jezdit, bavit se tím, posouvat se dál, ale žádné extra velké ambice nemám.

Máte kolem sebe tým lidí. Přesto, kdo je pro vás ta nejstěžejnější osoba?

Táta. Bez něj by to nešlo. Nemluvím jen o penězích. On mi dřív dělal mechanika. Musel se to všechno naučit, aby to zvládl. Dělal to celou dobu, než jsme došli do KZ. Pak už to předal zkušenějším. Tátovi opravdu vděčím za hodně. Navíc mě podporuje psychicky a je všude se mnou. To samé máma. Chystá nám zázemí, catering, je úžasná. Mám od rodičů velkou podporu, díky čemuž vůbec mohu závodit.