Ferdinand Leffler: Zahrada není dekorace. Je to místo pro život

Jestli někdo Čechům ukázal, že zahrada má být víc radost než práce a že je to vlastně pokračování vašeho bytu, je to FERDINAND LEFFLER, dnes nejznámější zahradní architekt v Česku. V ateliéru Flera zaměstnává třicetičlenný tým, který navrhuje zahrady na míru. Zahrady z Flery se často poznají na první pohled – působí přirozeně, nejsou přezdobené a myslí se v nich na každý detail. Své nakažlivé nadšení předává Leffler dál prostřednictvím svých knih, kurzů či televizního pořadu Ferdinandovy zahrady a nově také Tři v zahradě.

Proč člověk potřebuje zahradního architekta?

Nutně ho nepotřebuje. Když jste šikovný a máte k zahradě vztah, metodou pokus omyl nakonec zahradu vytvoříte také. Co ovšem nejen zahradní architekt, ale i architekt obecně může do rodiny klienta přinést, je nadhled. Když například někdo vyrůstá v domě se zahradou, představa jakékoli změny pro něj může být komplikovaná a mnozí se nepřenesou přes to, že by se něco mělo měnit. Architekt přichází nezatížený, s novým pohledem, s určitou zkušeností. Může nabídnout přístupy, ke kterým by se majitel sám váhal odhodlat.

Jaké třeba?

Třeba pokácet nějaký starý strom. My samozřejmě kácíme neradi, ale pokud je proti smyslu používání zahrady nebo například stíní výhled, je to řešení. Architekt může vysvětlit, proč i takový krok dává smysl a co všechno vám přinese. Kromě toho je zahradní architekt i jakýsi rodinný mediátor, který si vyslechne všechny. Protože ne ve všech rodinách se všichni navzájem poslouchají a respektují. My se snažíme mluvit se všemi členy rodiny a kolikrát tam padne nápad, který by si rodina bez architekta nikdy neřekla nahlas. Na druhou stranu zahradní architekt je povolání jako každé jiné a i v něm můžete narazit na dobrého i špatného profesionála, který vůbec nepochopil přání klienta. Pro mě je moderace důležitá a dbám na ni, už když plánuji s klientem schůzku. Stalo se mi třeba, že manželka klienta vyslovila přání mít na zahradě skleník. Manžel jí nevěřil, že by se o něj starala, ale nakonec jsme po dlouhém doptávání a diskutování skleník prosadili a paní se teď na zahradu vždy těší a je tam šťastná. Jsem přesvědčen, že tím pádem i její muž.

Jaká přání mají děti? Mluvíte i s nimi?

Děti často ocení různé bunkry a „zašívárny“. I jednoduchá kůlna dva krát dva metry v koutě je dobrá. Přináší dobrodružství i pocit vlastního prostoru. Úplně malé děti zase milují kombinaci písku a vody, což je něco, z čeho jsou rodiče nervózní. Písek je sám o sobě dobrý, ale teprve v kombinaci s vodou a možností „porochnit“ se řádně v blátíčku může přinést opravdovou radost. Když pak rodiče vidí, jak se dítěti už z té představy rozzáří oči, začnou o tom opravdu přemýšlet.

Vyslechnete si rodinu, ale při zakládání zahrady je určitě potřeba přemýšlet i o sousedech, že?

Samozřejmě. Pro mě je hodně důležité přistínění zahrady stromy, ale ne na úkor souseda, kterému by vzaly sluneční svit nebo výhled. Stejně tak musíme myslet na sousedy, když chceme na zahradě chovat zvířata. Nebo zvážíme, jestli vybudování bazénu na konkrétním místě nepřinese zvýšený hluk od dětí. Bez kvalitních sousedských vztahů je i zahrada za miliony na nic.

Zmínil jste sázení stromů. Jak řešíte zahradu, která vyroste na bývalém poli, bez jakéhokoli porostu? Myslím ty nové satelitní zástavby…

Mít na zahradě staré stromy je výhodou. Ploché satelitní zahrady potřebují nově vysazené stromy tedy ještě víc. Tam musíte být nekompromisní a mít odvahu vysadit na prázdný pozemek třeba i více vzrostlých stromů, klidně dvě větší třešně nebo skupinu jeřábů. A ne tam sázet nějaké maličké zakrslé stromečky, které ve finále se stromem nemají moc společného, nedají vám stín, nebudou lákat ptáky. Mimochodem, po stránce komfortního klimatu na zahradě není nic lepšího než strom, který se na zimu odlistí, aby vám dal víc světla do bytu, a v létě naopak poskytne stín. Je to násobně vhodnější volba než nějaká nesmyslná hliníková pergola.

Dá se vůbec koupit velký vzrostlý strom? A uchytí se?

Obrovské stromy stojí až statisíce, ale už za dvacet tisíc koupíte pěkný pětimetrový strom, který vám udělá širokou korunu. Dnešní zahradnictví na to jsou už zařízená a je to jedinečná investice, která se vám vrátí. A pak je důležité myslet na travino-bylinné patro, což je dnes velký trend. Podporuje diverzitu života v zahradě, bydlí v něm brouci, díky tomu tam budou přilétat ptáci, přijde ježek… Taková výsadba vám už za dva roky vyroste do pěkné dospělé formy a zahrada vypadá brzy velmi zabydleně.

Co je pro Fleru jedinečné? Jakou máte filozofii?

Snažíme se o zahrady blízké přírodě. Nemyslím zrovna přísnou permakulturu, ale vybírat si rostliny, které jsou lokální, což se vám vrátí, protože se jim u vás dobře daří a nepotřebují extra zálivky. Jsou to i lokální materiály, kameny a dřevo. V čem jsme možná trochu jiní, je silné zacílení na uživatele zahrady. Hodně se ptám a snažím se, aby se moje nápady setkaly s tím, že si to tam pak majitelé opravdu užijí, svou zahradu budou plně využívat. Řada architektů to bere tak, že to má být ve výsledku hlavně pěkná zahrada. Nám záleží na člověku, který bude zahradu užívat. Je v tom hodně psychologie a diskutování, možná i sebevědomí a vzájemné důvěry. Rádi sázíme stromy, dost přemýšlíme o tom, kolik dávat trávníku. Ten používáme jen tak, kolik je ho potřeba. Upravený trávník vás totiž bude stát úplně nejvíc energie. Co se života a diverzity týče, je trávník téměř poušť.

Navržení a vybudování zahrady není levná záležitost, mnozí vaši klienti jsou bohatí lidé. Všímám si, že luxusní byty mají často velmi neosobní kuchyně a vůbec jsou dost studené. Jak takové klienty přivedete k tomu, aby chtěli přírodní zahradu?

Myslím, že lidé, naši klienti, už většinou vědí, proč k nám jdou. Když se rozhodnou nás oslovit, je to velmi často proto, že chtějí mít podobnou zahradu, jako jsou ty, které ukazujeme v našich knihách a pořadech. Sterilní byty, o kterých hovoříte, si pořizují lidé spíš na začátku své životní cesty. Ale když už zařizují třetí barák a mají něco odžito, uvažují jinak. Takoví lidé si pak stavějí spíš menší domy z přírodních materiálů a víc než kuchyně s barem je pro ně důležitý krb s pohodlným posezením. Životní zkušenost je vrátí zpátky k podstatě, o čem bydlení je, a přestanou budovat paláce, ve kterých se dobře nežije. Mám ve svých sedmačtyřiceti také už nějakou zkušenost a vidím, že třeba mladé rodiny tuto předávanou zkušenost docení. Měly třeba nějakou představu, ale já se cítím dobře v roli průvodce, který jim může nabídnout něco jiného. Když do toho přicházíte s otevřeným srdcem a nejde vám o nic jiného než těm lidem udělat hezký život, většinou to nezkazíte.

Všiml jsem si, že hodně mluvíte o emocích. Člověk by si přitom myslel, že zahradní architektura je spíš technický obor.

Emoce a radost jsou kvalitními průvodci! I v osobním životě jsem přišel na to, že pocit radosti je lakmusový papírek, který vám okamžitě odpoví na otázku, jestli něco děláte správně, nebo špatně. Naopak pocit staženosti až úzkosti signalizuje, že něco není v pořádku. Takže když vidíte, že pobyt v zahradě přináší majiteli radost, povedlo se to a je vedlejší, jestli to způsobil nový strom, bazén nebo biotopové jezírko. Děláme to proto, aby v zahradě obyvatelé tu radost zažívali.

Po radosti toužíme všichni, ale málokdo ji opravdu žije. Takže jak na to?

Čím jsem starší a víc napojený na otázku, jestli zažívám radost, tím víc se mi daří ji nacházet. Nebo se vyhýbat situacím, které mi radost nepřinášejí. To neznamená, že je vše zalité radostí. Do života nám přichází spousta nepříjemných věcí, jež si nevyberete a s nimiž se musíte potkat a umět s nimi pracovat. Ale co si sám vybíráte, by radostné být mělo. Nedovedu si třeba představit, že bych chodil do své práce, sem do ateliéru, se staženým žaludkem. Prostě bych to nedělal. Týká se to i výběru lidí, se kterými se stýkáte, a samozřejmě výběru vašeho životního partnera. Raději si s někým předávám inspiraci, než abych poslouchal někoho negativistického, komu není nic dobré.

Hovořil jste o lokálnosti, propojenosti s okolím. Znamená to, že když poblíž rostou třeba jeřabiny a majitel chce do zahrady strom, doporučíte mu jeřáb?

Krásný příklad, jeřabiny mám moc rád. Skvěle fungují i v menších zahradách, hezky se barví, chutnají ptákům… Jeřáb je bohužel v českých zahradách zatím dost nedoceněný. Neznamená to ale, že tam vysázíte konkrétní kultivar, který roste za plotem, ale vyberete si jeřáb, jenž má třeba výraznější barvu bobulí. Určitě ale do zahrady nevysadím červenolistý nebo bělolistý strom, který patří spíš do arboret. Nevím, proč bych měl mít v zahradě strom se žlutými nebo červenými listy, protože nic takového v české krajině zpravidla nepotkáte. Je mi to cizí. Zahrada vás má kromě radosti naplňovat i harmonií, jako procházka v lese. Proč bych dával do zahrady barevné japonské javory a podobné nesmysly, když ji tím ochudím o kýženou přirozenost? To raději vysadím deset bříz, což jsou mimochodem úžasné stromy.

Jenže čemu máme ještě říkat lokální rostlina? Naši krajinu osidlují invazní druhy, různé ty pajasany…

Přesně. I laik pozná, že pajasan je tady cizí, je to trifid. Japonské javory známe z meditačních zahrad, ale do Čech nepatří, stejně jako bonsaje, pokud nejste přímo sběratel nebo nemáte černý pás v karate.

Tendence k japonským prvkům v zahradách kritizujete často. Asijské národy ale dospívaly tisíce let k náhledu na život, mnohem déle než my. Možná dospěly i k něčemu univerzálnímu, platnému i pro nás. Třeba feng-šuej, tedy umění vnímat prostor a energii. Mně toto učení dává hluboký smysl.

Asijská filozofie je mi blízká, od feng-šuej po wabi-sabi. Ale symbolika, kterou s sebou přináší třeba japonský javor s lucerničkou a již občas v českých zahradách vídám, je mi proti srsti. Přece to, že mě baví feng-šuej, ještě neznamená, že si večer obléknu kimono. My také patříme do nějakého okruhu vkusu a pro mě je českou zenovou zahradou sad s loukou, vinice, lavice před chalupou nebo březový háj. Ne že na sílu okopíruji něco z Japonska a ještě tam třeba šoupnu sošku čínského bůžka. To vám harmonii nepřidá. Dávám přednost české cestě, což ale dnes znamená i nezavírat se před nápady a pořád tvořit.

Věříte na energie, se kterými feng-šuej pracuje? Třeba že by kouty neměly zůstat prázdné, protože by se v nich škodlivě hromadila energie…

Vidíte, to s těmi kouty ani neznám, a přitom mi to dává smysl. Já si k tomu našel ale cestu odjinud. Zahrada je především péče. Nemá smysl starat se o kouty, které vám nic nedávají a kam vůbec nechodíte. I cestičky, které se meandrovitě vinou, jsou hezké… Vlastně jsem nenarazil na pravidlo feng-šuej, které by mi přišlo v rozporu s estetikou. Ale když má někdo v hlavě japonskou zahradu a nic jiného, cítím, že si nenechává otevřené dveře k tvoření. Věřím i na energie, o nichž mluvíte. Je pro mě poučné projít si zahradu s člověkem, který tam bydlel celý život. Řekne: „Tady na tu lavičku si nesednu, necítím se tu dobře.“ To jsou neskutečně cenné informace. Já bych si mohl myslet, jak je to z hlediska estetiky vhodné místo k posezení, ale když se dozvím tohle, je jasné, že tam nikoho posílat nebudu. Naše bělošská „gringo“ civilizace toho ještě hodně neví. Teď jsem se vrátil z Kostariky, kde jsem mluvil s lokálními zahradníky. Oni mi naprosto vážně vyprávěli, jak provádějí zahradnické práce podle polohy luny, jako by šlo o nějaký absolutní fakt. Mě to zajímá. Jako čtenář Vinnetoua jsem si už od dětství říkal, jaká je škoda, že běloši vymýtili indiánskou civilizaci se všemi jejími vědomostmi, místo abychom se od nich učili.

Mluvíte o potřebě tvořit v souladu s prostředím. Zakládal jste zahradu v luxusním letovisku Zuri na Zanzibaru. Jak vám to šlo v prostředí, které je pro vás geograficky i botanicky asi dost neznámé?

Musíte mít k tomu místu velkou pokoru. Nemyslet si, že všechno víte. Takže jsme tam hledali lokální zahradníky a zemědělce, bavili se s nimi o tom, co tam roste. Nechtěli jsme opakovat chyby tamních nadnárodních hotelových řetězců, které si přivezou vlastní krajináře a naperou tam to, co dávají všude jinde v tropických oblastech. S kolegyní Janou Pyškovou jsme naopak hledali rostliny, o kterých by nikoho nenapadlo, že by mohly být v turistickém resortu. Rostliny z místní džungle, které nepotřebují tolik péče. Výsledek? Resort Zuri je dnes celosvětově oceňovaný za osobitý přístup. Je udržitelnější, není tam tolik chorob rostlin a škůdců, není potřeba tolik zahradníků, vše funguje na přírodní bázi.

Zmínil jste pokoru. Možná je to i recept na to, jak se nenechat zaslepit úspěchem…

Po dvaceti letech práce si daleko víc uvědomuji, jak potřebuji lidi kolem sebe, svoje kolegy. Postupně člověk zjistí, že sám není nic, a uvědomí si i své limity. Miluji práci v týmu, výsledek pak stojí za to.

Všiml jsem si, že lidé z města touží po venkovské estetice, zatímco pro lidi z venkova je naopak ideálem určitá strohost a umělost typická pro město. Jak s tím u klientů pracujete?

Důležité je si uvědomit, že lidé chtějí to, čeho se jim v životě nedostávalo. Člověk z města přijede na venkov odpočatý a užívá si určitý nihilismus, klid, mlhy válející se nad loukou, zatímco kdo v takové přírodní krajině vyrůstal, chce diskotéku, zářivé barvy, aby všechno svítilo. Pro tyhle lidi je úspěch spojený s moderností. Ale jak říkám, kdyby si pak dělali druhý dům, asi se vrátí zpátky k tomu, v čem vyrůstali. Lidé často chtějí, co viděli v magazínech. Osobně ale nevěřím, že se lidem bydlí lépe ve skle a betonu než ve dřevu a kameni.

Přijde mi, že lidská přirozenost není vůbec na novost stavěná. Je to důvod, proč máte rád stárnoucí materiály, jako je třeba dřevo?

Dokud zahrada nedostane určitou patinu, působí sterilně. Je to i důvod, proč miluji, když je na zahradě pár starých stromů, i kdyby třeba už nenesly ovoce. Zub času je něco cenného a jedinečného. Proto také rádi pracujeme s travino-trvalkovými společenstvy, která vám už za rok do zahrady vnesou určitou neučesanost, pocit zarostlosti. Zatímco střižený trávník a tújový plot, to je něco, co nestárne a je to nuda. Dívat se na to, jak materiály a rostliny stárnou, nám lidem dělá dobře. Samozřejmě že občas přijde klient, který má stres z toho, že se něco mění před očima, že magnolie shodí listy nebo květy… Nevěřili byste, kolik lidí z města se diví, že ze stromu padá listí. Já beru jako svou misi pomoci lidem najít krásu ve stárnutí, vzniku a zániku, trochu v duchu filozofie wabi-sabi. My jsme ze socialismu zvyklí na jehličnany a statickou zeleň, která nedávala moc prostoru k rozvoji. Majitelé zahrad horečnatě na podzim shrabávají listí, já naopak zbožňuji, když to spadne, pochopitelně dokud to nezačne ničit trávník. Dívat se týden na spadané barevné listí je přece krása. Máme krásně žlutou zahradu a my to hystericky hrabeme, místo abychom si užili, že nám podzim dal ještě poslední záblesk barvy, nadechnutí před příchodem zimy. Když na podzim přimhouříte oči, uvědomíte si, že je vlastně daleko barevnější než jaro.

Vnímáte přírodu jako něco duchovního? Jako nějakou entitu, která nás přesahuje?

Příroda je nejlepší učitelka. Když je mi mizerně, jdu do lesa. Energie v čisté přírodě léčí. To by se mělo předepisovat místo psychofarmak. Jestli máte nějakého kámoše, který má depresi, zkuste ho dostat ven do přírody. Najednou ucítíte, že nejste uzavření mezi zdmi, že jste součástí něčeho většího. A všechno tohle by vám měla dávat i zahrada. Zahrada jako první pomoc, kterou máte hned za dveřmi. Pak mi přijde absurdní, že si někdo třeba nechá zasklít terasu, takže se od té přírody uměle distancuje. A když si na zahradě něco sám vypěstujete, to se nedá s ničím srovnat. Ten zážitek zakousnout se do vlastního jablka ze zahrady, o tom je právě život. Srovnejte si to s umělou inteligencí, která je ve stále více oborech efektivnější než my. Ale nemůže nám nikdy poskytnout hloubku takového přírodního zážitku. Pokud se dál budeme na život dívat z hlediska efektivity, AI nás semele. Pokud se ale naopak díky ní dostaneme zase zpátky k perspektivě, že život je proces péče a starosti, nikoli ten výsledek samotný, třeba nám to otevře oči.