Gabriela Falcová: Naučte děti, že každá hra má svá pravidla

Čím jste chtěla být jako malá holka?

Hodně jsem četla, už jako malá jsem milovala detektivky, především Sherlocka Holmese. Asi jsem chtěla být detektiv, jenže jsem trochu strašpytel, a tak jsem raději zůstala jen u četby. Vždy jsem byla ráda mezi lidmi, mezi dětmi. Vždycky jsem chtěla něco tvořit.

Jak se z učitelky stala ředitelka divadla?

Učím už dvacet let v malé venkovské škole, do které jsem jako dítě sama chodila. Přes všechny nabídky a možnosti jsem stále tady a stále ráda. Pokaždé když otevřu dveře té staré školy, vracím se možná trochu sama do svého dětství, cítím takovou malou nostalgii. Vedla jsem divadelní kroužek, psala vlastní scénáře, režírovala dětská představení i dospělé ochotníky, pracovala na listování z knih dětských autorů. Můj kamarád, který v našem kraji podniká a jehož dceru jsem učila, přišel za mnou se „šíleným“ nápadem postavit v maličké vesnici divadlo. To, že v Drážkově bude někdy stát divadlo, mě ani v nejfantastičtějších představách nenapadlo. Ovšem ten člověk, který více než na sebe myslí na to, aby lidé měli místo, kde bydlí rádi, aby na něj byli pyšní a aby se zde komfortně žilo, tuto představu zcela naplnil. Divadlo Hogo-fogo v Drážkově je můj splněný sen. Odhodlání udělat vše, co bude v mých silách, abych dokázala, že i v malé vesnici jdou dělat velké věci, bylo tak obrovské, že mi dávalo a dává sílu a energii. Obrovská radost je, že během pěti let už vlastně většina pražských scén zná malou středočeskou vesničku a rádi sem jezdí hrát divadlo.

Jaký byl začátek divadla a jak se mu daří dnes?

Divadlo se otevřelo těsně před covidem, takže start byl nelehký. Pak přišla znovu další omezení, a když už se zdálo, že tento problém je pryč, přišlo zdražování energií a válka na Ukrajině. Divadlo se vždy pomalu rozjíždělo a nenechali jsme se zastavit. Troufám si říct, že po pěti letech, kdy máme odehráno více než 170 představení a koncertů, si vydobylo své místo pod sluncem. Už se nikdo nediví a nesměje, kam že to jede hrát, jaká že to je vesnice, kde lišky dávají dobrou noc. Dnes tam divadla a herci jezdí velmi rádi, a to díky přátelské atmosféře, krásnému prostředí a příjemnému propojení herců na jevišti s diváky. Myslím, že si každý může vybrat dle svého vkusu a podle chuti. Samozřejmě že hrajeme hodně veseloher, protože v této vystrašené době se večer potřebujeme odreagovat a zapomenout na problémy, které na nás doba hrne. Ale snažíme se o pestrost. Protože je naší bratrskou scénou Divadlo Ungelt, tak samozřejmě toto divadlo je u nás zastoupeno nejvíce, každá premiéra je vždy brzy po uvedení u nás. Zvu tedy na Pana Halperna a pana Johnsona s pány herci Františkem Němcem a Petrem Kostkou, na Divadlo Kalich na Božskou Sarah s paní Ivou Janžurovou a Igorem Orozovičem, a také na Kapitána Skvělouše s Karlem Rodenem.

Zajímají se vaši studenti o to, co všechno děláte a s jakými osobnostmi se setkáváte?

Děti to určitě zajímá a já se snažím, aby věděly, že divadlo by se mělo stát alespoň malou součástí našeho života, zrovna tak jako literatura. V někdy trochu zoufalé digitální době je to hodně těžké.  Je důležité se hezky obléknout a zažít atmosféru -divadelního -představení, odnést si předanou emoci. Ale vím, že nejlepší motivace je vlastní -příklad. Zrovna tak když budete vyprávět o Londýně, je třeba, aby studenti věděli, že tam člověk byl, že mluví z vlastní zkušenosti. Právě pro tu předanou zkušenost se budou chtít učit jazyky, budou chtít vidět představení, o kterém jim nadšeně vyprávíte, budou toužit po takových zážitcích. Setkávala jsem se se spisovateli, nyní se známými herci a zpěváky, s osobnostmi, které pracují v divadlech. Dnes už jsou mnozí mými přáteli a mám je opravdu lidsky ráda. Vážím si každé práce a rozhodně nejsem omámena televizními tvářemi. Platí to všude. Čím je člověk chytřejší, vzdělanější, zkušenější, tím je pokornější a už ví, že žádný strom neroste do nebe. Každý slušný, pracovitý, zajímavý člověk s vlastním příběhem nás může obohatit. Protože se pohybuji stále mezi lidmi, tak jsem vlastně velmi bohatá.

Máte na kontě i dvě knihy z prostředí školy. Inspirujete se z vlastních zkušeností?

První kniha vznikla díky mým kamarádkám, se kterými jsem dálkově studovala vysokou školu. „Musíš to napsat,“ řekla jednou Lenka, s níž se přátelím od pěti let, „protože tohle by nám nikdo nevěřil a je škoda na to zapomenout“. Tak vznikla první kniha Diagnóza, a když mne Staňo Juhaňák, vydavatel nakladatelství Triton, vyzval, ať píšu dál, narodila se Úča na cestách, která je více o cestovatelských průšvizích. Samozřejmě že vše je inspirováno vlastní zkušeností. Starší syn mi jednou řekl: „Mami, tohle se může stát jen tobě a pak to na naši rodinu všechno práskneš v knížce.“ Život mi zkrátka dopřával zážitky, tak bylo o čem psát.

Co vás k psaní motivovalo a jak dlouho ve vás myšlenka napsat knihu zrála?

Psala jsem vždycky ráda. Psaní je pro mne radost a někdy mám pocit, že prsty si do klávesnice samy klapou vlastním rytmem, jsou rychlejší než myšlenky. Psala jsem nejdříve kratší příběhy a četla je kamarádkám a pak nějak postupně povídky přibývaly a zjistila jsem, že ostatní baví je číst. Mám ráda humor a nedělá mi problém udělat si legraci sama ze sebe. V životě jsem vždycky musela překonávat překážky, nic jsem nedostala na zlatém podnose, což mě naučilo se -nevzdávat, být vytrvalá, možná až urputná. Jsem takový nekonečný životní optimista.

Máte něco nového v šuplíku?

Mám příběhy z dalších cest, už nejsou tak humorné, i když snad místy ano. Myslím, že už píšu maličko jinak, možná víc osobně, nebojím se odkopávat své myšlenky a trochu se pohrabat ve vlastní duši. Také mám jednu knihu, kterou bych někdy ráda vydala, ale zatím ji nechávám „uležet“, asi čekám na odvahu, až nazraje čas ji vydat. Dosud všechny moje knihy byly opravdu hodně autentické a z mého vlastního života, i když s nadsázkou. A tak se trochu obávám, že čtenář si bude myslet, že celý děj je zcela pravdivý. Psala jsem ji v době, kdy mi osud ukázal, že všechno v životě nelze naplánovat a zvládnout podle připravené šablony, podle které nás učili žít. Prožívala jsem osobní chaos a strach ze všeho, co přijde, zda zvládnu opustit komfortní zónu a udělat krok mimo, odejít z domu, postavit se na vlastní nohy a prožít příběh, který se kdysi ztratil z mého života a pak udeřil jako blesk po mnoha letech znovu. Nejtěžší je přestat plnit očekávání druhých.

Vyučujete v malotřídce. Popíšete, co to přesně je a jaké předměty vyučujete?

Dublovická škola měla vždy pouze první stupeň základní školy. Některé předměty spojujeme, což pro žáky není vůbec žádný problém, naopak se učí pomáhat jeden druhému. Učím vlastně všechny předměty, i když nyní především český jazyk, anglický jazyk, vlastivědu a hudební výchovu. Mám o něco málo snížený úvazek, protože bych další aktivity jinak opravdu špatně zvládala. Učím stále ráda, možná právě díky tomu, že mám širší záběr zájmů, proto už ne-ulpívám na nepodstatných věcech. To vše přichází zřejmě i s věkem a s životními zkušenostmi. Důležité je dětem je předat, nadchnout je a sdílet je s nimi. Některé vědomosti zůstanou, některé zapomenou, ale budou si pamatovat, jak se s vámi cítili a jakou stopu jste v nich zanechali.

Jak se díváte na české školství dnes a v době, kdy jste začala učit?

Vždy jsem tvrdila, že děti jsou pořád stejné, celé ty roky. Nejsou, bohužel už ne. Nadchnout je a motivovat je stále těžší. Soupeřit s mobilními telefony a virtuálním světem je velmi obtížné a děti to kvůli nám, dospělým, mají opravdu komplikované. Neznají, co je to celé odpoledne běhat s partou kamarádů, otrhat sousedům hrušky, dostat vyhubováno, pohádat se s kamarády, občas přijít domů s boulí. Při těchto každodenních činnostech jsme si jako děti vyřešili všechny sociální vztahy. Naučili jsme se vyhrávat, prohrávat, najít kompromis, odpouštět, podřídit se, pohádat, pochopit. Rodiče to za nás neřešili, nezasahovali a my to ani nepotřebovali, naučili nás poslouchat, ale i postarat se o sebe.  Nyní chtějí rodiče mít z dětí osobnosti, což je skvělé, v nás tu osobnost trochu potlačovali. Občas zapomínáme, že dítě se jako hotová osobnost nenarodí, musíme mu nastavit mantinely pro jeho zdravý vývoj a jeho bezpečí, musíme s ním mluvit, a ne mu podat telefon, musíme ho podporovat a usměrňovat, musíme ho naučit být slušným a čestným člověkem. Vím, že je to v současném prostředí velmi těžké, ale stále věřím, že je to možné a že to stojí za to.

V poslední době se hodně objevují nemilé ataky žáků ve školách – ohrožování zbraní, přepadení... Jak se vám to čte? Nemáte třeba sama obavy?

Protože jsme první stupeň, tak zatím takovou obavu nemám. Je to i tím, že znám maminky, babičky a rodiny svých žáků, že přece jen jsme trochu rodinná venkovská škola. Ale vidím, jak se doba mění, jak se vztahy ochlazují, jak hrubnou. Jak se rodiče snaží řešit každou žabomyší maličkost za svého potomka, který si pak neporadí ani s tím, že se na něj kamarád špatně podívá. Je skvělé, že se máme tak dobře, ale zároveň jsou děti často nevědomky hodně rozmazlovány a pak nejsou připraveny na život. Nenecháme je prohrát, chceme, aby stále jen vítězily, a pak je srazí k zemi i maličká překážka. Na sociálních sítích se dostanou k informacím, na které nejsou ještě zralé, nechápou je a často tohle všechno může dětskou duši zcela pochroumat. Bohužel i ve školství je vedeme k využívání digitálního prostředí více a více. Nejsem staromilec, jen používám zdravý rozum, a i já sama trávím mnoho hodin u počítače a telefonu. Ale tím, že je necháme u obrazovek, jim bereme čistou duši, počmáráme ji informacemi, kterým nerozumí. Pak se divíme, že jsou hyperaktivní, roztěkané, nesoustředěné, nevyrovnané. Stačí jim on-line zážitky v 5D prostředí, nepotřebují ty opravdové.

Vám ale není cizí ani divadlo. Dokonce jste v jednom uměleckou ředitelkou a ve druhém produkční. Jak jste se k těmto profesím dostala?

Celý život jsem dělala dětské divadlo, později přišli dospělí ochotníci a to bylo období, kdy jsme hráli u mého otce na dvoře v zrekonstruovaném špýcharu a chodily na nás stovky diváků. Hráli jsme pro radost, zažili mnoho legrace a všichni jsme do toho vkládali velké nadšení. Na tu dobu ráda vzpomínám. Když přišla nabídka vést opravdové, profesionální divadlo, pochopila jsem, že když chci něco nového začít, musím něco pustit. Dětské divadlo jsem dělala opravdu mnoho let a na konci každého roku jsme s dětmi zažívali obrovské emoce a pocit štěstí. To je to, nač si myslím, že děti nikdy nezapomenou. Ale byl čas jít dál. Když se myšlenka našeho kamaráda a mecenáše počínala zhmotňovat, začala jsem se bát. Z obrovského nadšení přišel strach. Zvládnu naplnit divadlo diváky, dostanu představení, která bych ráda, na místní jeviště? Budu to všechno organizačně zvládat? Ale nebyla jsem na to sama. Od začátku máme skvělý tým lidí, kteří pro divadlo přímo dýchají. Máme vynikajícího hlavního technika, odborníka a zvukaře, bez Honzy Marhoula a dalších kluků by žádné představení nebylo. Brzy po zahájení činnosti přišel covid, ale my to nevzdávali a pořádali streamované koncerty a další akce, zkrátka opět mnoho překážek. Když se přijel do našeho divadla podívat principál Divadla Ungelt Milan Hein se svým partnerem, byla to láska na první pohled. Kluci nám nabídli takové pokrevní bratrství a já si pamatuji, jak jsem skákala radostí jako dítě, když mi Milan zavolal, že bychom se mohli stát bratrskými divadly. Zeptala jsem se: „Milánku, a kolika jsi to už nabízel?“ „Ty jsi moje první,“ řekl můj dnes už přítel a životní rádce. Po čase přišla nabídka na další spolupráci, tentokrát na osobní. Napoprvé jsem odmítla, protože jsem se bála, že to už je časově nad moje síly. Jenže mě to prostředí vtahovalo víc a více a já si začala připouštět, že je mi v něm dobře, že sem nějak patřím. Navíc ta nabídka přišla v období, kdy jsem se do práce opravdu zahrabala až po uši, a to mi vlastně pomohlo překonat všechny ty životní kotrmelce. Vytvářet produkční práci je něco naprosto odlišného než režírovat představení či psát scénáře. Znamená to potkávat a poznávat mnoho nových lidí, což mám moc ráda. Jak říká jeden náš rodinný přítel: „Pokud budeš sedět doma, svět k tobě nepřijde, ty musíš vyrazit za ním.“ A tak za ním jdu a občas, jak bývám rychlá, tak se za ním spíše ženu!

Dá se tolik práce skloubit bez stresu?

Samozřejmě to na začátku trochu stres byl. Ale když se naučíte hospodařit s časem, plánovat práci a nevadí vám pracovat o víkendech a večerech, všechno se dá zvládnout. Navíc obě divadelní práce se propojují a navzájem mi pomáhají rozšířit obzory i zvládat produkční věci, o kterých jsem dříve neměla tušení. Nesedím u televize, nevadí mi, když na dovolené připravuji termíny a komunikuji s herci, ráda pracuji večer, někdy i hodně pozdě. Ale tohle všechno si mohu dovolit proto, že moji synové mají svůj život, svoji práci a jsou naprosto samostatní a můj partner mě ve všem podporuje, pomáhá mi a miluje divadlo tak jako já.

Co je pro vás ve vaší obsáhlé kariéře to nejnáročnější?

Neumím hodit věci za hlavu, musím mít ve všem řád a pořádek. Někdy je to výhoda, ale často spíše až obsedantní porucha. Ještě po půlnoci po představení, když sedíme a vyprávíme si s herci, tak vyplňuji formulář s autorskými právy, abych s klidným svědomím usnula, protože mám toto hotovo.

Březen je každý rok měsícem knihy a čtenářství. Co ráda čtete nebo na jaké filmy či představení sama zajdete?

Musím přiznat, že čtu méně, protože když si vezmu v noci knihu do ruky, tak brzy usnu. Ale poslední kniha, která mi leží u postele, je vánoční dárek o životě Františka Škroupa Kde domov můj od Markéty Dočekalové. Když mi je smutno, nestydím se sáhnout po dětské literatuře, protože mám moc ráda Miloše Kratochvíla, se kterým se známe a miluji jeho Pachatele dobrých skutků. Do divadel jsme zváni na premiéry, na nejrůznější koncerty a beru to jako příjemný bonus ke své práci. Rádi se na představení nejdříve podíváme, abychom věděli, co našim divákům můžeme nabídnout.

Jak vy přistupujete k žákům, abyste je přiměla ke čtení? Není to v dnešní době stále problematičtější?

Samozřejmě že je to těžké a každé dítě je jiné, na každé platí něco jiného. Také vím, že někoho číst zkrátka nepřinutíte, ale třeba to přijde později. Rodičům prvňáčků vždy říkám: „Stačí číst chviličku, ale každý den a nechte je číst to, co se jim líbí, co je rozesměje, co mají rádi.“ Pokud dítě vidí, že maminka nebo táta vezmou knížku, je vlastní příklad nejlepší. Moje oblíbené poučování je: „Pokud si pustíš pohádku v televizi, tak vidíš obraz, fantazii režiséra, scenáristy, kterou ti předkládají, je to jejich představa. Pokud si čteš knížku, příběh, pohádku, jen ty jsi režisér, kameraman a výtvarník zároveň, je to tvoje představivost a fantazie, proto je čtení tak jedinečné, je pouze tvoje.“

Když řeknu papírová kniha, sluchátka, či čtečka. Po čem sáhnete a proč?

Kniha. Voní mi. Čtečka, když někde cestuji a nechci vozit těžkou knihu, ale knížka se většinou vejde, má zkrátka přednost.

Co byste vzkázala rodičům, kteří mají děti ještě ve škole?

Mějte je rádi, rozmazlujte je, ale naučte je, že nic není zadarmo, že je třeba si věci zasloužit. Učte je, že není ostuda být slušný a trochu skromný, protože doba si sice žádá tvrdé lokty, ale ty mnohdy nestačí. Hlavně s nimi mluvte, smějte se, vyprávějte, nechte je poslouchat staré lidi, kteří znají moudrost života, naučte je poznávat krajinu, kde žijí, ukažte jim všechno dobré, co život nabízí, a podporujte je v tom, co umějí. Ale naučte je, že každá hra má svoje pravidla, že není správné podvádět a faulovat. Vím, že je to v dnešní době velmi těžké, protože dobrých příkladů je stále méně a nám se zdá, že vyhrávají podvodníci a lháři, ale všeho do času. Věřím, že slušných lidí je stále hodně, jen ti hloupí a zlí jsou nějak víc slyšet. Děti nemusí mít drahé hračky a počítačové hry, musí mít vás, váš čas, vaši lásku.

Nad čím v poslední době hodně přemýšlíte?

Čím jsem starší, tím více věřím, že si má člověk plnit své sny. Dokud to jde, dokud jim stačí, dokud je možné je dohonit. A když se vám pak stane, že se jeden z těch velikých snů splní, zůstanete naprosto zaskočeni, ohromeni, paralyzováni a nevěříte. Nechápete, že je to vůbec možné. Nejdříve vás zalije obrovská vlna jakéhosi vzdáleného štěstí. Pak pragmaticky zjistíte, že se to opravdu děje, a začnete se bát, zda tak velkou výzvu dokážete zvládnout, zda vás ta obří vlna, na kterou čekáte celý život, nespláchne a nepotopí. A tak se vynoříte z toho všeho nadšení, zděšení, obav, strachu a paniky z vlastního neúspěchu, začnete lapat po dechu a zkusíte naskočit, i když neobratně, na tu vy-sněnou a sakra obří přívalovou vlnu.  A pak jde jen o to, plavat a nebát se být zmáchaný.