Jiří Dušek: Aby člověk na konci života nebyl sám

Za jeho rozhodnutím nebyla strategie ani podnikatelský plán, ale tichá otázka, která se rodí ve chvílích blízkosti, nemoci a loučení. „Tehdy jsem si začal klást otázku, zda opravdu není možné zajistit lidem důstojné stáří a odpovídající péči v lepším prostředí a s lidským přístupem,“ vzpomíná JIŘÍ DUŠEK, který vybudoval síť domovů pro seniory a sám si prošel každou rolí – od stavby budov až po držení za ruku na konci života. Jeho příběh je o respektu, pokoře a jednoduchém principu: „Dělat věci tak, jak bych si přál, aby je jednou někdo dělal pro mě,“ zní jeho krédo.

Je pravda, že vaše původní profese se ani zdaleka netýkala péče o seniory?

Je to tak. Mou původní profesí byl elektrikář. Už na základní škole jsem se ale dlouhodobě zapojoval do činnosti Mladý zdravotník a oblast zdravotnictví mě přirozeně přitahovala. Můj otec však kategoricky nesouhlasil s tím, abych šel po základní škole v roce 1979 studovat na školu zdravotní, a tak jsem se vydal technickým směrem. Absolvoval jsem tedy střední průmyslovou školu elektrotechnickou. Z hlediska mé pozdější profesní dráhy v oblasti sociálních služeb mě toto vzdělání zásadně neovlivnilo, ale dalo mi technický základ, systematičnost a schopnost uvažovat v souvislostech, které jsem později využil při budování a provozu zařízení.

Bylo už ve vašem studiu nebo prvních profesních zkušenostech něco, co se později nečekaně zúročilo v oblasti péče o seniory?

Ano. Pracoval jsem ve stavebnictví, což mi později umožnilo domovy pro seniory nejen provozovat, ale také je sám navrhovat a stavět s ohledem na praktické potřeby péče. Pokud jde o samotnou péči, zásadní roli sehrála osobní zkušenost z rodiny – péče o blízkého člověka. Ta mi dala základní pochopení lidských potřeb, důstojnosti a citlivosti, bez nichž se kvalitní péče neobejde.

Vzpomínáte si na moment, kdy jste si poprvé řekl, že se chcete věnovat oblasti péče o seniory?

Docela živě. Bydlel jsem na vesnici, nechtěl dojíždět daleko do města za prací, a tak jsem si řekl, že postavit domov seniorů je cesta. Velmi silným momentem pro mě bylo vnitřní vyrovnání se s tím, že podnikání v oblasti sociálních služeb není nic nemorálního. Když jsem začínal, existovali v Česku prakticky jen dva soukromí poskytovatelé sociálních služeb a převládal názor, že sociální služby má zajišťovat výhradně stát a že do této oblasti „nepatří byznys“. Od začátku jsem zastával názor, že pokud poskytujeme kvalitní službu, náleží nám za ni odpovídající odměna – stejně jako v jakémkoli jiném oboru. Otevřeně jsem říkal, že péči o seniory dělám i jako podnikání, ale podnikání postavené na kvalitě, odpovědnosti a smysluplnosti.

Byla za tím konkrétní osobní zkušenost, situace nebo příběh, který vás k tomu přivedl?

Ano, byla to konkrétní zkušenost s paliativní péčí v nemocnici – v době, kdy se tomu ještě takto neříkalo. Tehdy jsem si začal klást otázku, zda opravdu není možné zajistit lidem důstojné stáří a odpovídající péči v lepším prostředí a s lidským přístupem. Nemohl jsem postavit nemocnici, ale domov pro seniory mi přišel jako smysluplné a reálné řešení. Navíc řada dnešních klientů má zkušenost s pobytem v LDN a je zřejmé, že i v domově pro seniory lze zajistit kvalitní a odpovídající péči. Upřímně řečeno, tehdy jsem to ještě neuměl přesně pojmenovat, ale měl jsem silný vnitřní pocit, že to možné je.

Co vás tehdy nejvíce zasáhlo nebo znepokojilo a co vám naopak dalo pocit, že by věci mohly jít dělat lépe?

Nechci, aby to vyznělo příliš zobecňující, ale velmi mi chyběl individuální a osobní přístup ke každému pacientovi, klientovi, zkrátka ke každému člověku. Naopak jsem si řekl, že pokud budu dělat věci tak, jak bych si přál, aby je jednou někdo dělal pro mě, a pokud se budu chovat k lidem tak, jak bych chtěl, aby se chovali ke mně, musí to fungovat. Tento jednoduchý princip se stal základem mé další práce.

Jak vypadal úplně první domov pro seniory, který jste budoval nebo provozoval?

První domov, který jsem postavil a následně provozoval, vznikl v Šanově – malé obci na jihu Moravy, kde jsem tehdy také žil. Na svou dobu šlo o velmi moderní zařízení. Domov měl výhradně dvoulůžkové pokoje, každý s vlastním sociálním zázemím, kvalitní zázemí pro personál, velkou společnou jídelnu, široké chodby a dostatek denního světla ve všech prostorách. Domnívám se, že koncept pokojů s vlastním sociálním zázemím, který jsme tehdy realizovali, se stal inspirací pro řadu domovů, jež vznikaly v následujících letech.

Jaké role jste v začátcích zastával? Jakými profesemi jste si v domovech pro seniory prošel?

Od samého začátku jsem byl v roli ředitele, tedy člověka, který nese odpovědnost za celý provoz. Současně jsem ale zastával řadu dalších rolí – byl jsem stavbyvedoucím, správcem, uklízečem, aktivizačním pracovníkem, kuchařem i sociálním pracovníkem. Dodnes si pamatuji Vánoce, kdy jsem poprvé vařil pro přibližně šedesát klientů. Měl jsem velké obavy, aby se vše podařilo – aby byl bramborový salát dobrý, aby ho bylo dost a aby se nic nepokazilo právě na Štědrý den. Nikdy předtím jsem nevařil pro tolik lidí. Nakonec se vše povedlo a pro mě to byly nezapomenutelné Vánoce – sedmdesát lidí u jednoho stolu, atmosféra sounáležitosti a klidu. To se nedá popsat, to se musí zažít.

Bylo pro vás důležité projít si provoz osobně?

Ano, bylo to naprosto nezbytné. Pokud bych si tím neprošel, nemohl bych skutečně pochopit, co práce v domově obnáší, ani říkat ostatním, jak mají svou práci dělat. Ještě před dokončením stavby, ve svých pětačtyřiceti letech, jsem nastoupil „na zkušenou“ do státního domova pro seniory, abych poznal reálný provoz, potřebný počet zaměstnanců i každodenní rytmus péče. Asi si dokážete představit, jak se na mě dívali ostatní: dobrovolník v sociálních službách v 45 letech: část si myslela, že jsem podivín, a část mi dala v práci skutečně „do těla“, abych si vyzkoušel, o čem to celé je. Pro mě to byla obrovská škola a skutečný začátek mé cesty v sociálních službách. Díky této zkušenosti jsem si jasně uvědomil, co je potřeba a co chci dělat jinak.

Jaké konkrétní poznání vám tyto zkušenosti přinesly?

Uvědomil jsem si především to, že klienti jsou úplně stejní lidé jako my – jen u některých činností potřebují naši pomoc. Ve skutečnosti to není složité. Zároveň potřebují cítit bezpečí, lásku, respekt a také se třeba dobře najíst. Nejdůležitější je komunikace. I když vám klient neodpovídá, neznamená to, že nevnímá. Je nutné mluvit o tom, co se bude dít, co právě děláte, usmívat se a navodit pocit klidu. To jsou základní, ale zásadní věci.

Měl jste v průběhu let zkušenost i s přímou péčí o seniory včetně intimních nebo náročných situací?

Vzhledem k tomu, že jsem si prošel všemi profesemi v domově, vykonával jsem samozřejmě i práci pečovatele a zajišťoval přímou, komplexní péči o klienty. Nejnáročnější období přišlo během pandemie covidu, kdy byly dny, kdy musel s péčí pomáhat každý, kdo mohl. Vzpomínám si také na den, kdy jsem měl poprvé provést celkovou hygienu u klientky a nevěděl jsem, jak situaci citlivě uchopit ani jak ji správně pojmenovat. Naštěstí mi poradila zkušenější kolegyně. Dnes se tomu usmívám – je to běžná součást práce pečovatele. Právě proto dnes při zaškolování nových pracovníků myslíme i na zdánlivě „jednoduchá“ témata, která jsou ale v praxi klíčová.

Které situace vás lidsky nebo profesně nejvíce formovaly?

Takových bylo více. Museli jsme například evakuovat domov v Terezíně kvůli povodním. Bylo nutné včas rozhodnout, zda je převoz 120 klientů nezbytný, a nést plnou odpovědnost za jejich zdraví a bezpečí. V Šanově nám jednou silný vítr strhl střechu budovy, což vedlo k neuvěřitelně rychlé evakuaci bez újmy na zdraví klientů i zaměstnanců. Pandemie covidu pak byla zkouškou pro všechny. Každé ráno jsme čekali, kolik lidí přijde do práce a kolik jich po testování ještě zůstane. Právě v těchto krizových situacích se ale ukázalo, že lidé dokážou mnohem víc, než si sami myslí, a že vzájemná soudržnost není jen prázdné slovo. Odnesl jsem si z toho jasné přesvědčení, že domov je jeden tým, kde je každý důležitý – bez ohledu na pozici. A tento princip dodnes důsledně prosazuji.

Co vás tyto zkušenosti naučily o důstojnosti, respektu a hranicích v péči?

Důstojnost je něco, co s přibývajícím věkem a rostoucí závislostí na druhých nabývá zásadního významu. Proto v našich domovech velmi dbáme na to, abychom klientům tento pocit zachovali.

V mládí si často neuvědomujeme, jak důležité je nebýt závislý na druhých a zachovat si co nejdéle alespoň částečnou soběstačnost – i když to jde pomaleji. V péči proto dáváme prostor vlastním schopnostem klientů, i když to vyžaduje více času. Tento čas je ale investicí do jejich sebeúcty.

Změnil se po těchto zkušenostech váš pohled na to, jak má péče o seniory vypadat v praxi?

Zásadně! Péče musí vycházet z důsledného respektování individuálních potřeb každého klienta. Je důležité navazovat na jejich zvyky, přání a drobnosti, které jsou pro ně podstatné. Odměnou pro všechny je okamžik, kdy zjistíme, že klient například potřebuje mít na stolku jablko. Klient pak v klidu usne a pečovatelé mají radost ze své práce, která v tu chvíli dává hluboký smysl.

Jak vás vlastní zkušenost z různých rolí ovlivnila v tom, jak dnes vedete týmy?

Základem je pro mě vždy klient. Osobní problémy zaměstnanců nesmějí negativně ovlivnit kvalitu péče. Zároveň ale platí, že pokud chci, aby péče odpovídala našim standardům, musím umět poradit, ukázat cestu a v případě potřeby i pomoci přímo v provozu. To se týká všech vedoucích pracovníků – včetně mě samotného. Stejně jako já i naši zaměstnanci si v průběhu své práce zkoušejí různé profese. Je důležité si uvědomit, že každá práce má svou hodnotu a že pro fungování celku je nezastupitelná.

Co podle vás zaměstnanci v přímé péči nejvíce potřebují, aby mohli svou práci dělat dobře a dlouhodobě?

Především ocenění – a tím nemyslím pouze výplatu. Práce v přímé péči vyžaduje uznání, slova chvály, povzbuzení a podporu. Zaměstnanci potřebují cítit, že jejich práce má smysl a že jsou součástí něčeho společného. Snažíme se u nich posilovat pocit, že nejde o „nějaký“ domov SeniorGarden, ale o náš společný domov, a že jen na nás všech záleží, jak se v něm budeme cítit a jaký smysl bude naše práce mít.

Je něco, co byste dnes už nikdy nepožadoval po zaměstnancích, aniž byste si to sám vyzkoušel?

Nic takového mě nenapadá.

Jak velkou roli podle vás hraje samotná budova a její uspořádání v kvalitě péče o seniory?

Budova hraje zásadní roli. Správné uspořádání prostor vytváří klientům i zaměstnancům pocit bezpečí a soukromí. Dostatečně prostorné pokoje a společné prostory umožňují kvalitní péči a pohodlný přístup k lůžku. Přehlednost prostor je důležitá nejen pro klienty, ale také pro kontrolu a hladký provoz. Kvalitní jídlo se připravuje jen v dobře vybavené kuchyni a kontakt s přírodou prostřednictvím zahrady či terasy je pro klienty velmi přínosný.

Jsou v dnešních zařízeních SeniorGarden prvky, které vznikly přímo na základě vaší osobní zkušenosti z provozu?

Ano. A nemusím být skromný: prvky jako velikost pokojů, uspořádání vybavení, společné prostory nebo zázemí pro personál vznikly na základě mých zkušeností z prvních domovů. Před lety jsem se setkal s projektantem, se kterým jsem spolupracoval na domově seniorů. Když jsme se bavili o nových projektech, které realizují i jiné společnosti, řekl mi: „Ve všech projektech vidím vaše stopy.“ To bylo pro mě velmi potěšující.

Kdybyste měl vybrat jeden detail, který laik nevidí, ale je pro seniory zásadní, jaký by to byl?

Je to schopnost respektovat přání klientů. I když se nám může zdát, že to myslíme dobře, často neumíme přesně odhadnout, co je pro ně nejlepší. Respekt k jejich rozhodnutím a pocitům je ale pro jejich pohodlí a důstojnost naprosto klíčový.

Jak se váš pohled na technologie v péči o seniory vyvíjel v čase?

Za posledních patnáct let technologie v péči výrazně pokročily. Zejména zdravotní přístroje jsou dnes přesnější a umožňují detailní monitorování funkcí klientů. Pečovatelé mají k dispozici moderní pomůcky – zvedáky, podložky, sprchová lůžka, polohovatelné postele –, které práci značně usnadňují a zároveň zvyšují bezpečí klientů.

Kde podle vás technologie skutečně pomáhají a kde by mohly jít proti lidskému rozměru péče?

Technologie výrazně pomáhají při péči a zajišťování bezpečí. Je ale důležité, aby se klient nestal „věcí“, o kterou se pouze staráme, aniž by zůstával lidský kontakt. Lidský rozměr péče je pro mě nenahraditelný a vždy musí zůstat středobodem naší práce.

Máte zkušenost, kdy technologie pomohla vyřešit problém, který by jinak řešit nešlo?

Ne tak problém, spíše přání klienta. Díky virtuální realitě se klient mohl „vrátit“ do míst, kde strávil část svého života, nebo si připomenout zážitky a cesty, které pro něj byly důležité. Technologie tak pomáhá obnovovat vzpomínky a podporovat psychickou pohodu klientů.

Kdy jste si poprvé uvědomil, že už nestavíte jen jednotlivá zařízení, ale vytváříte systém péče?

Před třinácti lety, při návštěvě McDonald’s, jsem si uvědomil, že kvalitní systém je možný i v domovech pro seniory. Stejné standardy, metodiky a postupy – to, jak funguje dobře organizovaný podnik, lze aplikovat i v péči. Od té doby jsem se snažil vytvářet jednotný, fungující systém, který zajišťuje kvalitu ve všech našich domovech. Snad to nezní příliš ambiciózně, ale princip je jasný: kvalita a jednotnost v péči musí být měřitelná a kontrolovatelná. A také možná, když jsem dostal v roce 2013 ocenění Manažer roku v sociálních službách. To jsem si řekl, že jdu správnou cestou.

Co považujete za největší posun ve svém profesním uvažování za posledních patnáct let?

Největší posun je pro mě hlubší porozumění klientům s různými formami demence. Uvědomil jsem si, že každý člověk potřebuje individuální přístup a že práce s touto klientelou vyžaduje trpělivost, empatii a porozumění jejich potřebám.

Co z vašich úplně prvních zkušeností vás provází dodnes?

Stále mě vede jedna zásada: zajištění důstojného dožití každého klienta je hlavním cílem naší práce. A i když to jde těžko vyjádřit objektivně, věřím, že v péči o seniory existuje něco mezi nebem a zemí – něco, co se nedá plně vysvětlit, ale co je vnímáno každým, kdo s klienty pracuje s respektem a oddaností.

Můžete svou profesní cestu shrnout jednou větou?

„Přidat léta životu a přidat život létům.“ Tento cíl mě provází od začátku a myslím, že platí dodnes.

Co byste dnes poradil někomu, kdo chce budovat domov pro seniory a nikdy v žádném nepracoval?

Nejdříve si vyzkoušet, co provoz domova a péče skutečně obnáší. Pokud je motivace pouze finanční, existují jiné obory, které jsou výhodnější. Když ale člověk chce skutečně pomáhat a poskytovat kvalitní péči, je nezbytné mít praktickou zkušenost a pochopit každodenní provoz.

Je něco, co se v souvislosti s péčí o seniory často zjednodušuje nebo romantizuje, ale realita je jiná?

Ano, péče o seniory je mimořádně náročná – nejen fyzicky, ale i psychicky. Péče o vlastní babičku nebo blízkého člověka ještě neznamená, že zvládnete pracovat s klienty domova. Realita zahrnuje odpovědnost za mnoho lidí a každodenní zvládání složitých situací, které často přesahují běžné zkušenosti.

V domovech pro seniory se neodehrává jen péče, ale i umírání. Jak jste se během své profesní dráhy vyrovnával s tím, že součástí vaší práce je i blízkost smrti?

Do doby, než jsem otevřel první domov, jsem znal smrt jen zdálky – například svého otce v krematoriu, za sklem. Byl to zvláštní a odtažitý pocit. Při prvním přímém setkání se smrtí klienta jsem pochopil, že je součástí života. Není zlá, jen ji často lidé vnímají s obavami z neznáma. Pokud to situace dovolí, je důležité, aby člověk nebyl sám – mít někoho nablízku, kdo podrží za ruku, pohladí a nechá odejít v klidu. Naše profese je také o této poslední službě – o přítomnosti a důstojnosti.

Zažil jste během své práce situace, které se vás dotkly právě proto, že stály na hraně života a smrti?

Ano, tyto okamžiky jsou vždy intenzivní a emocionálně náročné. Zkušenost s nimi mě naučila, že i v takto kritických chvílích je možné udržet respekt a důstojnost klienta, a zároveň posiluje lidský rozměr péče, který nelze nahradit žádnou technologií nebo procedurou. A co se mě dotýká? Stane se, že se setkáte s lidmi, kteří pronesou u klienta, jenž je třeba nepoznává, nemluví a jen leží, větu: „Už aby si ho pánbůh vzal.“ Podle mě to není fér, nevíme, co ten člověk právě prožívá, proč je to takhle, ale nějaký důvod to má. A až ho budeme vědět, také to nepovíme.

Jak tenká je hranice mezi profesionální povinností a lidským soucitem s respektem k přání člověka na konci života?

Když se o klienta staráte téměř denně, stává se součástí vašeho života a jeho konec vás zasahuje citově. Přesto je nutné udržet rovnováhu mezi profesionální povinností a lidským soucitem. Naším posláním je respektovat všechna přání klienta, poskytovat mu podporu, pocit bezpečí a klid, a to až do posledního okamžiku.

Co byste chtěl, aby si lidé spojovali se jménem SeniorGarden?

Kvalitní péči, příjemné prostředí a zachování důstojnosti klientů. To jsou základní hodnoty, které se snažíme ve všech našich domovech naplňovat.

A s vaším vlastním profesním příběhem?

Rád bych, aby si lidé zapamatovali, že jsem vybudoval řadu zařízení, která dodnes slouží lidem, a že péče o seniory není jen práce, ale smysluplné poslání. Cílem je vždy zajištění důstojného a kvalitního života pro každého klienta.

Jiří Dušek

SeniorGarden

JIŘÍ DUŠEK

Jedna z českých kapacit v oblasti péče o seniory. Postavil a provozoval již 18 domovů a díky své bohaté praxi a zapojení například do Asociace poskytovatelů sociálních služeb je v českém prostředí vnímaný jako člověk, který oblasti sociálních a pobytových služeb skutečně rozumí jako málokdo.

Začínal přitom jako elektrikář, oblast zdravotnictví jej však vždy přitahovala. Bydlel na vesnici a vzdálenost města, kam dojížděl za prací, byla dalším impulzem, proč se rozhodl postavit vlastní dům pro seniory, který by poskytoval podmínky pro skutečně důstojné stáří, kvalitní péči a lidský přístup. Nastavil v domově koncept dvoulůžkových pokojů, který se postupně stal inspirací i pro řadu dalších domovů.

Co je SeniorGarden

Síť soukromých domovů pro seniory v Česku, které poskytují specializovanou pobytovou péči. Zařízení se zaměřují na osoby s Alzheimerovou chorobou, jinými typy demence či omezenou mobilitou, přičemž kladou důraz na nepřetržitou ošetřovatelskou péči, důstojné prostředí a společenské zóny pro rodinné návštěvy. 

SeniorGarden DOMOVY PRO SENIORY nabízejí režim domova pro seniory, domova se zvláštním režimem i odlehčovací služby. Domovy jsou přizpůsobené klientům s Alzheimerovou nemocí či jinou formou demence. Prioritou je přístup k prvotřídní odborné péči a maximální pohodlí klientů.

SeniorGarden BYTY poskytují samostatné, pohodlné a bezpečné bydlení v bytě. Četné doplňkové služby usnadňují každodenní život a komunitní bydlení podporuje sociální a kulturní zapojení. V případě potřeby mohou obyvatelé rezidencí pro seniory využít terénní pečovatelské či asistenční služby.