Nezákonné zavírání ženských klášterů a rušení ženských řeholních řádů v komunistickém Československu, tzv. akce Ř, proběhla ve dvou vlnách. První etapa začala před 75 lety, 26. července 1950, a trvala až do poloviny srpna 1950, druhá vlna se udála v noci z 27. na 28. září 1950. Do soustřeďovacích středisek bylo v rámci "akce Ř" převezeno přes 4000 řádových sester. Pohnuté události v roce 2022 připomněl román Kateřiny Tučkové Bílá Voda.
Tomuto zavírání předcházela tzv. akce K, která nezákonně zavírala mužské kláštery a mužské řeholní řády (zlikvidováno bylo přes 220 řeholních domů a internováno více než 2400 řeholníků).
V Československu bylo v roce 1950 celkově 11.896 řeholnic, rozdělených do 670 domů z 56 řádů. Z toho v českých zemích bylo celkově 7643 řeholnic rozděleno do 502 domů z 32 řádů, na Slovensku působilo 4253 řeholnic rozčleněných do 168 domů z 24 řádů. Rozdíl v přípravě na akce K a Ř byl ten, že před zavíráním mužských klášterů se konaly monstrprocesy, které se nekonaly před perzekucí ženských řádů.
Vedení vládnoucí komunistické strany již v dubnu 1950 navrhlo plán pozvolného a pokud možno dobrovolného soustředění jeptišek a jejich pracovního využití. Na urychlené řešení naléhal také ministr národní obrany Alexej Čepička, který hodlal řeholní budovy využít pro potřeby armády. Ve dvou vlnách bylo od července do září 1950 přes 4000 řádových sester převezeno do soustřeďovacích středisek.
Z centralizace řeholnic byly vyloučeny ty řeholnice, které pracovaly v nemocnicích, starobincích a jiných sociálních zařízeních, protože zde státu chyběli kvalifikovaní pracovníci. Přesídlování řeholnic nebylo tak kruté, jako u mužských řeholníků, většinou byly "zdvořile" vyzvány, aby spolupracovaly. Při přemisťování dbal stát, aby se řeholnice usídlovaly mimo velká města a religiózní oblasti. S centralizací řeholnic bylo také spojeno zavírání klášterů. Obě tyto činnosti byly pod patronátem Náboženského fondu, který posléze převzal klášterní majetek. Na stěhování dohlížel Náboženský fond společně s Červeným křížem.
Na Slovensku proběhla tzv. akce R v srpnu 1950, na rozdíl od českých zemí ale neproběhla pokojně. Obyvatelé se shlukovali, aby zabraňovali státním složkám řeholnice odvést. Celkem bylo internováno 1962 řeholnic a zabráno 137 objektů. Řeholnice byly centralizovány do 16 internačních oblastí – například do kláštera v Ladcích.
V další etapě byly 2000 řeholnic z těchto středisek "převedeny" do průmyslu. Další část plánu spočívala v zásazích do struktury jednotlivých řádů, čímž se měl limitovat počet řádových sester. Počátkem roku 1951 bylo naplánováno snížení počtu nemocnic a ústavů, ve kterých ještě během roku 1950 pracovalo 9748 řeholnic. Celá akce byla doprovázena dalšími opatřeními. Administrativně bylo ztěžováno přijímání nových členek, v létě 1952 byly internovány představené jednotlivých ženských řeholí a vše mělo v roce 1953 v rámci tzv. akce B vyvrcholit zrušením všech ženských řádů a kongregací.
Akce však byla nakonec odvolána a režim přistoupil na způsob postupného vytlačování řeholnic ze společnosti. Řeholnice byly perzekvovány, nuceně stěhovány, podrobovány politickému školení, bylo omezeno přijímání novicek a byly používány další represálie, kterými jim komunistický režim ztrpčoval každodenní život.
Posléze probíhaly politické procesy proti řádovým sestrám, které hlavně sloužily k zastrašování a definitivnímu zničení řádů. K tomu využíval komunistický režim propagandistickou kampaň, kterou použil na nejvýznamnější ženské řády v Československu.
Režim dostal pod kontrolu alespoň část kléru, ale hlavně došlo k získání kontroly nad nemovitým majetkem řeholnic, který přešel pod správu Náboženské matice. Ta jej posléze přerozdělovala státním institucím, například národním výborům. Celková hodnota zabaveného majetku činila asi 475 milionů korun.
Román Bílá Voda je inspirován skutečnými událostmi. Je příběhem stovek řeholních sester různých kongregací, jež sem, do malé horské obce ležící v nejsevernějším cípu Slezska na česko-polské hranici, byly v roce 1950 internovány v rámci nezákonné komunistické akce Ř, kdy byly zavírány ženské kláštery, rušeny řeholní řády a zabavován církevní majetek. Řády byly rozdělovány do zpustlých budov především v pohraničí. Kdysi do románové Bílé Vody mířily zástupy poutníků vyprosit si pomoc u zázračné sošky Panny Marie, to vše ale s nástupem totality skončilo. Řádové sestry zde žily pod přísným dozorem, byly jim přidělovány těžké manuální práce, nemohly se mimo obec volně pohybovat, každá návštěva byla kontrolována správcem. Jejich osudy připomíná místní Muzeum izolace, internace a integrace.
V roce 2022 získala Tučková Státní cenu za literaturu právě za román Bílá Voda s přihlédnutím k dosavadní literární tvorbě.
