Lucie Ptáčková: Že IVF rovná se dítě? To jsem si jen myslela

Na začátku věřila v jednoduchou rovnici: IVF znamená početí a dítě. Realita ji ale rychle vyvedla z omylu a cesta k vytouženému potomkovi – nakonec rovnou dvěma – byla dlouho plná zklamání a těžkých momentů. „Na to, jak komplexní a pohlcující proces to je, jsem přišla až později,“ říká novinářka LUCIE PTÁČKOVÁ, autorka knihy Loterie IVF. O své zkušenosti mluví otevřeně i bez příkras. Svůj příběh sdílí především proto, aby další páry věděly, do čeho jdou. A také aby nic nevzdávaly, protože ani složitá cesta nemusí být bez šťastného konce.

Lucie, kdy jste si vlastně poprvé připustila, že cesta k dítěti pro vás nebude samozřejmá?

Když jsme se podívali na čísla manželova spermiogramu, která byla hluboko pod normou. V tu chvíli nám bylo řečeno, že IVF, tedy asistovaná reprodukce, je pro nás jedinou cestou, jak založit rodinu. V ten moment jsem o in vitro fertilizaci věděla opravdu jen základy: žena projde hormonální stimulací, kdy jí během jednoho cyklu odeberou vajíčka, poté se v Petriho misce napojí na spermie partnera, z čehož vznikne embryo či embrya, která se vloží do dělohy ženy… A je to. Tehdy to pro mě byla jednoduchá rovnice: IVF rovná se dítě. Na to, jak komplexní, zdlouhavý a pohlcující proces to vlastně je, jsem přišla až později. IVF se při prvních třech pokusech v našem případě rovnalo především trauma. I proto jsem knihu nazvala Loterie IVF.

Pamatujete si moment, kdy vás lékařský verdikt opravdu zasáhl? Co jste tehdy cítila?

Bylo to po druhém neúspěšném cyklu IVF, kdy nám doktor v našem prvním centru – úspěch jsme měli až ve druhém – řekl, že už neví, co s námi, a ať se zamyslíme nad dárcem spermatu. Nepřemýšlel nad změnu protokolu, nezajímal se o plodnost mého muže. Měla jsem pocit, že mu kazíme statistiku a chtěl by nás mít co nejdříve z krku. Cítila jsem bezmoc a nebyla jsem sama. Tehdy jsem poprvé po příchodu domů viděla svého muže brečet. Nakonec jsme stejně dospěli k tomu, že pokud IVF nevyjde, staneme se rodinou jinak, ale slova pana doktora nás zaskočila, zasáhla a i teď po letech je těžké na ten okamžik vzpomínat. V tu chvíli jsem ještě nevěděla, že vhodnou léčbou androloga se manžel dostane z tabulky „neplodný“ do plodných čísel. Zpětně to ale vnímám jako „prasárnu“: když pár bojuje s nedostatkem spermií, centra často rovnou zatíží zdravou ženu hormony, pod anestezií jí odeberou vajíčka, zatímco plodnost muže prakticky ignorují s tím, že „přece stačí jedna spermie“. A když nestačí, chtějí to řešit dárcem a ignorují, že neplodnost se v mnoha případech dá správnými postupy léčit.

V knize mluvíte o „IVF batohu“. Co v něm bylo pro vás nejtěžší nést?

Obavu, že všechny naše snahy přijdou vniveč, že všechno, co podstupujeme, bude jen zbytečné trápení a dítě nikdy mít nebudeme. Velmi nám ale pomohlo vytvoření plánu B. Uvědomit si, že neúspěšným IVF náš život neskončí a že si vysněnou rodinu zařídíme případně jinak – i pomocí dárce nebo adopcí. Samozřejmě ale nedokážu ani slovy vyjádřit, jak šťastná jsem, že čtvrté IVF nám dalo ne jedno, ale dvě zdravé děti.

Jak se změnil váš vztah k vlastnímu tělu během hormonální léčby a zákroků?

Vedlejší účinky jsou u každého různé: někdo projde hormonální stimulací bez povšimnutí, někdo je nafouklý jako v pátém měsíci těhotenství, někomu začnou vypadávat vlasy. U mě to v kombinaci se stresem fungovalo tak, že jsem hubla. V jednu chvíli jsem byla na hranici padesáti kil, což je na mě opravdu málo, necítila jsem se a ani nevypadala dobře. A poznámky kolegů v práci, že na mně visí pracovní kostýmy, a rady, ať se trochu najím, samozřejmě nepomáhaly. Když se ale teď podívám na ty dvě děti, které moje tělo (až na těch pět dní v misce) vypiplalo z okem sotva viditelného embrya do čtyřkilového člověka, pak je přivedlo na svět a další měsíce pro ně vytvářelo potravu a udržovalo je naživu, a uvědomím si, kolik injekcí a zákroků zvládlo ty roky předtím, jsem na své tělo opravdu hluboce pyšná.

Musím se zeptat: jak IVF proměnilo váš vztah s manželem? Co bylo nejtěžší a co vás naopak posílilo? V knize totiž otevřeně popisujete i partnerské krize. Bylo pro vás těžké to přiznat veřejně?

Náš vztah byl najednou postaven před docela těžkou zkoušku. Já se na manžela na začátku zcela iracionálně zlobila, že problém má sice on, ale většina lékařských úkonů je na mně. On kvůli tomu bojoval s pocity viny, i když neudělal nikdy nic pro to, aby se mu plodnost horšila. V knize říká, že kdyby kouřil, bral drogy a pil jako duha, bylo by to pro něj lépe stravitelné, než to pro něj bylo jako pro sportovce, který dbá na své zdraví. Já si to musela zpracovat tak, že pokud chci s tímto mužem dítě, musím na nás začít nahlížet jako na neplodný pár. Také určitě pomohlo, že jsme o všem otevřeně komunikovali, sdíleli svoje obavy a společně jsme si řekli o pomoc u odborníka.

Řekli jste si s manželem během rozhovoru do knihy něco, co jste si nikdy předtím neřekli?

Paradoxně jsme věděli, za co se na sebe zlobíme, ale nikdy nás nenapadlo si říct, za co jsme jeden druhému vděční (smích). Rozhovor s manželem jsem mimochodem odesílala hodinu před uzávěrkou odevzdání celé knihy. Všechno ostatní bylo připraveno, ale ani jednomu z nás se do společného rozhovoru nechtělo. Dělali jsme ho v době, kdy jsem byla podruhé těhotná a už jsme měli potvrzeno, že čekáme zdravé miminko. Opravdu se nám v tu chvíli nechtělo znovu vzpomínat, připomínat si potrat nebo se znovu babrat v pocitech beznaděje, které každý neúspěch přinesl. Ale jsem ráda, že jsme ten rozhovor zvládli, a doufám, že si jednou naše děti přečtou, jak moc jsme po nich toužili. Ideálně v pubertě, až budou mít pocit, že ony nenávidí nás a my je (smích).

O mužské neplodnosti se hovoří stále častěji, mám ale pocit, že absence plodnosti musí pro nás být větší psychická rána než v případě ženy.

Že by šlo o kombinaci mužského ega a společenských stereotypů, že chlap má být kanec a rozsévač? Nevím. Do knížky jsem si ale přála zařadit i muže, který má rodinu díky dárci spermatu. Byla jsem s ním v kontaktu, domlouvali jsme rozhovor, ale na poslední chvíli si to rozmyslel, ač měl v knize vystupovat anonymně – to, myslím, říká hodně. My jsme si s manželem také museli na začátku nastavit a možná i trochu redefinovat, co z muže dělá muže. Že to jsou jeho činy, charakter a rovná páteř, ne počet spermií. Ráda říkám, že znám spoustu mužů, kteří mají spoustu dětí se spoustou žen, ale muži to v mých očích kvůli tomu, jak ke svým několika rodinám přistupují, nejsou.

Proč pro vás bylo důležité dát prostor i mužskému pohledu?

Kromě snahy zbořit nebo alespoň nabourat již zmíněná tabu jsem si neuměla představit, že se v knize neobjeví. Zaprvé, poměr neplodných žen a neplodných mužů je vyrovnaný. A zadruhé, i když se po nich ve většině případů na klinikách chce pouze to, aby odevzdali vzorek, emoční nálož nesou stejnou jako ženy. Doufám, že může být užitečná oběma z páru.

Jaké byly nejbolestivější nebo nejabsurdnější nevyžádané rady, které jste dostala?

Těch bylo… Sňatek nebo třicáté narozeniny ženy jsou plošně vnímány jako pozvánka na festival nevhodných otázek a nevyžádaných rad (smích). Samozřejmě přišla rada, ať jedeme na dovolenou, ať se uklidníme, ať na to nemyslíme. Lidem, kteří si ničím podobným neprocházeli, nedochází, že jakmile se člověk nachází uprostřed IVF procesu, hlídá si přesný čas, kdy do sebe píchat injekce, třikrát týdně je na kontrole v centru, připravuje se na zákrok punkce vajíček nebo potom čeká každý den na informaci z centra, jestli se mu embrya vyvíjejí, jak mají. Nemyslet na to tedy zkrátka nejde. Nejzábavnější nevyžádaná rada ale přišla v hospodě, kdy nám jeden pár poradil, že se máme jet vydrncat na kola, že oni počali na cyklovýletě. To nám v tu chvíli, po neúspěšném IVF pokusu a po sklence vína, přišlo strašně vtipné a dodnes si z toho děláme legraci.

Měla jste někdy chuť lidem kolem sebe říct „přestaňte se ptát“?

Někteří lidé měli tendenci ptát se na to, kdy dítě plánujeme. Naučila jsem se říkat, že si miminko přejeme, ale bohužel se to naplánovat nedá. Většina tázajících se už dál neptala. A co funguje samozřejmě spolehlivě, je říct: „Kdyby to šlo a já nepotratila, už jsem měla dvouleté dítě, Bohumilo.“ Výrazy všech Bohumil s podobnými otázkami jsou k nezaplacení a chci věřit, že to bylo naposledy, co se zeptaly.

Co vás nejvíc překvapilo na reakcích veřejnosti po vydání knihy Loterie IVF?

Kolik žen i mužů si něco takového potřebovalo přečíst. Stále mi chodí zprávy, jak jim tohle sdílení pomohlo, že si díky tomu připadají méně sami nebo že se při čtení díky zkušenostem ostatních „nachytřili“ předtím, než se na kliniku asistované reprodukce sami vydali. Že po přečtení knihy vědí, na co mají právo, co požadovat, na co si dát pozor. A vždy mě moc potěší, když mi napíše kamarád, kamarádka, rodič… Někdo, kdo IVF podstupuje, že díky knize lépe chápe, čím si ten druhý prochází, a dokáže jej lépe podpořit. Nejvíce mě ale překvapilo, když za mnou po porodu druhého dítěte přišly v porodnici dvě mladé medičky, každá s vlastním výtiskem, jestli jim knihy podepíšu. Přečetly si ji prý proto, aby lépe chápaly pacientky, které mají s IVF zkušenost. To mě dojalo.

Byl pro vás impulz napsat knihu spíše terapie, nebo potřeba něco změnit ve společnosti?

Spíše to druhé. Chtěla jsem tohle téma otevřít a přiblížit nejen lidem, kterých se to týká. Hledala jsem ženy i muže, kteří by pokryli co nejširší škálu možných scénářů, jež při a po IVF mohou nastat. V knize jsou tedy rozhovory s těmi, kteří se vlastního dítěte po několika potratech nebo dalších komplikacích dočkali, kteří v tom procesu stále jsou a doufají, kteří nakonec mají nádhernou rodinu díky adopci nebo dárkyni vajíček, i těch, kteří si zařídili naplněný a skvělý život bez dětí. Doufám, že každý čtenář si v té škále a v těch situacích, do nichž se respondenti dostávali, najde střípek sebe a své zkušenosti.

Nebála jste se, že budete až „příliš odhalená“? Kde jste si nastavila hranice?

Bála. Nikdy není příjemné jít s kůží na trh s něčím, co část společnosti může odsoudit nebo zle okomentovat na sociálních sítích. U těch lidí, kteří mi píšou, že pokud nám nešlo počít přirozeně, příroda nám tím asi chtěla něco říct, se vždycky zamýšlím, jak by jednali třeba v případě, že by měli astma nebo infarkt. Odmítli by léky a raději by se udusili? Nebo by jim infarktem příroda řekla, že mají odmítnout zdravotnický zásah a zemřít? To, že o naší neplodnosti budeme mluvit, přišlo poprvé od mého muže. Už při tom procesu mi v jedné slabší chvíli řekl: „Až to budeme mít za sebou, budeš o tom mluvit?“ Sám vnímal, jaké tabu tenhle problém je, a nevyhovovalo mu to. Všechno, o čem ale ze své pozice novinářky otevírám, je s ním v souladu. Soukromí jsem řešila i při rozhovoru s producentkou a političkou Hankou Třeštíkovou, která minulý rok oznámila, že čeká dítě díky muži, se kterým netvoří pár. V knize najdete kromě rozhovoru s ní i pohled otce jejího dítěte, jenž si ale přeje zůstat v anonymitě. Shodujeme se v tom, že nám sdílení našeho příběhu dává smysl a není třeba, aby v něm otevřeně figurovali ti, kteří o pozornost nestojí nebo jsou moc malí na to, aby nám dali souhlas. Proto nesdílíme příliš informací o dětech, jejich obličej na internetu neexistuje, a dokud o to nebudou samy v pubertě stát, existovat nebude.

Říkáte, že jste si na začátku myslela, že „přijdete a dostanete dítě“. Co byste dnes vzkázala párům, kteří jsou na úplném začátku?

Ať na kliniku vstupují vybaveni co nejvíce informacemi. Ať jsou si vědomi svých práv, aktivně se ptají a zjišťují. Ať se nespokojí s podobnou větou jako my, tedy „však my něco vybereme, stačí jedna“, a chtějí všechna vyšetření, imunologická a genetická, než přistoupí k IVF. A ať jsou trpěliví.

Myslíte si, že reprodukční kliniky někdy vytvářejí falešnou naději?

Doufám, že ne, ostatní mají za sebou reálné výsledky. Ale spoustu věcí, na které jsme sami narazili, vnímám jako problematické – to nejzásadnější je, že některé kliniky mají stále zavřeno v neděli a po našich vaječnících nebo dělohách prakticky chtějí, aby se řídily jejich volným dnem. To je ale samozřejmě nemožné a bylo to v jednom z mých kritérií při výběru druhé kliniky. Vklad embrya našeho syna byl právě v neděli a vzhledem k tomu, že sliznice je receptivní ne dny, ale spíše hodiny, nechci si ani představovat, že na jiné klinice by mě objednali na sobotu nebo na pondělí a já ho kvůli tomu neměla.

Jak byste dnes vnímala svůj život, kdyby IVF nikdy nevyšlo?

Věřím, že bych byla mámou jinak. Takže bych většinu dnů, myslím, stejně počítala do tří, smývala přesnídávku z podlahy a milovala až za oceán. Stejně jako teď.

Změnila vás tahle zkušenost jako člověka? Pokud ano, v čem nejvíc?

Vím, že s manželem zvládneme všechno. A že když je potřeba, jsme silnější, než si myslíme.

Když cesta k miminku potřebuje pomoc vědy

Zkratka IVF (in vitro fertilizace) označuje metodu asistované reprodukce, která pomáhá párům, jimž se nedaří počít dítě přirozenou cestou. Ačkoli se o IVF často mluví jako o „řešení“, realita je mnohem komplexnější.

Princip je na první pohled jednoduchý: vajíčko a spermie se spojí mimo tělo ženy – v laboratorních podmínkách. Oplodněné embryo se poté přenese zpět do dělohy, kde se může uchytit a vyvíjet dál jako běžné těhotenství.

Samotnému oplodnění ale předchází několik kroků. Žena nejprve podstupuje hormonální stimulaci, která má za cíl dozrání více vajíček v jednom cyklu. Ta se následně odeberou při krátkém zákroku v anestezii. V laboratoři se pak spojí se spermiemi partnera (nebo dárce) a embrya se několik dní sledují. Lékaři poté vyberou to nejvhodnější a přenesou ho do dělohy.

Zní to přímočaře, ale IVF je často psychicky i fyzicky náročný proces. Úspěšnost není stoprocentní a mnoho párů musí absolvovat více pokusů. Každý cyklus přináší nejen naději, ale i nejistotu.

Důvody pro IVF se liší: může jít o problémy s ovulací, neprůchodnost vejcovodů, endometriózu, ale i o mužský faktor, například sníženou kvalitu spermií. Právě mužská neplodnost přitom zůstává často opomíjeným tématem, přestože se na potížích s početím podílí přibližně stejnou měrou jako ta ženská.

Pro mnoho párů je IVF nejen medicínskou procedurou, ale i velkou životní zkouškou. Vyžaduje trpělivost, otevřenou komunikaci i schopnost pracovat s očekáváními. Zároveň ale dává naději tam, kde by ještě před několika desítkami let žádná nebyla.

Lidstvu hrozí „spermagedon“

Počet spermií u mužů celosvětově dramaticky klesá. Lékaři upozorňují na závažné důsledky pro budoucnost lidstva i význam preventivního vyšetření. „Dnes už nikdo nepochybuje, že klesající počet spermií je reálný a celosvětový trend,“ řekl doc. MUDr. Tonko Mardešić, CSc., odborník na léčbu sterility a odborný garant skupiny PRONATAL.

U mužů za sníženou plodnost může nejčastěji nízká kvalita spermií. Zatímco v roce 2016 byla spodní hranice plodnosti 20 milionů živých spermií v mililitru ejakulátu, v roce 2021 byla hranice posunuta o čtvrtinu, tedy na 15 milionů spermií. „O zvyšující se neplodnosti u mužů svědčí například výsledky posledních zájemců o darování spermatu u nás na klinice. Z pětadvaceti mužů splňoval pouze jeden kritéria dárce spermií,“ řekl před pěti lety MUDr. Lukáš Bittner z oddělení andrologie ISCARE.

Dlouhodobý pokles kvality mužských spermií potvrzují i dvě zásadní vědecké analýzy. Již v 90. letech upozornil na problém profesor Skakkebaek, když z dostupných dat vyčetl, že mezi lety 1940 a 1990 klesl průměrný počet spermií téměř o polovinu. Tato zjištění následně potvrdila rozsáhlá metaanalýza publikovaná v roce 2017 v prestižním časopise Human Reproduction Update, podle níž se mezi lety 1973 a 2011 celosvětově snížila koncentrace spermií o 52,4 procenta a jejich celkový počet o 59,3 procenta. „Tato data zcela odpovídají vývoji, který pozoruji ve své praxi od 80. let minulého století,“ dodal docent Mardešić.

Zatímco dříve se neplodnost častěji přisuzovala ženám, dnes je mužský faktor hlavní nebo spolupůsobící příčinou většiny případů neplodnosti párů. Mnoho mužů navíc netuší, že jejich reprodukční schopnosti jsou snížené – a odkládání rodičovství může šance ještě více zkomplikovat.

„Setkáváme se s narůstajícím počtem mužů, kteří mají výrazně zhoršené parametry spermiogramu, a to i v mladším věku. Veřejnost si často stále neuvědomuje, že plodnost není jen ženskou záležitostí. I muži by měli včas zvažovat preventivní vyšetření, zejména pokud plánují rodinu,“ upozornil MUDr. David Karásek, spolumajitel skupiny MEDICON, jejíž součástí je síť IVF klinik PRONATAL.

Na kvalitu spermií má vliv především životní styl, zejména stres, kouření, alkohol či nedostatek pohybu. Stejně jako u žen i u mužů hraje roli také věk, s ním se totiž snižuje objem ejakulátu i počet pohyblivých spermií.

Vedle klesajícího počtu spermií upozorňují odborníci i na rizika spojená se stárnutím otců. Zatímco ženská plodnost prudce klesá po 35. roce, u mužů je pokles pozvolnější, zato s sebou nese jiná rizika. U starších mužů se zvyšuje pravděpodobnost vzniku tzv. de novo mutací, tedy nových genetických vad, které mohou ovlivnit zdraví dítěte. Mezi nejčastější takové poruchy patří například Marfanův syndrom nebo neurofibromatóza typu 1.