Martin Rychlík: S lidmi se válčilo tak, aby byli poníženi

Martin Rychlík: S lidmi se válčilo tak, aby byli poníženi Skalpování patří k nejdrastičtějším projevům válečného násilí, přesto bylo po tisíciletí součástí mnoha kultur po celém světě. Etnolog MARTIN RYCHLÍK v rozhovoru přibližuje, proč se skalpy stávaly trofejemi, jaký měly magický a symbolický význam a proč je dnes důležité o tomto fenoménu mluvit bez romantizace i tabu.

Když se mluví o skalpování, většinu Čechů asi napadne Sam Hawkens a jeho humorné příběhy. Skalpování je ale daleko vážnější téma. Co ho podle vás vystihuje?

Samozřejmě všichni tento fenomén – drastické odnětí trofejní kštice s kůží z nepřítele – vnímáme především prostřednictvím popkultury, nějakého vytvořeného narativu, který k nám v průběhu 20. století promlouval přes mayovky (i fiktivní gentleman jako Vinnetou jednou výjimečně skalpoval!) nebo další dobrodružnou literaturu a filmové westerny, nověji třeba také komiksy. I proto je v nové knize Dějiny skalpování celá kapitola, která se odrazu lovu hlav či skalpů v umění a kultuře věnuje. Nicméně je to skutečně vážná věc; nechci ji nijak zlehčovat a všech 400 stran knihy ukazuje, jak se lidé různých dob a kultur snažili své nepřátele ponížit, zhanobit a dehumanizovat. To je podle mě silné sdělení, co vše dokážou války a boje způsobit.

Skalpování je spojené zejména s indiánskými kulturami. Oprávněně?

Ano i ne. Zvláště v Severní Americe bylo skalpování u mnoha etnik velmi rozšířené, například na Floridě, na východním pobřeží USA a Kanady či později u prérijních kultur, které si osvojily dovezené koně. Je však třeba říci, že skalpovací praxi nativních obyvatel hluboce ovlivnily také konflikty s Evropany, kteří za skalpy vypisovali odměny a dovezli ostřejší nože. Každopádně se neskalpovalo jen v Americe: archeologové i antropologové nalézají zjevné doklady na Altaji, Sibiři, v jihovýchodní Asii, ale i v pravěké Evropě.

Skalpovaly tedy rovněž jiné civilizace. Všechny z podobného důvodu?

Důvody byly různé, nicméně pro lov hlav i skalpování byly zásadní válečné pohnutky a získání trofeje: důkazu vítězství. Ale s tím se – kulturu od kultury – různě pojily náboženské a magické představy, že třeba lebky a skalpy jsou důležité pro plodnost, úrodu, prosperitu kmene, avšak najdeme i zmínky, kdy mělo žvýkání skalpu, například u indiánů kmene Pueblo, vyléčit bolesti zubů… Často byl skalp rituálně „odtancován“, obětován nebo i osvojen coby nový člen kmene, jehož bylo třeba hostit, a dokonce i krmit. Je to velmi pestré a rozmanité.

Které historické etapy spojené se skalpováním považujete za – z dnešního pohledu – nejhorší nebo nejvypjatější?

Těch napáchaných hrůz je spousta. V mezikmenových bojích byly zabíjeny i ženy a děti, navíc pak skalpovány… Přesto je patrně eticky nejbolavější období v 19. století, kdy byly mexickými státy Sonora a Chihuahua vypsány oficiální odměny za kštice Apačů, nejen tedy mužů, za nimiž se vydávaly celé bandy zabijáků: placených lovců skalpů. Z těch dob je známa řada příšerných příběhů o zabíjení nevinných lidí, kdy si nebyli jistí svými životy ani tmavovlasí Mexičani, jejichž kštice si nechali renegáti klidně proplatit za „Apače“. Mexicko-americká hranice tak byla dějištěm kolotoče násilí, vražd a hrůz, což v uměleckém pojetí skvěle ztvárnil Cormac McCarthy v Krvavém poledníku. Tehdy tam bylo přítomno „čiré zlo“.

S dnešním pohledem na věc souvisí rovněž vystavování lidských ostatků, právě třeba i skalpů, které už je považováno za neetické. Jak to vnímáte?

Je to těžké, složité téma. Hezky to, myslím, ukázala jedna aktivita v dánském Národním muzeu, které vědomě připravilo etnografickou výstavu o indiánech tak, aby se návštěvníků ptalo, zda mají skalpy ze svých sbírek vystavovat, či ne. V souvisejícím hlasování se názory rozdělily přibližně na půl: jedni se domnívali, že nic z lidské historie se nemá skrývat nebo cenzurovat, a byli pro prezentaci takových „artefaktů“, kdežto další tázaní tvrdili, že to není takto explicitně potřeba, že nakládat s lidskými ostatky se má s větším respektem a mohlo by to urážet třeba nativní kultury nebo příbuzné obětí. Osobně se domnívám, že o tomto fenoménu máme vědět vše, ale samozřejmě se ze skalpů nesmí dělat senzace; je nezbytné o tom vyprávět v kontextu, eticky a také v souvislostech, že to není jen „indiánský zvyk“.

Všechno to souvisí s tím, že vlasy byly považovány za centrum síly, energie – je to tak?

To je dobrá otázka. Ano, často ano. Například Aztékové vyloženě, jak víme z jejich a misionářských zápisů, považovali vlasy za enormně důležité – mínili, že se v nich skrývá i důležitá životní síla tonalli. Podobně se to mělo v Polynésii, kde veliká porce magické energie mana sídlila v hlavě a ve vlasech. Také proto si třeba Maorové tolik cenili tetovaných hlav mokomokai, které byly velmi tabuizovány. O významech včetně magické síly v kadeřích jsem psal v knize Dějiny vlasů, kterou vydala Academia v roce 2018 a jež nové Dějiny skalpování vyloženě doplňuje.

Co vás osobně právě na vlasech a jejich roli v kulturách a civilizacích fascinuje?

Ta ohromná pestrost, variabilita. Miliony významů v rituálech, účesech, společenském užití, pověrách, mýtech nebo v péči o ně. V knize Dějiny lidí, již Academia vydala v roce 2022 a která pojednává o 73 takzvaných kulturních univerzáliích, o fenoménech, které řeší všichni lidé všech dob a kultur, patří jedna kapitola také vlasům. Je to proto, že antropolog George P. Murdock nastínil 73 kategorií, jež de facto patří ke každé lidské společnosti, ale pojímají je rozličně: lidé si dávají všude a vždy jména, tancují, mají manželství, vyrábějí věci a také se nějak češou.

Co ze související popkultury ke skalpům považujete za nejzajímavější?

Na odlehčení bych doporučil skvělou desetidílnou komiksovou sérii Skalpy. To je taková noir detektivka z prostředí soudobé indiánské rezervace v USA, kde se to hemží hazardem, drogami a nativním agentem FBI, který se kupodivu tak nějak dotkne i skalpování.

Co sám považujete na knize Dějiny skalpování za nejcennější?

Že je fakt hotová (smích). Pracoval jsem na ní s přestávkami asi deset let, někdy to doslova bolelo, ale myslím si, že je tam vlastně vše podstatné, co se o skalpování dalo zjistit. Nechci, aby to znělo nějak nabubřele, ale od vydání Friedericiho disertace z roku 1906 je to nejspíše nejucelenější pohled na historii lovu hlav a skalpování, který vůbec existuje. Za to patří dík mojí manželce Janě, že tak dlouho vydržela poslouchat všechny ty truchlivé příběhy.

Aktuálně připravujete další knihu – Umění lidí. O čem všem bude?

Ano, ta bude veselejší! Nové Umění lidí se zaměří na mimoevropskou etnoestetiku, na „umění přírodních národů“, abych parafrázoval Josefa Čapka, takže bude hojně o maskách, totemech, skalních malbách, keramice, tetování či textilním umu u čtyřicítky výjimečných kultur mimo Evropu. Jednotlivé kapitoly vycházely už jako seriál v LN, takže je kniha vlastně napsaná a dávám ji dohromady pro knižní podobu. A věřím, že bude díky stovkám obrázků z celého světa i grafikovi Janu Frantovi hrozně krásná – a většinou bez krve, lebek ani vlasů. Avšak sem tam na ně asi také dojde, protože kosti i kadeře byly leckde významným materiálem.

Dějiny skalpování

Knihu Martina Rychlíka s podtitulem Zakrvácené kštice, trofeje a významy vydalo nakladatelství Academia, stejně jako předešlé autorovy publikace Dějiny vlasů a Dějiny lidí. „Šokující“ a „nelidské“ – takové přívlastky dostávalo skalpování čili trofejní zvyk zbavující nepřítele jeho vlasů i s různě velkou částí kůže z hlavy.

Obsáhlá knižní monografie pojednává o dlouhé historii skalpáže se zvláštním důrazem na nativní, indiánské kultury Severní Ameriky. Ovšem není to jen americký fenomén,“ naznačuje v anotaci nakladatelství.

O skythském skalpování v Eurasii psal již antický Herodotos před 2500 lety a jeho přesná, až „etnografická“ svědectví potvrzují osteologické doklady z Altaje (Pazyryk) či ze Sibiře (Ajmyrlyg). Skalpové trofeje se kdysi braly i v Evropě – stopy odnětí kadeří nese třeba už pravěká dětská lebka z dánského močálu (Dyrholmen) či ze Švédska (Alvastra).

Zmínky o skalpování – též jako extrémním trestu – najdeme i ve starověkých a raně středověkých textech.“

Skalp z Náprstkova muzea

Kniha byla pokřtěna v Náprstkově muzeu asijských, afrických a amerických kultur, v jehož sbírkách se rovněž nachází skalp. Podle ředitele muzea Zdeňka Šámala, dřívějšího šéfa zpravodajství České televize a také archeologa se zájmem o středověká bojiště, však skalp nebude po dobu jeho působení v čele této součásti Národního muzea nikdy vystavován. Vystavování lidských ostatků v muzeích je totiž aktuálně hojně diskutováno a podle mnohých by neodpovídalo současným etickým standardům. Na křtu knihy Martina Rychlíka rovněž zaznělo, že v minulém desetiletí mělo kvůli vystavení skalpované lidské kštice společenské problémy německé Muzeum Karla Maye v Radebeulu u Drážďan. Novozélandská vláda pak podle Rychlíkových slov dokonce dohledává ostatky svých lidí v muzeích, kde byly dříve vystavovány.