Britský automobilový jezdec Mike Wilds v rozhovoru upřímně vypráví, jak snil o kariéře závodníka a jak se bez peněz snažil prosadit. Trvalo mu téměř deset let, než se dostal do F1. Jeho cesta je z dnešního pohledu už nemyslitelná, ale ukazuje, že když člověk sní a má cíl, má si za ním vytrvale jít, i když to trvá dlouho.
Jaká byla vaše cesta k závodění v polovině 60. let?
Bydlel jsem v Londýně a často jsem jezdil na kole kolem automobilové dílny s příznačným názvem Chequered Flag (šachovnicová vlajka, pozn. red.). Chodil jsem se tam zálibně dívat na auta tak dlouho, až mi nakonec nabídli práci a mohl jsem jim o sobotách umývat auta. V zadní části areálu stavěl chlapík jménem Chas Beattie vozy Gemini Formula Junior a jednou se mě zeptal, zda bych s ním nechtěl jet do Brands Hatch na závody. Já samozřejmě hned souhlasil, a tak jsme oba seděli v kabině nákladního vozu a vzadu měli dva závodní monoposty. Jakmile jsme přijeli na okruh, ta atmosféra, hluk a vůně mě úplně omámily a já si najednou řekl: „To je to, co chci v životě dělat.“ Od toho dne jsem pak každý bdělý okamžik přemýšlel, jak bych se mohl stát závodníkem.
Měl jste plán, jak postupovat dál, abyste svého cíle dosáhl?
Tehdy jsem se vyučil fotografem a postupně zastával mnoho různých zaměstnání, ale ani jedno mě neuspokojovalo. Pak mi nabídli práci u pneumatikářské firmy Firestone. Věděl jsem, že součástí firmy je i závodní oddělení, ale tam nebylo volno, takže jsem začal pracovat v exportním oddělení se slibem, že kdyby se místo v závodním oddělení uvolnilo, dají šanci mně. Byla to fajn práce, jezdil jsem po závodech, ale pořád jsem toužil po tom, že budu jednou závodit. Abych tomu byl blíž, stal jsem se členem autoklubu a jednou za měsíc navštěvoval schůze. Na konci roku 1964 jsem tam potkal člověka jménem Lou Bergonzi, který měl monopost formule a chtěl ho prodat. Neměl jsem žádné peníze a jezdil na kole, ale on mi řekl, že když mu dám 280 liber, budu mít auto i s přívěsem. Tak jsem si vzal noční směny v baru, abych si vydělal další peníze, a maminka mi dělala ručitele při žádosti o půjčku v místní bance. Klaplo to, peníze jsem sehnal a obchod dopadl dobře. Přivezli jsme si závodní monopost k domu, přikryli ho plachtou a bylo to. Naše jediná údržba spočívala v tom, že jsme s otcem občas nastartovali motor, a to bylo všechno. Závodní vůz přežil zimu venku a na jaře roku 1965 jsem se přihlásil na závody na okruhu Snetterton. Maminka vlastnila starý vůz Morris Minor, za něj jsme připojili přívěs s autem a vyrazili.
Jen tak? To jste nepotřeboval licenci ani závodní zkušenosti?
Od autoklubu jsem si koupil závodní licenci, a když jsme přijeli na okruh, ostatní závodníci mi ukázali, kam se mám jít přihlásit, jak se dostanu do boxů, kde je přejímka strojů a tak dále. Nevěděl jsem vůbec nic a mým mechanikem byl otec, který nikdy nezávodil. Při tréninku jsem vyjel na trať a sledoval ostatní závodníky, abych něco okoukal. Protože se časoměřiči zdrželi, postavení na startu se losovalo a já skončil někde vepředu. Jakmile spustili britskou vlajku, kterou se závod startoval, šlápl jsem na plyn a vyrazil mezi vozy přede mnou. V první zatáčce jsem byl sice první, ale pak jsem se polekal a přibrzdil. V tu ránu mě předjelo celé pole. Ale nevzdal jsem to a dojel třetí. V dalším závodě to bylo podobné – skončil jsem druhý a ve třetím závodě jsem dokonce vyhrál. Na konci sezony jsem dostal od klubu cenu jako nejlepší nováček. Ta trofej byla velká asi jako kalíšek na vejce.
Dostávali jste nějaké peníze za start nebo odměnu za dojetí do cíle?
Ne, závodilo se pro zábavu, žádné peníze jsme nedostávali, jen malé trofeje. Pracoval jsem sedm dní i nocí v týdnu, abych si na závodění ušetřil peníze. Dnes si to už nikdo ani neumí představit, ale nadšení, zápal a zábava, které s tím byly spojené, se ani nedají popsat.
Tehdy byl automobilový sport velmi nebezpečný – bez svodidel, nehořlavých obleků, záchranářů a požárníků na stanovištích, závodníci umírali každou chvíli. Vy jste se haváriím vyhnul?
Nevyhnul. První vážná nehoda mě potkala na začátku roku 1966 na okruhu Brands Hatch. Jeden jezdec v autě Rejo se přede mnou v Paddocku (název zatáčky, pozn. red.) roztočil, při předjíždění do mě ťukl a poslal mě mimo trať. Vůz se zaryl do ochranného valu, převrátil se a já si při vymrštění dopředu zlomil nos. Upadl jsem do bezvědomí a probudil se až za sedm dní v nemocnici. Protože jsme tehdy neměli bezpečnostní pásy, poté, co se vůz převrátil, jsem z něj napůl vypadl, zlomil si pánev a rozbil si obličej. Auto dopadlo podobně jako já.
Takže jste měl se závoděním utrum, že?
V nemocnici jsem si pobyl docela dlouho. Můj otec se mezitím setkal se závodníkem Tinym Littlerem, který měl v Londýně karosářskou dílnu, a ten nám šasi auta opravil zadarmo. Otec vždy zaparkoval přívěs na stejném místě u nemocnice, kam jsem viděl ze své postele, a ukazoval mi, jak oprava pokračuje. Díky tomu mi nedal na závodění zapomenout. S tím autem jsem po uzdravení ještě pár závodů odjel, ale musel jsem ho prodat, abych zaplatil dluhy. Najednou nebylo ani auto, ani peníze a zůstala mi jen práce u firmy Firestone. Občas jsem se ptal různých lidí, kteří vlastnili závodní auta, jestli by mě nenechali svézt, ale neměl jsem štěstí. Trvalo to skoro tři roky. Až v roce 1969 přišla šance půjčit si vůz Vixen-Imp a jet závody F4. Auto patřilo závodníkům Bobu Jarvisovi a Patu Longhurstovi, ale moje štěstí netrvalo dlouho. Při závodech v Inglistonu jsme s Bobem vjížděli bok po boku do poslední zatáčky posledního okruhu a já věděl, že za vítězství je finanční odměna, kterou jsem nutně potřeboval. Bez zlého úmyslu jsem „ťuknul“ do Boba jeho vlastním autem a závod vyhrál, ale vyhodili mě, takže jsem byl opět v problémech. Naštěstí mi jiný závodník stejné kategorie, John Cavill, půjčil na pár závodů svůj vůz. Při závodě na okruhu Lydden jsem měl opět souboj s Bobem Jarvisem, kterého vztek ještě neopustil. Vráželi jsme do sebe koly a nikdo si nic nedaroval. V poslední zatáčce jsme do sebe narazili tak silně, že moje auto skončilo na jeho, a takto zakleslí jsme projeli cílem. Bob byl vyhlášen vítězem, což se mi nelíbilo, protože moje auto bylo nahoře a jeho dole.
Vypadá to, že vás stále provázela smůla a že jste nedostatek peněz překonával hlavně zápalem…
Ono se to jinak ani nedalo. Díky práci u firmy Firestone jsem naštěstí potkal člověka, který ve Formuli Ford provozoval vůz Titan, a nabídl mi ho s podmínkou, že ho vrátím ve stejném stavu, v jakém jsem ho dostal. Pořád jsem neměl peníze, takže jsem šel do marketingového oddělení Firestone a požádal o pomoc. Nakonec mi firma, která nám dodávala propagační bundy, poskytla 500 liber, což bylo v roce 1971 hodně peněz. Můj první sponzor! Pak se věci daly do pohybu. Neustálé prosby, aby mě někdo pustil za volant, začaly přinášet výsledky. Jeremy Sumner mi půjčil vůz Chevron B6 na závody v Brands Hatch, i když mi řekl, že nemám šanci, protože pole je plné zkušených jezdců. Jenže přišel déšť a já závod vyhrál. Po závodě Jeremy pokýval hlavou a řekl: „Myslím, že bychom ti měli pomoct.“ Seznámil mě s majiteli firmy Dempster Developments a ti se mě zeptali, co chci dělat. Odpověděl jsem, že bych chtěl být profesionálním závodníkem a jezdit F3. Slíbili mi 35 000 liber na sezonu s podmínkou, že dám u firmy Firestone výpověď a budu se naplno věnovat závodění. Bylo to velké rozhodnutí – opustit jistotu a vydat se do nejistoty. Dempster mi tehdy nabídl 45 liber týdně, což stačilo na živobytí.
Dnes existuje tolik závodních kategorií, že profese závodníka není nic výjimečného. Jak se na vás tehdy dívali lidé?
Ze začátku nijak zvlášť – bylo to spíš hobby a mým cílem bylo dostat se do F1. Když se mi to podařilo, lidé mě začali žádat o podpisy, ale upřímně řečeno jsem nebyl nijak výrazně známý.
Jak se vám dařilo ve F3?
Jezdil jsem tam dvě sezony, v silné konkurenci jsem dosáhl dvou vítězství a několika pódií. V tehdejších třech britských šampionátech F3 jsem skončil třetí, šestý a devátý. Závodil jsem proti divokému mladíkovi jménem James Hunt, ze kterého se později stal mistr světa F1, a také proti velkému talentu Tonymu Briseovi, který bohužel zahynul při letecké havárii týmu Grahama Hilla. Kdyby žil, byl by podle mě mistrem světa. Měli jsme k sobě blízko a svého syna jsem po něm pojmenoval. Dalším krokem byla F5000, kde se mi dařilo. V polovině sezony mi zavolal Max Mosley, jestli bych nezaskočil ve Velké ceně Švédska za zraněného Hanse Stucka. Nadšeně jsem souhlasil, ale předtím jsem havaroval ve F5000 a zlomil si zápěstí.
Takže jste už klepal na dveře F1?
Ano. V domácí Grand Prix jsem se snažil kvalifikovat s vypůjčeným vozem March, ale nepovedlo se. Později mě oslovil Mo Nunn z týmu Ensign, abych jel poslední čtyři závody sezony. Auto bylo pomalé a já se nedokázal kvalifikovat v Rakousku, Itálii ani Kanadě. Byl jsem zoufalý. V USA jsem si při tréninku dokonce říkal, že tribuna by byla dobré místo na sledování závodu. To mě naštvalo, zabral jsem a zajel dobrý čas. V zrcátku jsem měl Jodyho Schecktera a dokázal se kvalifikovat. Po tréninku si mě našel Ken Tyrrell a řekl, že se mnou chce Scheckter mluvit. Čekal jsem, že mi vynadá, ale naopak mě pochválil.
Takže jste si splnil cíl, za kterým jste se před skoro deseti lety vydal. Jaký to byl pocit, když jste věděl, že konečně pojedete závod F1?
Smíšený. Bylo skvělé vidět své jméno na startovní listině v novinách a stát na startovním roštu vedle svého idolu Ronnieho Petersona. Ve vlastním závodě se mi ale tolik nedařilo – strávil jsem dlouho v boxech a propadl se na konec pole, takže mě poslali zpátky na trať, abych si závod alespoň užil. Srdnatě jsem odrážel útoky Chrise Amona na voze BRM a málem jsem vytlačil z tratě mistra světa Emersona Fittipaldiho. Bohužel jsem byl svědkem nehody svého přítele Helmutha Koinigga. Až po závodě jsem se dozvěděl, že mu svodidla usekla hlavu a přišel tak o život.
Ale následující rok jste přece jen jel F1 za stáj BRM, že?
Ano, první dva závody. Šéf stáje sir Louis Stanley za mnou po závodě v USA přišel a řekl, že se mu líbilo, jak jsem jel, a jestli bych nechtěl příští rok závodit za jejich tým. Souhlasil jsem a po návratu do Anglie jsem dostal smlouvu na 60 liber týdně. Pak přišlo testování na okruhu Snetterton a odešel mi motor. Stanley mi řekl, ať si nedělám starosti, že mají motorů dost. To na mě zapůsobilo. Jenže o tři měsíce později, při prvním závodě nové sezony v Argentině, jsem zjistil, že mám v autě ten samý motor, který jsem zničil – jen měl svařený blok. Nelíbilo se mi to a řekl jsem to nahlas, ale tým to popřel. Podobná situace se opakovala i při dalším závodě v Brazílii. Požadoval jsem, aby mi dali do auta motor Cosworth DFV, ale sir Louis na mě zařval, že žádný americký motor v jeho britském voze jezdit nebude, a vyhodil mě. Tak pro mě skončila kapitola F1.
Jaký člověk byl Louis Stanley?
Mike Hailwood mě varoval, abych si s BRM nic nezačínal – říkal, že Stanley není dobrý člověk a organizaci týmu nerozumí. Měl pravdu, ale já tehdy neměl jinou možnost. Na druhou stranu je fér říct, že Stanley udělal pro F1 hodně, zejména v oblasti bezpečnosti, a z vlastních peněz financoval pojízdnou nemocnici pro závodníky.
Co bylo dál?
Všechna místa ve vozech F1 byla obsazená, takže jsem skončil. Abych se uživil, začal jsem prodávat vrtulníky pro firmu svého přítele, udělal si pilotní licenci a závodil všude, kde jsem dostal příležitost.
Jel jste několikrát i slavné Le Mans, že?
Ano, ale příliš se mi tam nedařilo. V roce 1988 jsem dostal nabídku od továrního týmu Nissan. Pozvali mě do svého sídla v Milton Keynes, abychom se domluvili na podmínkách. Měl jsem tehdy jen otřískané auto, které by na ně neudělalo dojem. Kamarád mi proto půjčil vrtulník. Zeptal jsem se kolegy, který měl být mým spolujezdcem, kolik mu nabídli – řekl, že 5 000 liber. Přistál jsem tedy ve velkém stylu na trávníku, řekl jim, že mám nabitý program, a požádal o 10 000 liber s tím, že jsem doufal alespoň v těch pět. Oni bez váhání souhlasili. Pak mě mrzelo, že jsem si neřekl o víc (smích). V samotném závodě jsme měli problémy, ale já jel poslední úsek a měl dovézt vůz do cíle na 14. místě. Jenže mě zavolali do boxu a oznámili mi, že mě vystřídá jeden z japonských jezdců, protože jde o japonský vůz. Řekl jsem jim svůj názor a po závodě mi dali hodinky s poděkováním, že už mé služby nebudou potřebovat. Tím to skončilo.
Je vám 80 let, stále jezdíte pro radost a pracujete jako instruktor. Když se ohlédnete, stálo to za to? Jste spokojený?
Nebyl jsem nejlepší závodník ani jsem nejezdil za špičkové týmy, ale v Británii jsem vyhrál 12 mistrovských titulů a v roce 1986 získal titul mistra světa ve vytrvalostních vozech třídy C2. Nehody se mi většinou vyhýbaly. Ta nejhorší přišla až v roce 1994, kdy jsem na trati v Goodwoodu řídil Ferrari 312 T3, se kterým závodil Gilles Villeneuve. Praskl závěs a měl jsem těžkou havárii – zlomil jsem si obě nohy a oba kotníky a deset měsíců byl na vozíku. Svůj první závod po návratu jsem ale vyhrál.
Ten vůz patřil Nicku Masonovi z Pink Floyd?
Ano, známe se dlouho, jsme přátelé a řídil jsem několik vozů z jeho sbírky.
Jako jeden z mála jezdců F1 jste nosil plnovous. Proč?
Když jsem po první nehodě v roce 1966 ležel v nemocnici, měl jsem obličej hodně poraněný a nemohl jsem se holit. Nechal jsem si narůst vousy a nakonec jsem je nosil skoro 30 let. V devadesátých letech jsem si jednoho dne řekl, že stačí, a oholil se.
Dnešní F1 je plná omezení, nařízení a pokut. Sledujete ji ještě?
Ano, sleduji všechny formy motorsportu, včetně F1. Když jsem závodil já, byla to zábava – byli jsme blízko smrti, ale měli jsme k sobě respekt a nikdy jsme soupeře úmyslně neohrožovali. Věděli jsme, že by ho to mohlo stát život. Dnes je z F1 hlavně byznys, kde si přeplacené hvězdy stěžují na kdeco a respekt na trati často chybí. Sport samozřejmě potřebuje pravidla, ale některá rozhodnutí FIA a komisařů jsou podle mě až směšná.
Květnové číslo 6/2026 časopisu INTERVIEW si můžete zakoupit v elektronické verzi na digiport.cz
