Miroslav Jakeš: Je hrůza vracet se mezi lidi

Jste cestovatel po zmrzlé krajině, kde nespatříte živáčka ani nic zeleného. Co vás vede k tomu, jít sám pustinou v tak velké zimě?

Nevím. Asi touha pro dobrodružství, liduprázdnost, čistý boj s přírodou a samozřejmě divoká příroda. Jsem v tomto prostředí rád.

Kolik máte s sebou na takovou výpravu bot?

Jenom jedny, polární. Pokud se s nimi něco stane, musím je opravit. Na Aljašce se mi hned na začátku začínaly rozpadat, a tak jsem je zašíval, lepil a přebaloval páskou. Horší než boty bývají nohy. Někdy jsem je měl tak otlačené a odřené, že už nezbyly náplasti a obvazy a musel jsem použít staré zakrvácené. Následkem omrzlin z hor jsem přišel o pět prstů na nohou, což může mít vliv na zmíněné problémy s otlaky a odřeninami, možná i na chůzi, ale já už to tak nevnímám.

A co děláte, když třeba povolí led a spadnete do vody nebo musíte přebrodit řeku a poté jít v mokrém oblečení?

Záleží na konkrétní situaci. Musíte s tím něco dělat. Když tolik nemrzne a pořád jdete, lze to i v mokrém. Jinak musím boty sundat, vzít si suché ponožky, obalit je igelitem a zase nazout mokré boty. Jednou jsem na Aljašce došel s mokrými botami do checkpointu, kde mi nabízeli, že si mohu boty ve srubu usušit. Odmítl jsem to. Do rána jsem je sušil nad vařičem.

Proč?

Vždy se snažím pomoci si vlastními silami a nikoho neobtěžovat.

Poslední roky chodíte pěšky trasu extrémního závodu Iditarod na Aljašce, jdete sám 600–1000 kilometrů. Nebojíte se, že potkáte medvěda nebo vlky a budete vítaným zpestřením jejich jídelníčku?

Na Aljašce je prý nejnebezpečnější zvíře, které můžete v zimě potkat, los. Je hloupý a útočí bez příčiny. Jednou jsem ho viděl u řeky a rychle jsem zmizel. Vlci prý na člověka jen tak nejdou, to jsou zafixované pověry z filmů podle příběhů Jacka Londona. Já nad tím raději ani nepřemýšlel, kromě spreje jsem neměl žádnou zbraň, ani pistoli, takže nevím, jak bych se jim bránil. Ale přiznávám: když mi řekli, že vlci dosud žádného závodníka neroztrhali, docela se mi ulevilo. V tomhle ohledu jsem neusiloval být první.

Na sněhových pláních hrozí sněžná slepota. Nebál jste se, že vás postihne?

Stalo se nám to například na Pamíru, kdy postihla dva členy naší výpravy a my je pak vedli na provázku. Mě skoro postihla na Špicberkách, kde jsem měl rozbité brýle. Začaly mě bolet oči. Abych úplně neoslepl, šel jsem střídavě tak, že jsem vždycky udělal asi dvacet kroků se zavřenýma očima, pak se zastavil a na chvíli se podíval, kam jdu a zda v blízkosti není medvěd. Na oči je nutno dávat pozor, a to i v mlze a na ledovcích, kdy nemusí být slunce vidět.

Když jdete celé dny sám, probíhá ve vás určitý druh meditace?

Na to není příliš času, protože musím sledovat směr a orientovat se. Když si ale vyberu jeden bod na obzoru, ten kontroluji a pak už čas mám. To proberu celý život – od dětství po současnost –, často vícekrát. Tady ve společnosti se pořád za něčím honíme, žijeme ve stresu, nemáme čas se zastavit a zamyslet. V pustinách je klid, úplný balzám na duši. Tam jde někdy o život a ty prkotiny, nad kterými se doma rozčilujeme, mi pak připadají úplně malicherné. Zpravidla se domů vracím jako úplně jiný člověk a je hrůza vrátit se zase mezi lidi. V extrémních podmínkách se potřebujete jen najíst, vyspat, mít trochu tepla, vykonat základní potřeby a ostatní věci jsou úplné maličkosti. Když jdu v mrazu celý den a potom se večer konečně zastavím, pracně postavím stan, protože v té zimě to jde špatně a pomalu, a poté si zapálím benzinový vařič, mám z pocitu tepla a pohledu na oheň velkou radost. Tam si uvědomím, jakou hodnotu pro můj život má litr benzinu. V civilizaci ho lidé zbytečně propálí stovky litrů.

Co v těch mrazech jíte, aby to bylo kalorické a málo náročné na přípravu?

Mám přesně propracovaný jídelníček, takže si dělám ještě doma před výpravou hodně kalorickou míchanici. Asi bych to ani neměl říkat, ale pocit hladu, který tam zažiji a mám, mě naučil vážit si každého jídla. Nedokážu pochopit, jak lidé mohou jídlem plýtvat a vyhazovat ho. Dojídám i po dětech, protože si vždycky vzpomenu, jak mi v mrazu kručí v břiše hlady. V roce 1984 jsme šli přes Grónsko a ke konci už měli málo jídla. Udělali jsme si polévku, ale byla omaštěná, můj žaludek to nesnesl a šel jsem zvracet. Ještě jsem si stačil vzít pytlík, a co jsem vyzvracel, jsem si schoval, protože jsem nevěděl, jestli to nebudu ještě potřebovat. Zvratky jsem odhodil, až když jsme zjistili, kde jsme a jak dlouho je to na letiště, odkud jsme letěli domů.

Mnohokrát jste navštívil Špicberky. Po nich můžete chodit všude, nebo jsou oblasti, kam ani jako polárník nesmíte? Tam asi neexistují turistické stezky, že?

To ne, ale konkrétně na Špicberkách mají oblast pro turisty. Musejí ale dodržovat kvůli ekologii předpisy a nařízení. Na to jsou hodně přísní. Když chci jít mimo tuto zónu, musím mít navíc souhlas guvernéra, podat si žádost, mít pojištění kvůli možné záchranné akci, mít satelitní telefon, nouzový vysílač SOS, zbraň a prostředky na zaplašení medvědů a musím předem nahlásit trasu, kam jdu. Naštěstí za to ještě nechtějí peníze. To při žádosti o přechod Grónska jen za registraci zaplatíte asi 4000 dánských korun (přes 14 tisíc korun, pozn. red.). Ale to není vše: musíte mít pojištění a další povolení na zbraň, vysílačku a další věci a za to se také platí. To je hlavní důvod, který mě odrazuje od dalšího přechodu Grónska, jež jsem už předtím dvakrát přešel načerno.

To o vás vůbec nikdo nevěděl?

Ani rodina. Jen jsem oznámil, že jedu na měsíc do Grónska, a oni si mysleli, že zase s nějakou turistickou skupinou jako průvodce. Těch důvodů utajování bylo několik. Jednak bych to povolení nedostal z bezpečnostních důvodů, jednak administrativa je hrozná a musí se platit, ale na to jsem neměl prostředky. Také jsem si chtěl vyzkoušet, jaké to je, přejít Grónsko bez cizí pomoci. Je to něco jiného, než když máte podporu. Větší nápor na psychiku. Když jsem přijel do Grónska, pochopitelně jsem mlčel. Potřeboval jsem se dostat z jednoho ostrůvku na pobřeží Grónska. Sehnal jsem Eskymáka, který mě tam dovezl člunem. Logicky se ptal, kdy pro mě má přijet, ale já dělal, že mu nerozumím, a neřekl mu, kam doopravdy jdu, protože jsem se bál, aby mě někdo nezastavil, protože se to nesmí.

A to ani noviny o vašem výkonu tehdy nepsaly, takže to bylo všechno čistě pro vaše uspokojení?

Ano, přesně tak. Nikdo o mém výkonu nepsal, byla to jen moje osobní věc, protože mě to baví. 

Jste velmi skromný člověk a nemáte za sebou sponzory ani žádný tým, který by vám pomáhal. Kolik vás stojí taková výprava?

Někoho může stát milion, ale mě třeba jen 15 tisíc korun. Záleží totiž, co od toho očekáváte a jaký komfort chcete. Já mám náklady oholené až na kost, na letišti spím ve spacáku venku na zemi, nekoupím si nic, ani kafe, a škudlím každou korunu. Dokonce i Eskymákovi, který mě převezl na břeh Grónska, jsem platil v naturáliích, protože jsem neměl mnoho peněz. Koupil jsem si jen pár margarínů a benzin a vyrazil na ledovec. Tam jsem jedl, co jsem měl s sebou, takže jsem nic neutratil. Na letišti jsem si koupil chleba a odletěl společností SAS domů, takže mě to vyšlo na těch pár tisíc korun. Když jsem po výpravě do Grónska ještě pokračoval do Skandinávie, přišla za mnou norská novinářka a udělala se mnou rozhovor. Do novin pak napsala, že norská výprava stála několik milionů, zato naše tolik, kolik oni měli v rozpočtu na poštovné.

A jak tyto výpravy fungují? Někdo vás osloví a najme, abyste expedici zorganizoval pro určitý počet lidí, nebo si zájemce sháníte sám?

Výpravy s lidmi si organizuji sám. Jde o stálý okruh lidí, někdy už ani nevím, kam s nimi mám jít. Dělám to přirozenějším a náročnějším způsobem, takže jdeme na lyžích, sami si taháme věci a stavíme stany, nic pro fajnovky. Je to finančně nenáročné a do 30 000 korun to mají se vším všudy. Občas ale jedu také zájezd i pro některou cestovní kancelář.

Když absolvujete přechod ve skupině nebo organizujete výpravu turistů, může tam vlivem klimatu, námahy a únavy dojít například i k „ponorkové nemoci“ a pak o sobě zjistíte i věci, o kterých jste netušil, že ve vás dřímají?

Skupiny, které organizuji, nejsou velké, jde o 3–4 lidi. Známe se navzájem, jsou osvědčení. Při extrémních výšlapech kladu hlavně důraz na morální kvality dotyčného. Fyzička je důležitá, ale ne tolik jako morální vlastnosti, protože může dojít ke krizovým situacím a tam se charakter naplno ukáže. Snažím se je připravit. Hlavně aby měli patřičnou výstroj a vybavení. Samozřejmě probereme další věci včetně průběhu výpravy. Lidé jedou na vlastní riziko, a pokud by se někam chtěli vydat sami nebo se odklonili od programu, proč ne, ale přede všemi jim řeknu, že je to na jejich riziko, popřípadě musejí ještě podepsat papír, že to berou na vědomí. Ale to se stává výjimečně.

Je každá výprava, kterou jste absolvoval na různých místech planety, čistě sportovní výkon, či je vždycky spojená s objevem, fotodokumentací a průzkumem, takže je téměř vždy v něčem „první“?

Je to různé, ale poslední dobou mají moje výpravy i vedlejší cíl. Přečetl jsem si knihu o Amundsenovi a vydal se v jeho stopách v pohoří Hardangervidda, abych zjistil, zda to, o čem v té knize psal, bylo vůbec možné. Přitom jsem objevil na jedné farmě kompas, který Amundsen z vděčnosti daroval farmáři, jenž mu pomohl, když mu šlo o život. Tehdy ten farmář před ním utíkal, protože si myslel, že je to duch. Nakonec se zastavil a ukázal mu, kam má jít. Amundsen zjistil, že jsou kousek od místa, odkud před pár dny s bratrem vyšli a obloukem se tam zase vrátili. Našel jsem dokonce i salaš, kde Amundsenové pár dní nocovali a čekali, až se zlepší počasí. Výprava mi dala odpověď na mnoho otázek. Víceméně jsem zrekonstruoval, jak to mohlo na Amundsenově výpravě opravdu vypadat. To byla přidaná hodnota mojí výpravy.

Letos je vám 74 let. Nebojíte se, že vás tělo někde zradí, protože už odmítne spát na zemi ve stanu a někam se trmácet?

Zatím to jde. Nemoci se mi vyhýbají. Každé ráno si dělám česnečku, beru vitaminy a sprchuji se studenou vodou. Měl jsem několik vážných úrazů, s nimiž jsem se vypořádal. Až na jeden, který se mi stal na Špicberkách, když jsem se skútrem narazil na kámen a vážně si zranil pravou nohu včetně kolena. Za normálních okolností bych skončil v nemocnici, ale mě čekaly vzápětí další výpravy s turisty. S bolestí v noze jsem se odrážel jen na levé noze a pravou pouze přisouval. Od té doby už nemohu běhat, ale chodit pěšky a na lyžích naštěstí mohu. Koleno je jediný problém, který by mě mohl od dalších výprav odradit. Samozřejmě že už nemám tolik sil jako zamlada, ale při polárních výpravách rozhodují více zkušenosti a psychika než fyzická zdatnost. Z vlastní zkušenosti s klienty mohu říci, že mnohdy slabé osoby a ženy dokážou více než fyzicky zdatní sportovci.

Jak vypadá plnění vašeho projektu s názvem Sedm kontinentů a tři póly? Nepotřeboval byste dva životy, abyste všechno, co jste si vytyčil, vůbec stihl?

Dva životy bych nepotřeboval, dalo by se to vykonat i během krátké doby. Problém jsou peníze, neboť některé výpravy, jako je jižní pól, výstupy na masiv Vinson v Antarktidě a Mount Everest, jsou pro mě finančně nedostupné. Potřebuji nějakého manažera, který je schopný peníze získat, neboť já to neumím.

Je rozdíl pochodovat po severním a jižním pólu?

Ano. Na jižní pól se jde po pevném ledovci, zatímco na severní po zamrzlém moři, které je neustále v pohybu. Pohybující se led praská, přičemž se vytvářejí vodní kanály a plochy. Tlakem ledu na sebe vznikají několikametrové nakupeniny stlačeného ledu, takzvané torosy. Během noci je často slyšet praskání ledu, což není příjemný pocit, protože nevíte, zda praskne přímo pode mnou. I během noci musíte být připraveni rychle vstát, zabalit věci a co nejdříve odejít. Když se probudíte, může krajina kolem vás vypadat úplně jinak než večer. Cestou na pól často vidíme, jak ledy na sebe tlačí, lámou se a stoupají vzhůru. Obrovský tlak může rozdrtit i loď. Cesta na severní pól není přímá. Musí se přelézat nebo obcházet torosy či vodní plochy a kanály, což časově zdržuje a fyzicky vyčerpává. Při pochodu na moři navíc hrozí proboření do vody. Na jižní pól se jde po pevném ledovci. Kdyby se vám něco stalo, letadlo vás snadno najde, protože ví, kde jste, na kterém poledníku, což na zamrzlém moři neplatí. Tam se poloha neustále mění. Než jdu spát, musím se ohlásit a udat svoji polohu na základnu. Když se mi to nepodaří, mám ještě jeden pokus o spojení ráno. Pokud nedojde ke spojení, zahájí se záchranná akce. Čím dříve, tím lépe, neboť vlivem driftu se s přibývajícím časem zvětšuje oblast pátrání. Osobně považuji lyžařský pochod na severní pól za nejobtížnější ze všech lyžařských pochodů.

Dokážete si představit, že závěr svého života strávíte v klidu nad psaním knihy vzpomínek, na kterou bude vydavatel nedočkavě čekat, nebo jsou vaším osudem zmrzlé pláně, a tak nějak počítáte, že tam i skončíte?

Témat na knihu bych měl hodně. Známí, jimž vyprávím o svých výpravách, mi říkají, abych knihu napsal. Nejsem si ale jistý, zda to bude někoho zajímat, zvláště mladší generaci, která má zcela jiné zájmy. Raději stále koukají do mobilů a knihy nečtou.

A jak to vypadá s vaším plánem obejít Česko od jednoho hraničního kamenu ke druhému?

S obejitím Česka jsem začal před mnoha lety. Pak jsem se k tomu vrátil v době covidu, když jsme nemohli vycestovat. Moc se mi to líbí a stalo se to mým koníčkem. Nemusím jezdit někam do divočiny, tu zažiji na hranicích. Na rozdíl od jiných jdu přesně po hraničních kamenech, procházím potoky a vodní toky, šplhám na skály, pokud tam značení je. Stává se mi, že některá místa napoprvé neprojdu, a tak se na ně musím vrátit. Často je to zabíračka. Stačí jediný den a mám toho dost, neboť některé úseky jsou běžně neprůchodné. K prosekání křoviska si musím vzít mačetu, při chůzi vodními toky rybářský oblek nebo člun a na skály příslušné vybavení. Mimoto třeba za celý den nikoho nepotkám, a tak si vychutnávám klid a okolní přírodu. Snažím se i poznat okolí hranic a seznámit s místní historií. Zvláště mě zajímá období před Mnichovem, kdy docházelo k bojům mezi sudetoněmeckým obyvatelstvem a našimi jednotkami. Do příhraničních oblastí se také vracím s malým karavanem, abych poznal blíže okolí hranic. Obcházení mi jde velmi pomalu a nevím, zda to do konce života stihnu.

MIROSLAV JAKEŠ

Narodil se 29. března 1951 v Havlíčkově Brodě.

Vystudovaný strojní inženýr. 

Jako první Čech došel roku 1993 na lyžích na severní pól a přešel Grónsko bez spojení a jakékoli pomoci. Sám došel k nejsevernějšímu bodu Západních Špicberk a do nejsevernější inuitské osady v Grónsku.

Sám absolvoval závody Iditarod na Aljašce a Yukon Arctic Ultra v Kanadě.

Jako první u nás absolvoval sólový zimní výstup na nejvyšší horu Jižní Ameriky Aconcagua. Jako jediný v Česku provádí lyžařské skupiny na severní pól.

Účastnil se založení polární stanice na Antarktidě.