Seveso je menší městečko na severu Itálie, které leží kousek od Milána. Na titulní stránky všech světových médií se dostalo před půl stoletím kvůli havárii v místní chemičce. Osudný den, 10. července 1976, byla zrovna prosluněná sobota a ve městě panovala pohoda. V nedaleké chemičce sice vybuchl jeden z reaktorů, ale zaměstnanci závadu rychle opravili. Až po asi dvou týdnech vedení firmy přiznalo, že do ovzduší uniklo velké množství prudce jedovatých dioxinů.
Ptáci padali k zemi a děti si dál hrály, shrnul později jeden z obyvatelů městečka Seveso, ve kterém tehdy žilo 14.000 lidí, situaci těsně po výbuchu. Z továrny, která vyráběla chemické postřiky na plevel, unikl jeden z nejprudších jedů vůbec, TCDD, který je nejtoxičtější z dioxinů. Nebezpečí této látky spočívá, stejně jako u radioaktivity, v tom, že je neviditelná a jedovatá v miniaturních dávkách.
Do ovzduší unikly dva kilogramy tohoto dioxinu, což je podle odborníků množství, které by dokázalo otrávit přibližně 19.000 lidí. Dioxinový mrak zasáhl území, na kterém žilo 220.000 lidí, a přibližně 200 obyvatel utrpělo těžkou otravu.
Již několik hodin po úniku se na tvářích některých dětí objevilo poškození kůže podobné popáleninám. Později se u lidí nejvíce vystavených jedovatému mraku dioxinu objevilo chlorakné.
Stejný symptom se projevil například u bývalého ukrajinského prezidenta Viktora Juščenka, který byl otráven dioxinem při večeři se zástupci zpravodajských služeb před prezidentskými volbami v roce 2004.
U postižených se také objevovaly silné bolesti hlavy, poškození jater a ledvin, která byla v mnoha případech trvalá. Kromě toho jsou dioxiny karcinogenní a podle oficiálních údajů kolem třiceti žen z obav před možnou deformací plodu přistoupilo k interrupci. Zahynulo také přes 3000 domácích zvířat, dalších 80.000 kusů bylo utraceno z preventivních důvodů.
Zamořená oblast byla rozdělena do tří zón podle množství dioxinu. V nejpostiženější zóně A žilo 736 obyvatel, v zóně B 4700 a v zóně R 31.800 lidí. Zasaženo tak bylo kolem 37.000 lidí.
Vlastníkem továrny byla společnost ICMESA patřící do švýcarského koncernu Givaudan. Snaha "ututlat" únik dioxinu vedl k velkému skandálu, k obřímu odškodnění a soudům. Jako první byli zatčeni technický ředitel společnosti ICMESA Herwig von Zwehl a Paolo Paoletti, šéf výroby. Toho v roce 1980 zastřelila jedna z menších levicových teroristických organizací. V roce 1983 bylo pět vedoucích pracovníků továrny odsouzeno k 2,5 až pěti letům vězení, tři z nich byli později omilostněni.
Katastrofa v Sevesu vedla k přijetí takzvané direktivy Seveso Evropským společenstvím, která zpřísnila bezpečnostní pravidla v chemických provozech.
Termínem dioxiny se označují dvě skupiny sloučenin blízkých si chemickou strukturou a chemickým chováním. Obě skupiny dohromady zahrnují 210 látek. Ze 17 toxických dioxinů je nejnebezpečnější TCDD. Dioxiny se označují za nejtoxičtější látky "vytvořené" lidskou činností a uvolněné do životního prostředí. Vznikají například při chemických reakcích při výrobě pesticidů, chlorovaných látek, při bělení celulózy chlorem nebo například při spalování odpadů, v metalurgii nebo i při určitých požárech.
Dioxiny nejsou rozpustné ve vodě a jen velmi těžce se váží na jiné chemikálie, ukládají se tak v životním prostředí i v tukových tkáních živočichů, včetně člověka. Do lidského organismu se mohou dostat vdechnutím, v potravě nebo pokožkou.
Dlouhodobé působení dioxinů na přírodu a člověka se prokázalo například ve Vietnamu, kde Američané za války použili jedovatou látku Agent Orange s vysokým obsahem dioxinu. Dioxiny vznikaly také v letech 1965 až 1968 v neratovické Spolaně jako vedlejší produkt při výrobě herbicidů. "Dioxinovou krizi" v Belgii způsobilo v roce 1999 odhalení dioxinů v belgických krmných směsích pro dobytek a drůbež, které vedlo k uzavření stovek hospodářství, sebevraždám farmářů i k prohře konzervativní vlády. Dioxinový skandál také vypukl v roce 2011 v Německu, kde úřady nechaly preventivně uzavřít přes 1000 zemědělských podniků a utratit několik tisíc slepic kvůli výskytu dioxinu ve vejcích.
