Rozhovor se zvoníkem
Jako románový Quasimodo. Někdy to je o držku...
26.12.2016 05:50 Rozhovor
Zvoní v chrámu Matky Boží. Nikoli však v pařížské katedrále jako románový Quasimodo, nýbrž v chrámu Matky Boží před Týnem v Praze. A na Vánoce i na Nový rok Ondřej Boháč (34) rozhoupe v Týnu také vzácný renesanční šestitunový zvon.
Na osmdesát metrů vysokou jižní věž chrámu Matky Boží před Týnem musíme se zvoníkem Ondřejem Boháčem vyšlapat 189 schodů. Nejprve zdoláváme úzké šnekové schodiště jako v nějaké středověké pevnosti, ale brzy se kamenné stupně promění v dřevěné a dále už stoupáme po schodištích přilepených přímo na pozdně gotické zdivo. Věž byla dokončena v roce 1511 a od té doby se zde nic nezměnilo. Pět set let staré stupně s trojúhelníkovým profilem jsou vytesány z masivních dubů, jež v lesích rostly už někdy za panování krále Václava IV. nebo dokonce v dobách jeho otce Karla IV. Shýbáme se proto k sešlapanému dřevu a s úctou ho pohladíme. V tom doteku je polovina dějin z tisícileté české historie. Vzrušující! A co teprve když se nad námi zjeví více než šestitunový kolos z roku 1553 - zvon Marie, jeden z nejvzácnějších z dosud sloužících v českých zemích. S tak mohutným "hlasem", že při něm zaléhá v uších a hlava se chce rozskočit.
Proč musíte na začátku zvonění držet srdce? Tedy pořádný kus kovu, který bije o tělo zvonu.
Zvonění by jinak nezačalo hezky. Bylo by napřed nepravidelné, ale ctí každého zvoníka je krásný nástup hlasu zvonu.
Na to je třeba dost odvahy. Přidržovat srdce a přitom uhýbat před rozhoupávajícím se tělem šestitunového zvonu, který by vás dokázal ve vteřině zabít. Nemáte strach?
Někdy je to o držku, stačí chybný krok a Marie si s vámi udělá, co chce. Doma o tom raději ani moc nemluvím. Šest tun jen tak nezastavíte. Marie je navíc zavěšena hodně nízko nad pohyblivou stolicí, takže se zpod ní špatně vyskakuje. Stejně potom musíte do zvonu naskočit na konci zvonění a zachytit srdce, jinak bychom skončili nepravidelnými zvuky. To si nemůžeme dovolit, protože pro nás je zvon hudební nástroj a my chceme být virtuózními hráči!
Jak zvoník s pomocí provazů houpe zvonem? Má to pravidla?
Srdce musí pravidelně dobíjet na obě strany. Můžete ho rozhoupat moc nebo zase málo, což je pak slyšet. Při hře proto musíte zvonu pečlivě naslouchat a přidávat nebo ubírat na rychlosti. Hrajete, není to o nějakém tahání jen tak na sílu a "do plnejch". Když se zvoní dlouho, to je docela rychta, tak se samozřejmě musíme u provazů střídat. Celých patnáct minut to nevydržíte.
Proslulý román Victora Huga Chrám Matky Boží v Paříži vypráví o zvoníku Quasimodovi, jenž začal v pařížské katedrále zvonit ve čtrnácti letech. Jak dlouho zvoníte v Týnském chrámu vy?
Také od čtrnácti let.
To není možné. Čtrnácté narozeniny jsou pro zvoníky iniciačním věkem?
Určitě ne, ve čtrnácti jste ještě moc slabý na to, abyste mohl zvonit třeba tady na Marii, která váží 6450 kilogramů. Já měl tehdy sotva šedesát kilo a při zvonění na tenhle zvon jsem byl tím zbytečným do počtu. Učil jsem se na menších, třeba ve věži blízkého kostela svatého Havla.
Jak jste se ke zvonění dostal? Jste z věřící rodiny?
Jsem křtěný přímo v chrámu Matky Boží před Týnem, ale když jsem začal zvonit, víra v tom nehrála roli. Naopak, pro mě to byl trochu pubertální vzdor, že se nemusím modlit dole v kostele s rodiči. Tehdy tu byl skvělý kostelník, veliká osobnost, který dal dohromady partu kluků, která zvoní do dneška, já už dvacátý rok. Bavil nás takový ten život kostela mimo bohoslužby, který normálně není vidět, někdy jsme také trochu zapařili v sakristii, velmi rychle se ale pro nás tím nejpodstatnějším stalo zvonění. Jak vás to chytí, je to závislost na celý život, i když to děláte úplně zadarmo a ve volném čase. To není práce, spíš poslání, které vás pohltí. Být zvoníkem jen tak napůl, to ani není možné.
Do kolika let hodláte zvonit?
Dokud Pán Bůh dá. A dokud se nevzepře manželka, protože kvůli zvonění nemohu být s rodinou v neděli ani o svátcích. Jsem tu přikovaný na Vánoce i na Velikonoce. Odjet někam na Silvestra - to už dvacet let neznám.
Proč je zvonění tak vzrušující?
Mám na to skoro medicínskou teorii. Hlasy zvonů tady v českých zemích posloucháme přes tisíc let, ovšem nikdy se nezvonilo jen tak, ale pokaždé při důležitých událostech. Při křtech, pohřbech, ve svátky, ve válkách, při přírodních katastrofách, před nedělní mší a po ní, ta byla duchovním vyvrcholením týdne, prostě ve chvílích, které vás nějak sejmou, ať už negativním, nebo pozitivním způsobem. Hlas zvonu máme pod kůží právě v souvislosti s vyhrocenými okamžiky.
Zvon je tedy takový podvědomý alarm?
Hlas zvonu nechá málokoho chladným. Když se rozezní, vždycky zbystříme.
Na ochozu mezi jižní a severní týnskou věží jsem si všiml, že v kamenných gotických kvádrech jsou vyškrábány nápisy a data, třeba i z 18. století. Práce zvoníků?
Jistě. Zvoníci se v minulosti vždycky rekrutovali spíše z lidí, kteří život brali tak trochu hákem.
Nějak tedy vyčnívali jako třeba Quasimodo?
Dalo by se říct, že zvoníci jsou zvláštní sortou, něčím jako "církevní galerkou". V některých starých regulích pro zvoníky se třeba píše nejen o tom, že mají pečovat o zvonice a zvony, ale jsou také ponaučováni, že se mají chovat způsobně a nezvonit opilí.
V galerce mají všichni přezdívky, platí to i u zvoníků?
Pravidlem to není, ale mně tu třeba říkají Vořech, což se mi moc líbí. A dnes tu se mnou budou zvonit ještě Lapajda a Filas. V tu chvíli je nedělní mše svatá u konce a ze severní věže chrámu Matky Boží před Týnem se napřed rozezní kvarteto zvonů ulitých až po sametové revoluci. Asi s minutovými odstupy, od nejmenšího k největšímu. To už zvoníci Lapajda a Filas stojí u provazů v jižní věži a jsou připraveni rozhoupat renesanční Marii, zatímco Vořech alias Ondřej Boháč vleze do těla zvonu, podrží jeho srdce a vydá povel ke zvonění. Bim bam! Bim bam! Ozvou se ohlušující tóny, sotva zvoník pustí srdce a vyskočí z těla. Velebný zvuk ale uchu lahodí jen jistý čas. Po čtyřech minutách mám coby účastník tohoto parádního koncertu dojem, že se propadám do nějaké nirvány, a v duchu si říkám, že se během dalších pěti minut zblázním nebo se mozek přepne do nějaké jiné dimenze...
Přiznám se, že jsem docela rád, že jste dozvonili. Ta rezonance mě chvílemi děsila.
Vtip je v tom, že žádný zvon nemá jen jeden tón, ale je to souzvuk tónů. Tohle není nějaké ubohé mlácení do kolejnic.
Quasimodo už ve čtrnácti letech ze zvonění ohluchl, chráníte si nějak sluch?
Dnes jsem měl špunty v uších, kolegové měli sluchátka. Zrovna Marie a další velké zvony ale nemají až tak agresivní zvuk, je to spíše takové brumlání. Menší zvony působí na sluch mnohem bolestivěji. Když ale zvoníte často jako my, je ochrana sluchu nutná.
Několikrát jste už hmotu zvonu nazval tělem. O srdci už byla řeč, co má ještě zvon za lidské části?
Drží ho hlava, což je masivní dřevěný prvek z dubových trámů, na kterém je zvon zavěšen a zároveň působí jako protiváha tělu při zvonění. Pod hlavou je koruna čili kovový závěs na vrcholu těla zvonu. Nejspodnější části zvonu, na kterou narážejí údery srdce, se říká věnec. Profil zvonu pak nazýváme zvonovým žebrem, které určuje ladění celého nástroje. A pak je tu ono srdce.
Jinak řečeno, zvon je člověk ze zvonoviny.
Obyčejná věc to není, ale abych si sem do věže chodil s Marií povídat, to zase ne. I když hlas má krásný. V každém případě mezi sebou máme velmi silný citový vztah, Marie mě nenechává chladným.
Manželka vám to toleruje?
Zatím ano (smích).
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.