Německý dvoumotorový letoun Junkers Ju 88 se za druhé světové války uplatnil nejen jako bombardér, ale s úspěchem sloužil také v roli těžké stíhačky nebo bitevníku. Stroj, jehož prototyp poprvé vzlétl před 80 lety, 21. prosince 1936, se vyráběl téměř do konce války a celkem opustilo továrny na 15 tisíc "osmaosmdesátek" všech verzí. Díky tomu se univerzální Junkers Ju 88 zařadil mezi desítku nejmasověji vyráběných bojových letounů celého konfliktu.
Historie typu se začala psát v polovině 30. let, kdy říšské ministerstvo letectví vypsalo soutěž na vývoj a výrobu rychlého bombardéru (německy Schnellbomber). Německo přitom nebylo jedinou zemí, ve které vojáci s podobným nápadem přišli. Idea stroje, který díky své rychlosti dokáže uniknout nepřátelským stíhačům a svrhne na cíl pumy, aniž potřebuje silnou obrannou výzbroj nebo doprovod vlastních stíhaček, měla své zastánce například i v Británii nebo Sovětském svazu.
Jak se ale v průběhu druhé světové války ukázalo, takové představy fungovaly - tedy až na výjimky, jako byl třeba britský de Havilland Mosquito - jen na papíře. Když přitom na přelomu let 1936 a 1937 Junkers Ju 88 při prvních zkouškách dosahoval rychlostí přes 500 kilometrů v hodině, byli generálové právem nadšeni. V té době masově používané stíhací dvouplošníky, jako třeba britský Gloster Gladiator, za ním totiž zaostávaly o zhruba 100 kilometrů v hodině.
Stejně na tom byla také nejlepší československá meziválečná stíhačka (a další potenciální protivník typu Ju 88 nebo podobně koncipovaného Dorineru Do 17) Avia B-534. Při prvním opravdovém bojovém křtu německého rychlého bombardéru, kterým se v létě 1940 stala bitva o Británii, se ale ukázalo, že proti moderním jednoplošníkům se zatahovacím podvozkem jako Hawker Hurricane nebo Supermarine Spifire nemají bez stíhací ochrany letící Schnellbombery příliš šancí.
S maximální rychlostí, dosahovanou při zkouškách, se přitom při bojovém nasazení většinou nedalo počítat. Než byl totiž Junkers Ju 88 v září 1939 zařazen do výzbroje luftwaffe, prošel několika změnami, které zvýšily jeho hmotnost a nepříznivě ovlivnily rychlost letounu. Kromě silnější výzbroje na vlastní obranu to byly například úpravy, které umožnily střemhlavé bombardování, tedy přesnou, ale náročnou metodu útoku.
Bombardování, ať už klasické, nebo v průběhu války postupně opouštěné střemhlavé, ale nebylo jednou rolí, kterou Junkers Ju 88 v německém letectvu hrál. Díky rychlosti se - bez zatížení pumovým nákladem - uplatnil jako průzkumný letoun, sloužil i jako těžký dálkový stíhač. Byl zejména nepříjemným protivníkem britských protiponorkových patrol. S junkersy se tak střetávali i příslušníci československé 311. perutě Královského letectva (RAF), kteří s ponorkami bojovali od května 1942.
Vyráběla se také bitevní varianta Ju 88, určená k útokům na pozemní cíle, která byla vyzbrojená protitankovým dělem ráže 75 milimetrů. Kromě bombardovací verze, které vzniklo zhruba 9300 kusů, se ale Junkers Ju 88 nejvíce používal v roli nočního stíhače, kterých vzniklo na 2700 kusů. Letouny vybavené radarem v přídi se na obloze poprvé objevily v listopadu 1940 a jejich posádky představovaly až do konce války smrtelně nebezpečné soupeře hlavně pro bombardéry RAF.
Podobně jako legendární německé stíhačka Messerschmitt Bf 109 se i junkersova "osmaosmdesátka" vyráběla téměř do posledních dnů války. Přes postupující zkázu německého průmyslu, způsobenou spojeneckým bombardováním, převzala ještě v únoru a březnu 1945 luftwaffe od výrobců 77 Junkersů Ju 88, až na dva to byly v té době nejvíce potřebné noční stíhačky. Úplně poslední kusy pak německé letectvo dostalo 11. dubna 1945, necelý měsíc před kapitulací třetí říše.
