Vánoce se slaví na mnoha místech po světě, a to i tam, kde křesťanství nemá tak silnou tradici; slaví se zejména v Evropě, Americe, Austrálii, Africe a částečně i v Asii. První záznamy oslav Vánoc pocházejí ze 4. století z Říma.
Oslavy se v jednotlivých zemích liší s ohledem na historické tradice či víru obyvatel. K obecným zvykům ale patří zdobení stromku, stavění betlémů, zpívání koled, vzájemné obdarovávání a hodování. Ve 20. a 21. století jsou Vánoce, jimž předchází čtyřtýdenní období adventu, vnímány převážně jako svátky pokoje a rodiny.
V Česku a v dalších zemích s převládající římskokatolickou tradicí začíná oslava Vánoc na Štědrý den, 24. prosince, slavnost Narození Páně pak připadá na 25. prosince. Ve většině západních zemí (USA nebo Velká Británie) se dárky rozbalují 25. prosince ráno, pravoslavné země (Řecko, Rumunsko či Rusko) slaví 6. a 7. ledna.
Jedním ze symbolů Vánoc je stromek, který míval ochranitelskou funkci. Tradice jeho zdobení pochází z Německa, jedna z prvních zpráv o ozdobeném a osvětleném stromku je v brémské kronice z roku 1570. V současnosti některý z jehličnanů či jeho umělá atrapa zdobí příbytky obyvatel kromě Evropy či USA také například v Singapuru, Austrálii či v Nikaragui. V afrických zemích lidé často zdobí palmy, v Rusku k oslavám přelomu roku neodmyslitelně patří jolka.
Nejoblíbenějším vánočním zvykem, zejména mezi dětmi a obchodníky, je tradice obdarovávání. S rozdáváním dárků je spjata celá řada postav. Patří mezi ně zejména svatý Mikuláš (Saint Nicholas) a osoby od něj odvozované: angloamerický Santa Claus, francouzský Père Noël, irský a portugalský Father Christmas (Otec Vánoc), nizozemský Sinterklaas či německý Weihnachtsmann. Santa Clause, zobrazovaného jako veselého, dobře živeného muže s bílým vousem, doprovází v některých kulturách Černý Petr pro postrašení zlobivých dětí.
Ve střední Evropě, v jižním Tyrolsku, jižním Německu, Rakousku, Lichtenštejnsku a ve Švýcarsku pak rozdává dárky Christkind, tedy v češtině Ježíšek (ve slovenštině Ježiško a v maďarštině Jézuska). V Rusku obdarovává Děda Mráz, ve Finsku Joulupukki, ve Švédsku Jultomten (Vánoční muž), v Norsku zase dědeček Julenissen. Řecké děti dostávají dárky od svatého Basila na Nový rok, v Itálii naděluje Babbo Natale, v Turecku Noel Baba a v Polsku svatý Mikolaj.
Samostatnou kapitolou vánočních oslav je gastronomie. Zatímco v Česku, Rakousku či Polsku patří mezi tradiční jídla kapr, v mnoha zemích dominuje vánoční tabuli nadívaný krocan. V severských zemích je pak oblíbeným pokrmem šunka či různé pečeně, ve Francii vítězí husí játra a quiche - slaný koláč se šunkou a vejci. Někde se ale servírují i bezmasá jídla, například v Bulharsku či na Ukrajině; zde je tradičním pokrmem kuťa - jídlo z pšenice, medu či máku.
Na stole nesmí chybět také vánoční cukroví a různé dezerty. Nejznámějším je zřejmě anglický vánoční puding s alkoholem, ve Francii mají pamlsek zvaný buche neboli poleno (dezert na způsob rolády). Belgickou obdobou českých vánoček jsou cougnous, v Rumunsku cozonac. V Maďarsku se mlsá ořechová roláda, ve Švédsku marcipán a v Argentině koláče z pštrosích vajec.
K vánočním tradicím patří rovněž rozvěšování jmelí, které je považováno za rostlinu pomáhající proti bleskům, nemoci a čarodějné moci. Mezi staré obyčeje patří také rozsvěcování světel, které zjevně symbolizuje zimní slunovrat, či výroba betlémů a jesliček. První jesle, jako symbol betlémského mýtu, údajně posvětil při vánoční mši již v roce 354 papež Liberius. Jiná legenda říká, že jesličky poprvé vytvořil o Vánocích v roce 1223 svatý František z Assisi.
Opomenout nelze ani vánoční písně. Tou pravděpodobně nejslavnější je skladba Tichá noc, o jejíž rozšířenosti svědčí fakt, že se na Štědrý večer zpívá přibližně ve 230 jazycích, mezi jinými rovněž v samoánštině. Svou premiéru měla v roce 1818 v salzburském Oberndorfu; autorem textu byl místní farář Josef Mohr, nápěv složil Franz Xaver Gruber. K oblíbeným vánočním písním patří také americká Jingle Bells či hit White Christmas od Binga Crosbyho
