Probíhá 26. minuta kvalifikace na Asijský fotbalový pohár mezi Nepálem a Filipínami. Na stadion vchází pět bělochů v tričkách s nápisem Nepál a vlajkou přes rameno. Přes tisíc fanoušků si na ně začíná ukazovat, mávat a poté celá tribuna začne nekontrolovaně jásat nad přítomností cizinců. Tak takové přivítání jsem na stadionu v hlavním městě Nepálu Káthmándú nečekal.
Máme po treku v oblasti nejvyšší hory světa a čtyři volné dny v hlavním městě Káthmándú. Místní plátek mě hned druhý den upozorňuje na kvalifikační utkání místní reprezentace. Regenerace v podobě piva na fotbale se mi líbí, a tak se naše pětičlenná skupina vydává na národní stadion.
Při hledání informací o zápase se na světové fotbalové stránky nedonesla zpráva o bourání největšího fotbalového stadionu. Přicházíme patnáct minut před výkopem k lešením obestavěné tribuně, na které dělníci bourají kladivy schody. O zápase a místě konání samozřejmě nikdo nic neví. Záchranu nacházíme až v obchodě se sportovním vybavením, jsme odkázáni na stadion na druhé straně města.
Taxikář nás vyhazuje na kraji dálnice, která je v těsné blízkosti stadionu, a my přicházíme ke vchodu. Malý Nepálec s obuškem v ruce se nás ptá na lístky, a když mu odpovídáme formou otázky, kde je najdeme, ukazuje rukou pryč od hřiště. Ujímá se nás neznámý chlapec a vyšlapanou pěšinkou nás vede kamsi od parkoviště.
"To má nějaké načerno koupené lístky a chce nám je prodat?" přemýšlím po dvou stech metrech chůze. Logicky si myslím, že kasa musí být blízko vstupu. Zapomněl jsem ale na jednu důležitou věc. Jsem v Nepálu a tady je možné vše.
Čtyři sta metrů od stadionu si každý kupujeme lístek za 500 rupií (125 korun) a stejnou neupravenou cestičkou spěcháme na tribunu. Nám už známý Nepálec nám ale ukazuje zase na druhou stranu, protože zde je vstup jen pro lístky za tisíc rupií. Mezi domy tak obcházíme celý stadion a dostáváme se ke vstupu, kde čeká ve frontě zhruba dvacet lidí.
Vypadá to, že jde o precizní kontrolu pořadatelské služby, ale o něčem takovém se vůbec mluvit nedá. Sekuriťákům se scannerem vůbec nevadí bambusová tyč u vlajky, do baťohů se ani neobtěžují nakouknout.
Právě probíhá 26. minuta zápasu a my v tričkách s nápisem Nepál a s vlajkou přes ramena vcházíme do uličky pod tribunou, kde je zhruba kolem dvanácti set diváků. Když si nás první všímá, radostně vykřikuje, ukazuje na nás a začíná nám tleskat. Postupně se přidává zbytek tribuny a nekontrolovatelné burácení se mění ve skandování Nepal, Nepal. Protože domácí brankář odkopává od branky, vzrušení na tribuně jsme vyvolali opravdu my, a tak tleskám nadšeným divákům.
Reakci nadšených diváků můžete slyšet v čase 4:48:40
Ještě dlouho po našem usazení se na nás otáčejí zvědavé hlavy a zkoumají, co jsme zač. To mě už ale zajímá stadion. Dvě tribuny. Jedna na polovině delší strany hřiště, druhá za bránou, kde sedíme my. Okolí stadionu slouží jako jedna velká improvizovaná tribuna. Lidi fandí z balkonů paneláků, rozpadající se střechy přilehlého domku, zavěšeni na plot.
I když fotbalu Nepálci moc nerozumějí, soudě podle neustálého pokřikování a gestikulování jsou to zapálení fanoušci. Každý náznak šance je zvedne ze sedaček, každá střela do blízkosti brány si zaslouží aplaus. Dokonce i taková, která skončí u rohového praporku.
Hráči jsou malí a snaživí. Do všeho jdou po hlavě, respektive vysokou nohou. Ta se ale v průběhu zápasu překvapivě nepíská ani jednou. Nejčastějším zraněním se stává sražení dvou Nepálců ve snaze vystřelit nebo odkopnout míč. Všemu dává pomyslnou korunu týmový lékař, který vyběhl za jedním takovým zraněním a cestou ztrácí svoji brašnu kvůli utrženému popruhu. Všímá si toho až po nějakých deseti metrech běhu. Ze strany pěti bělochů se ozývá ještě více tišený smích, než když se jeden z hráčů už popáté ukličkoval ve vápně a nedokázal zakončit.
V 70. minutě si nás všímají nejen televizní kamery, ale také aktivní Nepálec, který si od nás půjčuje jedinou nepálskou vlajkou s výztuží na stadionu a probíhá pod tribunami. Ty jsou z něj nadšené. "Co by asi dělaly, kdyby to udělal běloch?" přemýšlím nahlas a zbytek skupiny na mě nevěřícně kouká. Je jasno. Konec zápasu je můj.
Pozornost mi nesmějí brát ani televizní kamery, ani oficiální fotograf zápasu, který fotí zápas na iphone. V 84. minutě má nepálská reprezentace roh a tribuny jsou v úžasné náladě. "Teď je můj čas!" ospravedlňuji sebrání vlajky. Pod tisícovkou diváků mi přejíždí mráz po zádech. Všichni mi tleskají, a to jsem neřekl ani jediné slovo. Takovou slávu jsem nikdy nezažil ani jako sportovec na hřišti.
"Pojďte všichni," volám na celou tribunu. Přestalo mě totiž bavit, že Nepálci neumějí skandovat a stále jenom něco pokřikují. Teď je na čase jim ukázat, jak se to dělá v Evropě. Otáčím se zády k hřišti s vědomím, že o nic důležitého nepřijdu, a zvedám ruce nad hlavu. "Nepál," zařvu z plných plic a tlesknu.
Sliboval jsem si hodně, ale takovou reakci ne. Jeden Nepálec se snaží přeřvat druhého a sborově mi všichni odpovídají Nepál. Snažím se měnit strany tribuny, ale má gesta zůstávají nepochopena a stále odpovídají všichni. Po minutě přerušuje mé snažení kontroverzní faul a všichni už zase máchají rukama kolem sebe.
Když je v 90. minutě hlasitější kotel asi třiceti filipínských puberťaček než tribuna tisíce Nepálců, beru si to znovu na povel a slovíčko Nepál se opět šíří stadionem. Poslední snaha je před závěrečným hvizdem, to už ale celý stadion oslavuje loučící se legendu nepálského fotbalu Anila Gurunga, který hrál chvíli i za rezervu Chelsea. Na toho nestačí ani skandující běloch.
Odměnou mi je hlouček dívek, které se se mnou fotí, a poté další čtyři skupinky, které touží po selfie s mou osobou. Objetím mi děkují za dnešní mimořádnou atmosféru, jsem tu za hrdinu. Má chvilka slávy se prodlužuje, když pak na stránkách nepálského fotbalu vidím svou fotografii s popiskem "Nějací cizinci přišli fandit Nepálu". Komentuji, že mi bylo ctí.
Odpověď přišla za několik minut. Píše mi sám správce skupiny a touží po rozhovoru se mnou. Naše výprava se během jednoho fotbalového zápasu stala světovou. Nebo aspoň v Nepálu uznávanou. Potvrzují to dvě desítky žádostí o přátelství na Facebooku, které vyšly ihned po zveřejnění rozhovoru.
