Vladimír Javorský: Chtěl jsem být učitelem v malotřídce
Pane Javorský, při sledování vašich videí na YouTube máme pocit, že se za svou práci málokdy pochválíte a že vlastně obtížně hledáte slova, jak o ní hovořit a jak ji prezentovat. A tak se ptáme: je to vrozená skromnost a pokora, nebo sám se sebou opravdu nikdy nejste spokojený?
Víte, já se až tak příliš neanalyzuji a sám sebe nezkoumám. Prostě to tak je. Já to tak mám, takto jsem s tím vyrostl. A také tak žiji.
Člověk se přece musí občas pochválit a mít se rád, nebo ne?
Pozor, občas spokojený se svou prací jsem, ale pravda je, že to nebývá až tak často.
A kdy tedy spokojený jste?
Když se práce povede a lidé si z ní něco odnesou. Pak to mělo smysl a jsem spokojen přímo nadmíru. Nevím, do jaké míry jde v naší práci o herce samotného. V mých očích herec funguje jako jakýsi zprostředkovatel nebo médium mezi autorem a posluchačem, aby přenesl myšlenku co nejlépe a nejšíře a vystihl její hloubku. To je všechno.
Ležel jste jako dítě v knihách a poslouchal rodiče na slovo, či jste také lezl po stromech, kradl sousedům jablka ze stromů a občas rozbil s kamarády nějaké to okno?
Stihl jsem všechno, co jste jmenovali, a pak jsem ještě ležel v těch knihách. Rodiče jsem na slovo asi neposlouchal a trávil normální dětství – jen s tou výhradou, že jsem si opravdu rád četl.
Jaký žánr?
Klasické autory pro mládež, jako jsou Jules Verne, Zane Grey či Jaroslav Foglar. Miloval jsem ale také detektivky a kriminalistu Nera Wolfa, což je fiktivní postava detektiva z románů amerického spisovatele Rexe Stouta.
Víme, že jste začal studovat pedagogickou fakultu, ale pak jste přešel na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. Dokážete si sám sebe představit jako učitele v dnešní době, kdy mládež příliš úcty před autoritami nemá?
Asi jo, proč ne? Když by mi nic jiného nezbylo, šel bych učit. Měl jsem představu, že bych učil v malotřídce v Jeseníkách, třeba tam založil nějaký dětský sbor a vedl úplně jiný život. Pokud jde o zmíněný respekt k autoritám: je to pořád dokola. Nám nadávali za dlouhé vlasy, které byly tehdy úplně nepředstavitelné, teď my nadáváme za to, že se děcka dokážou ozvat. Naši dědové zase nadávali, že někdo nešel do kostela nebo si vzal někoho, koho nechtěl. Mládí má vždy nějaké moresy, to se nezmění a neřešil bych to.
Účinkoval jste v seriálu Bohéma, což byla televizní minisérie o osudech filmových hvězd první republiky za druhé světové války a po ní. Ztělesnil jste v něm Vlastu Buriana. Máte rád jeho filmy? Měl jste ho „nakoukaného“, takže stačilo si vzpomenout na film a samo vám to naskakovalo?
Měl jsem velmi rád všechny filmy pro pamětníky, ať tam hrál Vlasta Burian, Hugo Haas, nebo Jindřich Plachta. S Burianem to byla vždycky velká legrace a velmi jsem ho obdivoval, takže když jsem jej měl hrát, byla to pro mě velká čest. Pravda je, že na filmy s ním jsem se musel znovu podívat, protože od té doby uplynulo přece jenom pár pátků. V seriálu Bohéma však nešlo o to, že by se hrály filmy Vlasty Buriana, to bylo o něm jako o člověku, což je něco jiného. Ta figura byla někde mezi tím rozkrýt člověka a napodobovat herce. Proto bylo důležité si o něm něco načíst z faktografické literatury.
Umíte si říct „dost“ a odmítnout i zajímavou hereckou nabídku jen proto, abyste se mohl na chvilku zastavit, ztratit se sám či s rodinou do přírody a z toho kolotoče na chvilku vystoupit? Nebo v dnešní době není radno odmítat nabídky, a tak jedete i přes únavu a vyčerpání?
Takovou přehršel nabídek zase nedostávám, ale vybrat si musím vždycky, ať jde o práci v divadle, filmu, nebo rozhlase. Vždycky si musíte vybrat, co má pro vás nějaký význam a vyšší prioritu, a pak také samozřejmě rozhoduje rodina.
Rozhovory neposkytujete příliš často a ani je prý nemáte rád. Máte pocit, že jste řekl všechno, a navíc se ani nehodláte nikomu zpovídat?
Víte, ona se často mele prázdná sláma, a tak si říkám, jestli není lepší se jít někam projít. Myslím, že se toho napovídá taková spousta, až si někdy říkám, jestli toho už není moc a zda by nebylo lepší spíše něco udělat. Všechno okecáme a věci zůstávají stát. Proto si myslím, že je lepší tu věc udělat než jenom plácat. Opravdu mám radši, když na mě někdo přijde do divadla, než když se mnou dělá rozhovor.
Aha, tak to se omlouváme.
Ne, to je dobré, to je v pohodě.
Máte nějaký osvědčený způsob, jak se učíte texty? Jan Tříska si je opakoval při ranním joggingu, Alfred Strejček zase vstával brzo ráno. Vy prý hrajete golf…
Na golf chodím kvůli jiným věcem, tam si chodím hlavu spíše vyčistit než plnit texty. Dobře si je učím v čajovně. Dám si čaj a k tomu si tu věc čtu několikrát do kola.
Nevadí vám u toho ostatní lidé sedící okolo?
Ne, vůbec. Člověk se učí čtením. Pak přijde fáze, kdy už číst nemusí a text již říká zpaměti. V této fázi mi pak vyhovuje chodit po lese a text si opakovat.
Účinkoval jste v dokumentu Za Shakespearem s Martinem Hilským, kde tento profesor anglické literatury, překladatel a shakespearolog seznamoval diváky s díly největšího dramatika všech dob. V částech věnovaných Hamletovi jste se za diváky ptal právě vy, představitel Hamleta v Národním divadle. Jak na to vzpomínáte?
Když jsme tento pořad natáčeli, Martin Hilský právě dělal poradce na Hamletovi, kterého jsme v té době zkoušeli v Národním divadle. Obě práce se tedy nějak spojily. Do pořadu Za Shakespearem s Martinem Hilským mě vzal, abych si s ním o Hamletovi povídal. Od pana Hilského se toho člověk samozřejmě dozví moc, ví vše o každém Shakespearově slovíčku.
A pomohlo vám to při ztvárnění dalších shakespearovských postav?
Určitě. Text je jedna věc, ale pan Hilský k němu dokázal dát důležitou omáčku kolem, spoustu souvislostí. Zkrátka něco nesmírně cenného navíc, oč se pak v roli můžete opřít nebo co máte k inspiraci a s čím můžete pracovat.
Na rozdíl třeba od Jiřího Štěpničky, který je celý život věrný Národnímu divadlu, vy jste divadel vystřídal několik. Bral jste to tak, že změna angažmá vás obohatí, nebo jste došel k názoru, že jak Divadlo Husa na provázku, tak Činoherní klub vám nemají dál co nabídnout a je čas jít o dům dál?
Tak šel život, nic jiného v tom nebylo. Z Divadla Husa na provázku jsem odešel kvůli bláhové mladistvé představě nebo pocitu, že bych chtěl zkusit zase něco jiného. To divadlo bylo fantastické a měl jsem ho moc rád. Šlo pro mě o základní, formativní divadlo, naučil jsem se v něm strašně moc. Skutečně jsem obdivoval Činoherní klub, protože tam byli herci, kteří pro mě znamenali absolutně nejvíce, a zničehonic jsem odtud dostal nabídku od pana režiséra Menzela. Na pomyslném kariérním žebříku jsem tedy postoupil o krůček dál. Pak se však uvnitř tohoto divadla změnila situace, což se může stát docela snadno – když se změní pár režisérů, chemie zmizí nebo se změní. Takže potom už to tam nebylo pro mě ono a dostal jsem nabídku do Národního divadla. Nejprve jsem tam šel na tři hostovačky, pak tam byl nastálo, poté jsem odešel a teď jsem tam znovu.
V roce 2004 jste se v Los Angeles účastnil předávání cen Oscar poté, když jste zahrál hlavní roli v nominovaném česko-americkém filmu Most. Jak se vám tam líbilo?
Chci jen pro pořádek říci, že ve filmu Most jsem měl jen jednu z hlavních rolí. Ale zpět k Oscarům: nemám podobné slavnostní události a vyhlašování zrovna v lásce. Na Oscary jsem jel vlastně s jakýmsi despektem, protože jsem podobné vyhlašování zažil v Ženevě někdy v roce 1986 s filmem Krajina s nábytkem, kde se vyhlašovaly Hvězdy zítřka. Bylo toho tam na mě nějak moc, nablýskané mercedesy, červené koberce a diamanty… Já jsem obyčejný kluk ze dvora z Ostravy. Takže do Ameriky jsem tehdy letěl, řekněme, s odstupem, nicméně mě ten večer nadchl, protože byl úžasný. Spadla mi brada, protože vše bylo profesionálně dokonalé. Obrovský zážitek. Obdivoval jsem konferenciéra, obdivoval jsem všechny techniky, kteří během minuty, kdy běžela reklama, dokázali přestavět pódium. Každý přesně věděl, kde je jeho místo a co má dělat.
A byl jste pak na nějakém pověstném večírku?
Ano, když to skončí, řeknete si „tak jsme nevyhráli“, dáte si něco k pití a jedete do pronajatého domu na pobřeží, kde strávíte noc. Potom vás provedou po všech studiích, užijete si Ameriku a letíte zase domů. Vystoupíte v Praze na letišti, sednete na autobus číslo 101 a z Dejvické jedete metrem domů. Tak to je.
Přišel třeba Bruce Willis a poklábosil s vámi, jak se mu film líbil?
Ne, to zrovna ne. Byla tam spousta lidí, kteří nám gratulovali, ale tyhle hvězdy mají úplně jiné starosti.
V 90. letech jste působil v divadle ve francouzském městě Blois a kočoval s ním po Francii. Jak k tomu došlo?
Byl jsem v Divadle Husa na provázku, které vyrazilo na cestu s jinými divadly podobného ražení z Evropy. Jmenovalo se to Karavana míru. Váhal jsem, jestli mám jet s nimi, protože jsem zrovna dostal nabídku na roli v seriálu Největší z Pierotů. Takže kolegové z divadla odjeli a já točil seriál. Po nějakém čase jsem se vrátil do divadla, zatímco oni přijeli z putování po Evropě. Jedno z divadel, které s nimi jelo, bylo divadlo z Blois. A říkali, že by tam někoho chtěli na stáž o prázdninách. Já jsem byl svobodný a nejmladší v divadle, tak jsem si řekl, že bych tam jel. Ze stáže se vyklubala nabídka na roli v určitém představení, a tak jsem pak už jezdil s nimi. To představení se pak hrálo až do roku 1996.
Jak kočovné hraní funguje? Trmácíte se v kolonách po silnicích a účinkujete za byt a stravu?
Měl jsem vlastní karavan, který jsem připřáhl ke kolegovi, jenž měl zase obytné auto. Takže jsme utvořili kolonu, kde jsme jeli my herci v obytných autech a karavanech a za námi čtyři náklaďáky se scénou a dekoracemi. Na místě jsme pak postavili celé divadlo, které mělo i křišťálový lustr. Z náklaďáků vznikly lóže a pokladny. Hráli jsme obvykle pětkrát na jednom místě, potom se zase všechno sbalilo a pokračovali jsme dál.
Co vám po herecké stránce dalo hraní v cizím jazyku?
Obdivuji od té doby všechny, kdo dokázali hrát v cizině v cizí řeči a prosadili se, například Jan Tříska, Hugo Haas či Jiří Voskovec. V rodné řeči víte, jak udělat ironii či vtip. Každý jazyk má svou melodii a zákonitosti, jak vyjádřit upřímnost nebo lásku. V cizí řeči je to nesmírně obtížné.
VLADIMÍR JAVORSKÝ
Narodil se 2. května 1962 v Ostravě.
Divadelní a filmový herec.
Po absolvování studia herectví na JAMU působil v letech 1986–1991 v brněnském Divadle Husa na provázku, kde se výrazně uvedl v řadě představení – například v Katynce z Heilbronnu, Zahradní slavnosti nebo Labyrintu. Další jeho angažmá bylo v letech 1993–1996 v pražském Činoherním klubu a jeho jméno se od tohoto období objevuje i v dalších divadlech, kde občas hostuje (Divadlo Archa, Viola, Divadlo v Řeznické, Divadlo v Dlouhé…). V roce 1999 se stal členem Činohry Národního divadla, kde hrál například ve hrách Hamlet, Hadrián z Římsů, Idiot, Pokoušení, Romeo a Julie nebo David a Goliáš. Na Nové scéně hostoval v mluvené roli v komorní opeře Toufar. Mezi lety 2009 až 2016 působil v Národním divadle jako stálý host, od sezony 2016/2017 opět nastoupil do angažmá coby člen Činohry. V současné době ho můžete vidět ve hrách Bílá Voda, Cherry Man nebo Don Quijote.
Na televizních obrazovkách se poprvé objevil už během studií v seriálu Černá země. Následovaly další televizní role v seriálech Chlapci a chlapi (1988), Bylo nás pět (1994), Vlak dětství a naděje (1985) a Největší z Pierotů (1990), Tři králové (1998) či Sanitka 2. Objevuje se ale také v mnoha filmech, jako jsou Černí baroni (1992), Báječná léta pod psa (1997), Chyťte doktora (2007), Poupata (2011), Poslední závod (2022) nebo oceňovaný snímek Viktora Tauše Amerikánka (2024).
V roce 2012 obdržel za roli ve filmu Poupata cenu Český lev za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli.
Hranice schopností Vladimíra Javorského ale nekončí na divadelních prknech nebo před kamerami. Zpívá a hraje na saxofon, v mládí dělal atletiku a koketoval s baletem, umí pět světových jazyků. V únoru 2021 nazpíval spolu s Igorem Orozovičem děkovnou píseň Hippokratova armáda, věnovanou pracovníkům ve zdravotnictví.
