Alice Bardová: Seriál Třetí patro mě dojímá i po letech

Jaké jsou vaše vzpomínky na dětství?

Měla jsem partu – tři kluci a já. Jirka, což byl syn herce Vlastimila Haška a herečky Dany Syslové, syn Jaromíra Hanzlíka David a pak Honza Hlaváček, syn disidenta. Prolézali jsme staré půdy a sklepy na Malé Straně a také důkladně znali zázemí různých velvyslanectví a márnici v nemocnici Pod Petřínem. Jednou dokonce volali na Pražský hrad hasiče, protože jsem vlezla na druhém nádvoří mřížemi mezi hrobky. Byly tam drobné mince, my si chtěli s kluky koupit pytlík malinových bonbonů za dvě koruny, ale potom jsem strčila hlavu do jiné mříže a nemohla tam ani zpět. S Davidem Hanzlíkem jsem měla i dětskou svatbu, jako holčička jsem ho moc milovala. Jirka se v osmnácti letech oběsil, s Davidem jsem se v dospělosti viděla jen jednou a o Honzovi nic nevím. S ním jsem seděla v lavici a jednou jsme dostali úkol napsat nějaký recept na jídlo. Odevzdali jsme prázdný papír, kam jsme napsali jenom „Vitana vaří za vás“. Přišlo nám to velmi vtipné, učitelce už ne, a tak jsme dostali ze slohu za pět.

Čím byli vaši rodiče?

Co se týče těch dvou lidí, kteří mě vytvořili sexem, ti chtěli potrat, což jim komunisté nedovolili, a tak mi dětství pěkně „osladili“. Prý jsem jim totiž zkazila kariéru tím, že jsem se narodila. Velmi záhy v dospělosti jsem se s nimi přestala stýkat.

Jaké byly vaše první kroky před kamerou?

Moje první role byla Olina v seriálu režiséra Karla Smyczka Třetí patro. Seriál se natáčel dva roky. Pak jsem s ním v roce 1985 točila ještě televizní film s dlouhým názvem Dva t. č. v zel. hl. dvě veselé nekuř. Potom jsem dělala ještě několik filmů a seriálů a pak jsem dostala roli dívky Utte v německém seriálu Fabrik der Offiziere, který natočil režisér Wolf Vollmar. Z českých herců tam kromě mě hrála třeba paní Balzerová, Hegerlíková nebo pan Abrhám. Roli jsem si v němčině užívala a tehdy jsem se rozhodla, že se německy naučím. Nyní mluvím velmi dobře.

Tento seriál vůbec neznáme. O čem byl?

Je z druhé světové války, kdy je jeden nadporučík, jenž přežil bitvu u Stalingradu, přeložen do vojenské akademie, kde se dostává do problémů s nacistickou mašinerií. Na základě role ve Fabrik der Offiziere jsem pak dostala hlavní dívčí úlohu v dalším německém seriálu, který měl točit, tuším, Otakar Vávra. Jenže do toho přišla revoluce, skončilo financování, a tak byl tento projekt zrušen. Škoda, bývalo by šlo o start do velkého německého filmového byznysu, ale dávka mého štěstí tehdy vypršela. Tak to holt je – jsou období, kdy se člověku daří, a pak období, kdy se nedaří. Horší je, pokud ona horší období trvají dlouho, protože člověk poté ztrácí naději.

Kde si vás Karel Smyczek do seriálu Třetí patro, kde jste hrála zamilovanou učnici Olinu Bláhovou, vlastně vybral?

Tenkrát pozvali na casting celý první ročník konzervatoře, kam jsem chodila. Ze spolužaček vybrali jenom mě. Kluků v našem ročníku našli více – Michala Dlouhého, Davida Novotného, Petra Šimáka a Dana Landu.

Vy jste šla ze základní školy na konzervatoř?

V mé době se vycházelo z osmé třídy a do deváté šli jen ti, kteří se nedostali na školu. Já se tedy rozhodovala v osmé a dostala se napoprvé na Pražskou konzervatoř. Mé plány o umělecké škole zaměřené na design jsem proto už neřešila.

Design? Co jste chtěla dělat?

Chtěla jsem být buď návrhářka oblečení, nebo švadlena. Uvažovala jsem proto, že bych šla buď na oděvní průmyslovku, nebo na umprum.

Jak jste skloubila natáčení a školu?

Většinu rolí jsem točila „načerno“, škola by mi to nedovolila. Měla jsem každý rok několik hlavních rolí, a to i v maturitním roce. Třetí patro byla výjimka, šlo o seriál na objednávku komunistické strany, takže režisér Smyczek si nás prváky vydupal s tím, že to jinak dělat nebude. Nakonec vznikl krásný seriál, který mě i po letech dojme.

Nezáviděly vám spolužačky, že hrajete s Lukášem Vaculíkem, tehdejším dívčím idolem?

Spolužačky mě nemusely. Jednak jsem pořád točila a jednak jsem nebyla zrovna přátelský typ. Mimochodem, když mě vybrali do role, vůbec jsem nevěděla, kdo Lukáš Vaculík je.

V seriálu hrálo tehdy množství budoucích známých herců: Jiří Langmajer, Michal Dlouhý, Jan Potměšil, Michal Suchánek nebo Daniel Landa. Jak vás brali jako holku bez zkušeností?

Honza Potměšil byl z DAMU, Jirka Langmajer ze třeťáku, ostatní z mého ročníku. Bylo to v pohodě, nikdo nikomu nedělal žádné problémy. Kluci jsou v tomhle mnohem pohodovější než holky. Kateřinu Pindejovou, která hrála učnici Sychrovou, jsem tehdy moc obdivovala. Mluvila spisovně, byla vždy krásně oblečená, a navíc to uměla s kluky. Ti z ní byli úplně hotoví!

Neodolatelný byl tehdy Jan Antonín Duchoslav, jenž hrál v seriálu vůdce party. Jaký byl mimo „plac“ v porovnání třeba s Lukášem Vaculíkem?

Oba byli přesně takoví, jakou hráli roli. Režisér Smyczek byl ve výběru herců geniální.

Máme rádi film Jako jed, v němž jste účinkovala v roli dívky Dagmar. Jaké pro vás bylo hrát se Zdeňkem Svěrákem jako vaším filmovým tatínkem?

Byl laskavý a vždy ochotný pomoci.

Během osmi let jste hrála asi ve dvaceti filmech a seriálech. Měla jste dobře nakročeno, ale když jste dostudovala, ze světa filmu jste v pouhých 23 letech najednou zmizela. Co se stalo?

Ano, něco se stalo a nechci o tom mluvit.

Zpívala jste ve skupině Kroky Františka Janečka. Ještě coby studentka, nebo až po absolvování?

Po maturitě jsem vyhrála konkurz do Kroků na uvolněné místo po Ivetě Bartošové. Bylo mi sedmnáct let, s Kroky jsem byla dva roky, pak přišla revoluce a kapela se v roce 1990 rozpadla.

Jaké máte vzpomínky na účinkování v tomto souboru, kde byl hvězdou Michal David? Pan Janeček vám pro Kroky přidělil jméno Hálová. Proč?

Protože Chrtková by se prý v Rusku špatně vyslovovalo. Kapela Kroky totiž jezdila hodně hrát do Ruska. Já jsem tam s nimi ale nikdy nebyla, což jsem byla moc ráda, nemám ráda špínu, hmyz a hlad a také bych nebyla schopná lézt do zadku nějakým komunistům – ani českým, ani ruským.

Jaký směr nabral váš život po roce 1992?

Mám hereckou školu pro děti, učím na dva nástroje a sólový zpěv. Po odchodu z filmu jsem ještě nadabovala a nazpívala asi sto amerických pohádek. To byla skvělá práce, k takovým úžasným písním bych se jinak nedostala. Nazpívala jsem je do češtiny i slovenštiny.

Nemrzí vás, že si na vás za ty roky nikdo z filmové branže nevzpomněl? Nebo občas někdo zavolal s nabídkou, ale už jste byla jinde, a tak jste ho odmítla?

Mrzí mě to moc, neodmítla bych, ale byla jsem asi jen taková kometa, která proletěla. Všichni říkali: „Jaká je to krásná kometa, oslňující…“ A pak zamávali a bylo to.

Věnujete se také designu. V jaké oblasti?

Miluji předělávání zdánlivě nezachranitelných věcí. Mám spoustu šatů, které jsem rozstříhala a složila do nové podoby. Bohužel to dělám i s novými věcmi, protože mi nevyhovuje ušití nebo střih, nevyjímaje džíny, kabáty a občas i zimní boty. Mám na to ateliér a tři stroje, které mi ve všem pomohou. Co se týče módy jako takové, miluji dobré oblékání. Ne výstřednosti, ale styl a jeho čistotu. Osobně nechápu návrhářské šílenosti, které lze neustále vidět při různých televizních předáváních cen. Oblečení by mělo být příjemné, sladěné a pohodlné. Mělo by svému majiteli přinášet komfort. Je velmi důležité, aby do sebe zapadaly odstíny barev. Osobně upřednostňuji studené odstíny k sobě a teplé k sobě, nikoli kombinace, což platí i o laku na nehty. Často si vymyslím nějaké oblečení, jež si vezmu, a pak zjistím, že mám nalakované nehty do teplého odstínu, zatímco oblečení by mělo být ve studených kombinacích, takže musím nehty respektovat. Živit se tím nemohu, protože na to nemám školu. Dnes musí mít každý na všechno školu a nejlépe titul, pak má teprve „patent na rozum“.

Prý hodnotíte módu na sociálních sítích. Je to pravda?

Mám stránku na Instagramu, kam vkládám fotky různého oblečení, popíšu značky a také poctivě i jejich kvalitu a hlavně poměr cena versus kvalita. Moje stránka se jmenuje milujumodumilujumodu. Lidé často pomíjejí složení materiálu, což je přitom velice důležité. Preferuji přírodní materiály, ale občas i já vezmu na sebe šaty z polyesteru, protože jsou tak krásné, že neodolám. Snažím se ale dávat přednost viskóze, bavlně, vlně a elastanu.

Co další koníčky?

Miluji zahradničení. Pěstuji divoké a často i chráněné rostliny, mám velkou zahradu, kde je místo pro zeleninu, kytky, drobné ovoce i pro to velké. Letos jsem poprvé po dlouhých letech mohla slavit úspěch, protože jsem měla na zahradě několik motýlů modrásků. Pěstuji hodně modrých a fialových květin, takže jsem je konečně přilákala. Na mojí zahradě mají zázemí i ptáci všeho druhu, ježci, bažanti a veverky. Srnky chodí až za plot, aby se zvědavě podívaly, co zase děláme. 

Vypadá to, že jste dost aktivní člověk. Máte čas si sednout a přečíst nějakou knihu?

Ráda čtu populárně-naučné knihy. Nejraději mám autory manžele Fosar–Bludorf – píšou knihy o záhadách a nejasnostech na naší planetě. Bohužel pro naše čtenáře v němčině, do češtiny se překládají se zpožděním deset a více let, takže je louskám v originále.

Nedávno jste oslavila 55. narozeniny a vypadáte báječně. Jak to děláte?

Že vypadám dobře, je výsledkem intenzivní celoživotní práce. Denně cvičím, běhám nebo cvičím jógu, oční gymnastiku, používám galvanickou žehličku a hlavně nežiji v příšerném stresu, neponocuji, téměř nepiji alkohol, nepožívám drogy, nekouřím a bydlím v domě na konci vesnice, kde je v noci úplná tma a úplné ticho. Za domem jsou už jen louky a les. To je každý den velká porce kyslíku a pro lidský organismus moc důležitá věc. Jsou období, kdy na cvičení nemám čas, většinou před zimou a na jaře, protože to má přednost zahrada, ale mám pár triků, které v takové situaci pomohou. Například při čištění zubů dělám baletní cviky. Kdykoli jdu nebo někde stojím, přenáším váhu na paty, čímž zapojím všechny svaly, tělo se narovná a hned má větší kalorický výdej. Cvičení proti vráskám provádím v autě při řízení a  v posteli před usnutím ve tmě. Člověk se poté může na ty cviky lépe soustředit. Zároveň si denně zacvičím tři cviky na krční páteř a pak už mohu své tělo nechat usnout. Vidíte, výmluvy o nedostatku času jsou liché. 

Děkujeme za rozhovor
Vítek Formánek, Eva Csölleová