Hádka prezidentů Donalda Trumpa a Volodymyra Zelenského patrně vejde do dějin. V přímém přenosu ji viděl celý svět. Zpětně ji hodnotí i exministr, poslanec a diplomat Cyril Svoboda. A neskrývá svůj údiv či zděšení. „Představitelé států se mohou hádat, ale ne v přímém přenosu,“ upozorňuje v rozhovoru pro časopis TÝDEN.
Skutečně takhle vypadá svět diplomacie, když se před kamerami zavřou dveře? Politik Cyril Svoboda to může posoudit, protože zažil schůzky na nejvyšší úrovni, vyzná se v protokolu a jednal také v USA.
Jednání prezidenta Trumpa a viceprezidenta Vance s prezidentem Zelenským probíhala za přítomnosti novinářů a televizních kamer. Je to běžné nebo podobná jednání častěji probíhají za zavřenými dveřmi?
Jednání proběhlo za zavřenými dveřmi, ale pouze tisková konference měla nový scénář, lépe řečeno staronový, protože úplně stejný se uplatnil po setkání mezi americkým prezidentem a britským premiérem a francouzským prezidentem. S tím měla ukrajinská delegace počítat, protože scénář určuje hostitel. Měla se poučit a stanovit strategii pro setkání s prezidentem Trumpem.
Nebyl šok veřejnosti z té schůzky částečně daný tím, že tentokrát „viděla pod pokličku“, byla přímým svědkem opravdu tvrdého jednání?
Hádka, záměrně vyprovokovaná nebo spontánní, proběhla před celým světem. Stovky miliónů diváků ji viděly v přímém přenosu. Byla šokující. Především Ukrajinci byli zaskočeni. Američané přitlačili. Ukrajinský prezident byl v defenzivě. Když se do podobně nepohodlné situace během obdobné tiskové konference dostal Emmanuel Macron, začal mluvit francouzsky a to mu pomohlo dostat se obrazně řečeno „na koně“. Tedy tisková konference byla i testem kdo si co dovolí.
Jednání probíhalo v konfrontační atmosféře, připomínalo spíš hádku. Je to při setkání nejvyšších státních představitelů běžné?
Představitelé států se mohou hádat, ale ne v přímém přenosu.
Laikovi by se mohlo zdát, že takováto setkání jen stvrzují to, co předtím dojednaly týmy diplomatů či poradců. Stává se, že na setkání nejvyšších představitelů někdo předloží něco, o čem druhá strana dosud neslyšela?
Klasická tradiční diplomacie je založena na pravidlu, že napřed jednají diplomaté a další odborníci, jejich výsledky posoudí ministři a výsledek oznámí a stvrdí hlavy států a vlád. Až finální podoba dohody je publikována. Donald Trump ve svém prvním volebním období jednáním s Kim Čong-unem v Singapuru a pak ve Vietnamu převrátil pravidla, začal na úrovni hlav států, aby technické detaily následně dojednali jiní. Tehdy se mu to nepovedlo. Výsledek nula. Ale podobným způsobem dosáhl podpisů takzvaných abrahámovských dohod mezi státem Izrael a Spojenými arabskými emiráty (SAE), Bahrajnem a Marokem. Tím výrazně přispěl k řešení vztahů na Blízkém východě. Tedy úspěšnost měl 50 na 50.
Mohl a měl udělat některý z účastníků něco jinak, aby situace tak neeskalovala? Byla to chyba prezidenta Zelenského, který na jednání přinesl nový aspekt? Nebo například chytrá taktika americké strany, která chtěla, aby to tak skočilo?
Prezident Zelensky nebo jeho tým měli projít proběhlé podobné tiskové konference a poučit se z nich. Prezident Zelensky měl a mohl přejít do ukrajinštiny, když odpovídal na útoky. To by mu velmi pomohlo. Muselo by se překládat, a to zklidnilo atmosféru.
Byl jste vy osobně přítomen nějakému podobně ostrému střetu na tak vysoké politické úrovni?
Hádky jsem zažil, ale hádku před celým světem ne.
Všichni asi znají situaci z OSN, kde Nikita Chruščov během jednání v OSN bušil botou do stolu. Vzpomenete si na další příklady z historie diplomacie, které jsou podobně výjimečné, ať už prudkostí jako aktuální případ, nebo bizarností, jako případ prvního tajemníka KSSS?
Slavný projev Nikity Chruščova se odehrál v jedinečné situaci. Byla „kouzlem nechětného“. To se nebude opakovat. Zažil jsem různé jiné mimořádné situace, kdy bylo třeba jednat jinak, než je obvyklé. Ale to nelze popsat v jedné odpovědi. Život je bohatý, někdy přináší velká překvapení.
