Důchodový systém? Absurdní divadlo v němž občan vždy prohraje
Realita je ovšem neúprosná - spoléhat na státní důchod je nejen naivní, ale i sebezničující. Demografická matematika nezná slitování. Za pár dekád budou na jednoho důchodce pracovat méně než dva ekonomicky aktivní občané, a při takovémto poměru nepomůže ani sebekreativnější reforma. Důstojné penzí by šlo dosáhnout jen skrze drakonické škrty nebo astronomické navýšení odvodů. Slovy klasika: Tertium non datur, tedy třetí možnost neexistuje.
Analýza společnosti CYRRUS nám předkládá chmurný obrázek: v roce 2059 průměrný důchod spadne na vpravdě ubohých 27 % průměrné mzdy. Řečeno v dnešních cenách, jde jen o asi 12 tisíc korun měsíčně. A to se jedná ještě o optimistický scénář počítající se snížením valorizace a zvýšením důchodového věku. Bojím se vůbec domýšlet, z čeho budou žít dnešní novorozenci, až dosáhnou penzijního věku...
Naše politická reprezentace ignoruje naprostý klíčový fakt, že jediná cesta k důstojnému stáří vede skrze osobní investice. Kdybychom měli možnost sami si investovat prostředky, které nyní plynou na sociální pojištění, naše penze by dosáhla ne lehce nad čtvrtinu, ale na čtyřnásobek průměrné mzdy. A to i při docela konzervativní investiční strategii! Ano, čtete dobře.
Něco takového by představovalo skutečnou systémovou reformu, ale my v současnosti dostáváme jen kosmetické úpravy již existujících parametrů. Minimální důchod se sice zvýší na 8080 Kč a vdovské či vdovecké důchody se prodlouží ze dvou na pět let, ale jádro pudla zůstává nezměněno. Je potřeba si nalít čistého vína a přiznat si, že současný průběžný systém je při dnešním demografickém vývoji prostě a jednoduše neudržitelný. Populistické sliby opozice o rušení reformy pak jen dokreslují naprostou závislost penzijního systému na rozmarech politiků a voličů.
Nechceme-li být rukojmími vrtkavé přízně mas, a s důchody být odkázani na jejich momentální rozmary, musíme vzít osud svých penzí pevně do vlastních rukou. Není to státní důchod, ale strategické investování již od mladého věku, co vytváří finanční rezervu, která rozhoduje mezi stářím v bídě nebo relativním dostatku. I tisícovka měsíčně investovaná s dlouhodobým horizontem dramaticky vylepší hubený státní důchod.
Je iluzorní očekávat, že náš důchodový problém za nás vyřeší nějaký politik či úředník, jedno z jaké strany či hnutí. Státní penzi bychom měli vnímat úplně opačně, než je v současnosti většinově vnímáma, tedy jen jako doplňkový příjem, ne jako základ zabezpečení. Jediná šance na aspoň trochu důstojné stáří spočívá v tom nespoléhat na stát a jeho politické loutky. Chceme-li opravdu rozhodovat o vlastní budoucnosti, musíme dlouhodobě a systematicky investovat.
Současný důchodový systém je zcela pokřivený, ale máme tu výhodu, že nemusíme hrát jen podle jeho pravidel. Díky pravidelným, sofistikovaným investicím po vlastní ose dokážeme přepsat nepovedený scénář pomyslné absurdní divadelní hry a zajistit vlastní osud. Je čas nazvat politické sliby pravým jménem a vzít budoucnost do svých rukou. V životní partii důchodového pokeru je all-in sázka na sebe sama naší jedinou výherní kombinací. V opačném případě vždy vyhraje jen nefunkční systém.
Autor je CEO investičního fondu INDEXIT
