Dokumentoval zločin a mafii v jedné z nejdivočejších etap vývoje společnosti po roce 1989. Hovořil s lidmi, kteří tehdy, a vlastně ještě poměrně nedávno, tvořili špičku kriminálního podsvětí. Mnozí z nich už dnes nežijí. Jednomu z nejpozoruhodnějších témat polistopadového vývoje se novinář a reportér Josef Klíma věnuje i v novém pořadu a také knize, jak říká v rozhovoru.
Od devadesátých let se pohybujete kolem podsvětí, byl jste v kontaktu s lidmi, kteří později umírali. Jak je možné, že jste tuhle divočinu přežil?
To jsem se taky mockrát sám sebe ptal a zamýšlím se nad tím v novém pořadu Jak jsem přežil devadesátky na TV Barrandov. Dodneška mi to není jasné. Myslím, že se tam sešlo víc věcí. Když máte známý ksicht, a já ho měl známý už od devadesátek, tak si k vám troufnou míň než k nějakému novináři v okresním plátku, o kterém vědí, kam chodí jeho děti do školy. Berou to stylem „ty jsi tady od nás z Jablonce, tak tě můžeme kdykoliv sejmout“. Takže to je jeden faktor. Druhý faktor – ti velcí lumpové jsou ekonomové. Proč by měli někomu platit 600 tisíc za to, aby mi zlámal ruce nebo nohy, když věděli, že i když se něco zveřejní v médiích, tak kvůli tomu jim pouta nikdo nenasadí, nic se jim nestane? Navíc by je ten zabiják nebo lamač kostí ještě mohl prásknout. Zbytečně by riskovali. A za třetí – pořád jsme žili v demokratické zemi. V té samé době v Bulharsku polévali novináře kyselinou, v Rusku je rovnou likvidovali, protože tam je to prostě víc na východ, a tady jsme pořád byli víc na západ. Myslím, že tohle byly tři hlavní důvody, proč jsme my novináři devadesátky přežili víceméně bez úhony. Sabinu Slonkovou chtěli jednou zabít. Opravdu na ni byl najatý nájemný vrah, ale policajti to včas zjistili a uklidili ji do nějaké konspirační vily nebo bytu, kde byla, dokud ty lidi nepozatýkali. Ale já nikdy takhle těžké přímé ohrožení nezažil.
Nikdo na vás nedělal nátlak ve smyslu výhrůžek?
To jo, když ještě nebyly Na vlastní oči. Tenkrát jsem spoluzakládal časopis Reflex a tam nám chodily výhrůžky na korespondenčních lístcích. Takové ty pohlednice bez obrázku (pro mladé, co to nevědí). Tam bylo třeba: „Ty svině, jestli toho nenecháš, uřízneme ti hlavu.“ Ale oni se nepodepsali, takže jsem nevěděl, kterou z těch pěti kauz, co jsem měl rozdělané, mám nechat. Proto jsme to brali na lehkou váhu, říkali si, že to k té profesi patří.
Bylo v devadesátkách těžké dělat investigativní novinařinu? Bylo to rizikové povolání?
Dnes je to rizikové povolání spíš pro nakladatele, televizi nebo médium jako takové. Novinář už v tom tolik nelítá. V devadesátkách samozřejmě ještě nebyla předběžná opatření soudů, to nebylo v módě. Velcí lumpové si nenajímali právníky, ale opravdové lamače kostí, kteří si vás někde vyhlídli. To se stalo kolegovi. Šel ráno k autu a tam z vedlejšího auta vylezl chlap jako hora. Řekl mu něco jako „vy teď děláte tohle a tohle já vám dobře radím, nedělejte to, mohl byste dopadnout špatně“. A když vedle vás stojí dvoumetrový chlap a vy víte, že v bytě nebo domku máte rodinu, hodně se rozmýšlíte, jestli to máte dělat.
Ve vaší knize Moje české podsvětí, která teď vychází, popisujete, jak jste měl jeden čas ochranku. Proč?
Ochranku jsem měl, protože jsme tenkrát s Jankem Kroupou narazili na takovou partu lidí, kolem kterých se děly divné věci. Divná úmrtí, divná sebevražda, divná autonehoda. Byli to bohatí lidé a najednou po jejich smrti vyplavaly dlužní úpisy. Samozřejmě falešné. Tehdy jsme dostali varování, že proti nám chtějí opravdu něco podnikat. Proto jsme dostali ochranku. Ti chlapi bydleli u nás doma, byli dva, střídali se a bylo to trošku jako z amerického filmu.
To vám tehdy platila televize?
Jo, to platila televize. Asi po čtrnácti dnech ale přišli a řekli: „Jsme tu dneska naposled.“ Ptám se: „Nebezpečí pominulo?“ A oni řekli, že ne, ale že televize už na nás nemá peníze.
Na co se můžou diváci těšit? Uvidí něco, co dodnes zůstalo nepublikováno?
Některé věci jsem dodneška nepublikoval, ale hlavně si tam zvu hosty, kteří jsou zajímaví tím, že i oni nějakým způsobem přežili devadesátky nebo byli v kontaktu s velkými mafiány, o kterých tam samozřejmě bude řeč. Já jsem měl to štěstí, nebo tu smůlu, že jsem mohl mluvit se všemi velkými mafiány osobně. Dělal jsem s nimi rozhovory a s některými jsem se ne snad přímo přátelil, ale stýkal jsem se s nimi velmi často i mimo natáčení.
Stýkal jsem se i s policisty, například u jednoho jsem později zjistil, že byl šéfem policejní větve kauzy Berdychova gangu. Policista, který byl můj informátor. Čili bylo to všechno takové propojené, a jsou to jednak moje vzpomínky a také vzpomínky těch lidí, kteří se ve stejném prostředí pohybovali také.
Celý rozhovor je obsahem 1. vydání časopisu TÝDEN v roce 2025.
