Výběr informací o povinné vojenské službě, kterou zrušil branný zákon, účinný od 1. ledna 2005:
- Všeobecnou brannou povinnost zavedlo už v roce 1868 Rakousko-Uhersko, mimo jiné v reakci na porážku v prusko-rakouské válce roku 1866. Povinná vojenská služba se od té doby v českých zemích týkala většiny mužské populace. Služba trvala tři roky, u námořnictva - kam nastupovali jen dobrovolníci - čtyři. Potom následovalo sedm let zálohy a dva roky v takzvané zeměbraně. V roce 1912 byla služba zkrácena na dva roky (u speciálních druhů zbraní na tři, u námořnictva zůstala čtyřletá).
- Také armáda nově vzniklého Československa byla založená na principu povinné služby, kterou prošla většina mužské populace. Během let se měnil nejen počet odvedenců nebo délka základní služby, ale také postavení vojska v očích veřejnosti. Po první světové válce se armáda založená na legionářském mýtu stala jednou z nositelek étosu masarykovského Československa, po roce 1948 a zejména srpnu 1968 ale o svou někdejší prestiž přišla a valná část populace v ní viděla jen další represivní nástroj.
- Za první republiky sloužili branci rok a půl a celkový počet vojáků většinou nepřekročil 150.000. Po druhé světové válce se služba prodloužila na dva roky (vysokoškoláci chodili většinou na rok) - po únoru 1948 ale byla i období, kdy "záklaďáci" museli zůstat déle - a v roce 1953 dosáhl počet vojáků rekordních 300.000. Ti politicky nespolehliví ale nesměli sloužit se zbraní, místo toho je režim používal jako lacinou pracovní sílu. Běžní branci se často museli vyrovnat třeba s tím, že skončili na druhém konci republiky.
- Socialistickou armádu, jež měla koncem 80. let na 200.000 vojáků, trápila šikana, jež mnoho mladých mužů přiměla ke snaze získat "modrou knížku", tedy průkaz o neschopnosti k vojenské službě. Pro vládu a stranu ale byla armáda "výkladní skříní" a například cvičení branců oblečených jen v bílých trenýrkách patřilo k vrcholům spartakiád - tedy hromadných cvičení, kterými byly nahrazeny sokolské slety, od nichž převzaly i místo konání, Strahovský stadion.
- Po listopadu 1989 zasáhly změny i armádu, první novela branného zákona stanovila délku základní vojenské služby na 18 měsíců a uzákonila možnost civilní služby. Od roku 1993 se vojenská služba zkrátila na 12 měsíců a roční "vojna" zůstala i v novém branném zákoně z roku 1999. V listopadu 2003 pak koaliční vláda Vladimíra Špidly (ČSSD, nyní SOCDEM) vláda schválila reformu armády, podle níž měla základní vojenská služba skončit závěrem roku 2004.
- Nový braný zákon, který zrušil povinnou vojenskou (ale i náhradní civilní) službu prošel parlamentem v listopadu 2004. Posledních 878 branců nastoupilo na základní vojenskou službu 30. března 2004, do civilu odešli poslední z nich 22. prosince 2004. Toto těsně předvánoční datum obsahoval paragraf 39 zákona, který také od 1. ledna 2005 zavedl plně profesionální armádu, kterou doplňují dobrovolné aktivní zálohy.
- Česká armáda má v současnosti přibližně přibližně 28.000 vojáků z povolání, které doplňují více než čtyři tisícovky členů aktivních záloh. Podle dřívějších vyjádření ministerstva obrany je cílem mít do roku 2030 celkem 30.000 vojáků z povolání a 10.000 záložníků. V posledních letech se někdy diskutuje o možnosti znovuzavedení nějaké formy vojenské služby, většina odborníků se ale shoduje na tom, že v krátkodobém časovém horizontu to není možné.
- Myšlenka stálé armády se ve střední Evropě začala prosazovat v 17. století. První stálé vojsko v českých zemích vzniklo v roce 1649 jak součást rakouské armády, když se císař Ferdinand III. (na trůně 1637 až 1657) se rozhodl ponechat několik pluků v trvalé službě. Do armády vstupovali vojáci dobrovolně na základě verbování, ale upisovali se na doživotí. Pokud se právě neválčilo, mohli odcházet na takzvanou dlouhodobou dovolenou, která trvala i několik let.
- V roce 1781 císař Josef II. zavedl vojenskou povinnost, která se ale týkala pouze nejchudších vrstev. Osvobozena z ní byla šlechta (jejíž příslušníci až do konce habsburské monarchie tvořili jádro důstojnického sboru), duchovní a inteligence. Verbování nahradily často násilné odvody, služba ale zůstala doživotní. Ta skončila roku 1802, kdy se u pěchoty se zkrátila na deset, u jezdectva na 12 a u dělostřelectva na 14 let. Poslední velkou změnou před zavedením všeobecné branné povinnosti bylo v roce 1845 zkrácení služby na osm let.
