Česko přišlo vinou nacistů o jednoho ze svých velikánů, malíře a spisovatele Karla Čapka. Celou válku strávil v několika koncentračních táborech – v tom posledním, Bergen-Belsenu, zemřel při epidemii tyfu ve svých 58 letech.
Josef Čapek napsal řadu knih, třeba eseje Kulhavý poutník, prózu Stín kapradiny či pohádkovou knížku Povídání o pejskovi a kočičce. Tuto půvabnou publikaci napsal a nakreslil pro svou dceru Alenu. Jeho záběr byl ale mnohem širší - působil jako novinář, dramatik, jevištní výtvarník, věnoval se výtvarné kritice a teorii. Úzce spolupracoval se svým mladším bratrem, světově proslulým spisovatelem a dramatikem Karlem Čapkem.
Vyučil se nejprve tkalcem, pak naskočil na umění
Josef Čapek se narodil 23. března 1887 v Hronově v rodině venkovského lékaře a sběratelky lidového folkloru. Po studiích na tkalcovské škole ve Vrchlabí navštěvoval od roku 1910 pražskou UMPRUM. Záhy začal i vystavovat a redigovat umělecké časopisy. Pracoval v Paříži, společně s Karlem obdivovali přírodu Středomoří. Nechal se inspirovat i krásami Španělska, později navštívil i Německo a Sovětský svaz.
V roce 1919 se Josef Čapek oženil s dlouholetou láskou Jarmilou a manželé pak bydleli společně s Karlem v bytě Čapkových rodičů a později, opět s bratrem, v dvojvile na Vinohradech se společnou zahradou, kde se tehdy každý pátek scházeli "pátečníci" - kulturní a politické osobnosti první republiky (například Tomáš Garigue Masaryk, Edvard Beneš, Ferdinand Peroutka, Eduard Bass, Karel Poláček a Vladislav Vančura).
Josef Čapek byl stoupencem expresionismu a kubismu, členem Skupiny výtvarných umělců a sdružení Mánes. Společně s bratrem Karlem napsali mimo jiné prózy Zářivé hlubiny a Krakonošova zahrada a divadelní hry Ze života hmyzu či Adam Stvořitel.
Byl i redaktorem Lidových novin
Stál u zrodu umělecké skupiny Tvrdošíjní. Známé jsou i jeho dětské náměty, které pastelovými barvami vyjadřují hravost a dočasnou bezstarostnost. Malíř však měl i silné sociální cítění, které vyjadřoval v typických motivech z periferie měst i společnosti.
Od roku 1921 byl také redaktorem Lidových novin. Zajímaly jej vnitřní hodnoty člověka, základní otázky smyslu jeho existence a poznávání života kolem sebe. Střídal literární formy: eseje, lyrická vyprávění či filozofické úvahy. Čtenáře vedl cestami polemických dialogů, ve kterých jim dával možnost svobodné volby.
Gestapo ho zatklo hned první den války
Na obavy z blížící se války Čapek reagoval karikaturami fašismu, jež vrcholily v obrazových cyklech Oheň a Touha. Za protifašistickou činnost jej zatkli v první den války - 1. září 1939. Gestapo si pro něj přijelo do Želiva na Pelhřimovsku, kde si pronajal letní byt a kde jej také před tím navštívili přátelé, kteří ho varovali a nabízeli zařízení emigrace. Odmítl.
Němci poté Čapka vláčeli po koncentračních táborech. Vězněm byl v Dachau, Buchenwaldu, Sachsenhausenu, Berlíně a nakonec v Bergen-Belsenu. I jako vězeň se snažil psát verše. Pracoval i v písmomalířské dílně, kde mj. musel esesákům kreslit erby a ozdobné rodokmeny. Poslední informace, že byl spatřen živý, je ze 4. dubna 1945, kdy v táboře Bergen - Belsen vypukl tyfus. Čapek zemřel v následujících dnech. Při osvobození tábora 15. dubna již nebyl mezi živými, jeho ostatky skončily kdesi v hromadném hrobě. Symbolický hrob má na pražském Vyšehradě.
