Rodina, zdraví, práce. Životní priority většiny lidí jsou podobné. Existují ale fanatici, v jejichž žebříčku hodnot figurují stejně vysoko i automobily. Luxusní, sportovní, historické - ale hlavně unikátní.
Typické vrnění britské chlouby z roku 1988 se odráží od zbraslavských skal u Vltavy. Stačí malé šlápnutí na plyn a týl hlavy se prudce zaboří do sedadla. Upravený speciál Jaguar JanSpeed Bi-Turbo ukazuje sílu. „Docela táhne, co?" říká majitel Filip Turek. „Na světě jsou jenom tři černé janspeedy, z toho jeden s manuální převodovkou. Ten můj," říká třiadvacetiletý sběratel a očima hladí naleštěný černý vůz s tmavými skly. „Říkáme mu Rusák. Mafiánský styl, chybí jen kufr plný kalašnikovů. Přede mnou ho měl černošský kulturista."
Nejsem žádný synek
Hledání jaguárů z konce osmdesátých let se stalo Turkovým posláním. Krátce poté, co koupil první „jágo", jak své vozy -šelmy důvěrně nazývá, založil český Jaguar klub. Jsou v něm sběratelé i fandové, Češi i Němci, Poláci nebo dokonce Arabové. Turek rovněž plánuje čtyřdílný seriál závodů. „Je to docela rarita. Angličané nejsou zvyklí, aby se něco takového dělalo mimo jejich zemi."
ČTĚTE TAKÉ: Deset nejkrásnějších aut světa
Za dva roky prošlo Turkovi rukama osmnáct jaguárů. Nyní jich má šest. Jak si dokáže na tak drahého koníčka vydělat? „Zprostředkovávám prodej luxusních aut. Sháním vozy, které jen tak sehnat nelze," říká a dodává: „Fakt nejsem žádný synek, žádná zlatá mládež. Od malička mám tvrdou výchovu a na všechno si vydělávám sám." Většina Turkových peněz míří právě do „tlamy" černé šelmy. „Žere to peníze. Totálně. Ale i kdybych vydělal třeba milion, tak si stejně koupím další jágo." Kromě janspeedu má i auto, které je součástí Britského národního dědictví: jaguár XJR-S se sériovým číslem 001 - historicky první vyrobený R typ z roku 1988. „Bylo v jaguářím muzeu, je opravdu nesmírně cenné," říká Turek. „První majitel premiérové ´erko´ vyhrál v soutěži anglického deníku Daily Mail."
Částky, za která auta kupuje, Turek ze zásady neříká. „Jsou to statitisíce, s XJR-S jsem měl hrozné štěstí. Našel jsem ho náhodou na úplně neznámém serveru a hned druhý den jsem letěl do Anglie. Přitom mi jeho majitel nejdřív tvrdil, že prý už ho prodal. Jenomže já to auto chtěl alespoň vidět, sáhnout si na něj. No a když pak ten chlápek viděl, že jsem nadšený jak malé dítě, prodal mi ho," vypráví. „Nešlo mu o peníze, v garáži měl třeba Ferrari. On to auto hlavně nechtěl prodat někomu, kdo by s ním hned dál obchodoval." A tak Turek nasedl do vysněného unikátu a odjel s ním do Čech.
Dnes je z vozu poklad, zlato budoucnosti. „Za deset, dvacet let za něj můžu dostat fantastické částky." A teď? „Kolem milionu eur, možná víc - kdyby se utrhl nějaký Arab. Třeba brunejský sultán má asi dvacet jaguárů, a kdoví, co by nabídl, kdyby dostal tenhle tip." Turek však opakuje, že svoje nejmilejší „jágo" prodat nechce. „Jsem přece sběratel, ne obchodník."
Boule vpředu, boule vzadu
Automobiloví sběratelé o svých kouscích mluví skoro jako o vlastních dětech. Před setkáním s nimi je však třeba zapamatovat si několik pravidel. 1. Neptat se, jestli „si to můžete vyzkoušet" - sběratelé auta nepůjčují. 2. Netvářit, že jejich vozům rozumíte - jen se ztrapníte. 3. Nesahat na lak, ani na další nablýskané součástky a nejlépe vůbec na nic - auto je svaté.
Dvaašedesátiletý Karel Procházka působí jako přísný univerzitní profesor, promýšlí každou větu. Jeho firma vyrábí speciální podlahové krytiny a patří mu ohromující sbírka chevroletů značky Corvette - americká klasika. „Mám jich asi dvanáct, patnáct, přesně nevím. Všechny řady až do série C6." Jeho kancelář zdobí desítky pohárů, plakátu, espézetek nebo například hodiny, které vždy v celou zavrní jako motor. „V dětství jsem si natloukl zadek na pionýru a motorky pro mě skončily. Jako první auto jsem si koupil embéčko, postupně jsem přešel k mercedesům," vypráví Procházka a listuje v albu, kde má všechny svoje kousky vyfocené.
Mercedesy pak vystřídaly corvetty. „Dovedla mě k nim kolegyně. Hledal jsem něco nového a ona mě hecovala, že když změnu, tak corvettu - bouli vepředu, bouli vzadu," směje se a přibližuje důvody k závislosti na těchto sexy sporťácích: „Výkon, klasika - všechno se přenáší zadní nápravou - těžký předek, pocit z jízdy. Úplně tomu propadnete, je to až šílené."
Neprodejné krasavice
Také Procházka je, podobně jako „jaguár" Turek, prezidentem: založil český Corvette klub. „Ona je to u nás spíše taková legrační funkce, kluci mi říkají ´Presidento mio´." Ale když prý přiletěl do Ameriky a tam zjistili, že je šéfem českých „corvettářů", okamžitě byl váženou osobou. „Na letišti v Los Angeles mi imigrační úředník povídá: ´Vy máte i hodinky Corvette, co to má znamenat?´ Když jsme mu to vysvětlil, začal se mnou jednat s nesmírnou uctivostí. Corvetty jsou v Americe ohromně populární."
Vozy má Procházka v garážích po celé Praze, několik jich skladuje v prostorách své firmy. Třeba závodní modely řady C3 z let 1970 a 1979 nebo modrou krasavici z roku 1969. „Ta mě hodně baví," říká. Svá auta rád prohání - jezdí na srazy, závodí. „Proč ne? To se mám na ně jenom koukat?" Aut se dotýká, jako kdyby to byly ženy. „Každé auto, které jsem prodal, jsme společně s onou kolegyní, která mě ke corvettám přivedla, obrečeli. Teď už neprodávám. Občas dám inzerát, ale zájemcům stejně neodpovídám." Sbírku naopak rozšiřuje. „Dá se říct, že teď už všechno vrážím do aut. Děti mám velké, tak co." Třeba legendami opředená corvetta Split Windows jej stála zhruba dva a půl milionu korun.
Veteráni od faráře
„Ameriky" shromažďuje i Petr Landsman ze Srnojed u Pardubic. Jeho auta vynikají extrémní velikostí a mohutností. „Do těch se nenastupuje, ale vchází," říká spolumajitel firmy na montáž elektrických rozvodů.
Ke sbírání šestimetrových legend jej přivedl otec, přesněji řečeno „svatý otec". „Táta byl tehdy elektrikář a jako melouch opravoval kostel. No a pan farář měl na dvoře dva chevrolety z roku 1939 a oba mu dal. Ta jejich velikost mě hned nadchla, vzadu nás sedělo třeba osmnáct dětí."
Nyní Landsmann vlastní pět amerických obrů, jednou z největších chloub je Imperial z roku 1963. Jeho výbava je na tu dobu neuvěřitelná: duální klimatizace, elektrické ovládání oken, tempomat. „Má třeba i automatické rozsvěcování dálkových světel, což tady nikdo nezná do dneška," říká sběratel.
Imperialem projel i legendární americkou Route 66. „Skvělá jízda. Vedle mě ležela manželka - u spolujezdce je místa jako v posteli. Jednou nám tam sto dvaceti upadlo kolo, auto začalo hořet. Ale uhasil jsem to a dnes už to není vůbec vidět," ukazuje na neposkvrněný americký „držák".
| Chcete veterána? Tak opatrně Pokud si veterána vyberete správně, může to být finanční sázka na jistotu. Na rozdíl od obyčejných aut se poptávka neřídí trendy globální ekonomiky. „Promyšlená koupě zachovalého starého vozu v současné situaci představuje dobrou investici," tvrdí Angus Forsyth, ředitel britské pojišťovací společnosti Hagerty. Na květnové aukci Leggenda e Passione pořádané společnostmi RM Auctions a Sotheby's v italském Maranellu se objeví Ferrari 250 Testa Rossa z roku 1957. Předpokládá se, že legendární závodní vůz pokoří sumu, za níž bylo loni na dražbě RM Auctions prodáno Ferrari 250 GT SWB California Spyder - s cenovkou sedmi milionů eur představuje dosud nejdražší auto prodané v aukci. Atraktivní koupi by představovalo rovněž loni objevené šasi Lamborghini Miura. Podvozek s motorem se poprvé předvedl na autosalonu v Turíně v roce 1965 a představuje něco jako svatý grál supersportů. Letos v létě má být po dlouhých letech opět odhaleno na veřejnosti, nicméně o prodeji zatím jeho nynější majitel prý vůbec neuvažuje. Kdo chce investovat do veteránů, měl by procházet výstavy a aukce, aby si dobře promyslel, do jakých vozů chce vlastně investovat. I pak by měl ovšem kupovat spíš stroje, které si oblíbil pro jejich povahu, nikoli kvůli možnému profitu. Jestliže jejich cena dočasně klesne, je tak možné vyhnout se zklamání. Nutností je rovněž studium technických podrobností a detailní prohlídka - odchylky od původního stavu snižují cenu. A v neposlední řadě je užitečné vyvarovat se myšlenek na to, že je možné si vůz nalezený někde ve stodole restaurovat ve vlastní režii. Rekonstrukce bývají mimořádně nákladné a mohou se snadno stát bezednou propastí, do níž budou osobní úspory padat po dlouhá léta. Tomáš Pohanka |
Foto: Robert Sedmík, Karel Šanda, Lucie Pařízková
